Prezident České republiky Václav Havel pronesl projev před poslaneckou sněmovnou, v němž pojmenoval naše společné naděje a úkoly i naše společné nouze a otázky.
Za povšimnutí stojí jazyk projevu: úspěšně se totiž vyhýbá současným politickým klišé. Nepřijdou si tu na své ani partajní aparátčíci, ani staří a noví ideologové. Ba nekvete tu příliš ani „havlovština“! Už z toho je zřejmé, že se projevuje člověk, který ví, o čem mluví, který naší společné současnosti rozumí a umí položit přiměřené otázky. Občané, slyšme – dá se o nás mluvit neopotřebovaně, přemítavě, věcně a s náznakem humoru. Někdo možná bude postrádat revoluční apely, ale na to odpovím – jak dobře, že se tu mluví o JEMNÝCH tématech! Politické rovině našeho žití se tak dostává konečně přiměřené váhy: život s ní nestojí ani nepadá, ale přitom nad ní zdaleka nejde mávnout rukou.
Projev inventarizuje otázky, které se staly předmětem politických debat, třenic a stranického sbírání bodů – ovšem pojímá je věcně, uvažuje o jejich rozměru i dopadu, aniž by hned pokukoval po ohlasu veřejného mínění. Politika se tu nepředvádí ani jako kydání bláta, ani jako zapšklé osočování, ale jako prostor k vpravdě společnému promýšlení další podoby našeho pospolitého údělu (viz pozvání k diskusi pro všechny či rehabilitace koncepčního myšlení).
Čím se tu může občan inspirovat?
– Začíná se lidskými právy. Nebudou nikdy tématem pouze úvodním, ke kterému by se nebylo třeba vracet. Starost o ně zůstává trvalým úkolem praktických politiků. Vytratí-li se tato starost… sama společnost začne v této věci lhostejnět, což by se nutně začalo dříve či později zpětně promítat do výkonu státní správy. Kritické hlasy, jakkoli někomu znějí nevhod, nelze tudíž předem odmítat, naopak je třeba napořád nepředpojatě zjišťovat jejich oprávněnost.
– Život a úkoly společnosti nelze redukovat na jeden či dva rozměry. Projev už svým uspořádáním a bohatstvím témat pobízí k tomu, abychom společnost vnímali v celém bohatství všech jejích proporcí (od státní správy, přes armádu, neziskové organizace po ekonomiku a otázky spjaté s životním prostředím a kulturou). Čtenář si může uvědomit, nakolik pořád ještě hledíme na společenský organismus bolševikem pokřivenou optikou, která určité oblasti (jednou ekonomiku, jindy sociální potřebnost) přecení a osamostatní na úkor dalších.
– Projev nezavírá oči před nejrůznějším popřevratovým humusem (především na špičce ledovce, kde je nejvíc vidět). Nereferuje však o něm s hysterií, ke které mají nezřídka sklon ti, kdo byli z oblasti reálného politického vlivu volbami odstaveni. Ani tyhle temné květy lidských slabostí a malostí prezident neprezentuje s farizejským odstupem, upozorňujícím, že on sám takový není. A samozřejmě už vůbec nad nimi nemává rukou s rezignovaně cynickým povzdechem, že to patří k věci. Inspiruje však k tomu, poměřovat politické chování i takovými kategoriemi jako je úzkoprsost či velkorysost, sobectví okresního formátu či odpovědně orientovaná služba, poštěkávání od vlastní boudy či dialog těch, kterým jde o společnou věc.
Minimálně od dopisu Husákovi z r. 1975 osvědčuje V. Havel schopnost přesně vyhmátnout, o co zrovna u nás jde. S radostí a užitkem zjišťujeme, že toto obdarování neztratil ani jako hlava (už druhého) státu.