Čtenáře Předčítače zpočátku ani nenapadne, že jde o více než o poněkud eroticky podbarvené vzpomínání. Asi po čtyřiceti přečtených stránkách začíná tušit, že drží v rukou zajímavou zpověď starého muže. Na konci knihy je jasné, že přečetl terapeutickou sondu. Předčítač na sebe prozradí, že ho na celý život poznamenaly intenzivní zážitky z doby dospívání. I životní povolání – historik práva – se pro něj, jak sám doznává, stává ulitou, která mu dovoluje žít či přežívat, nikoli však usilovat o spravedlnost, zastávat se postižených či rozsuzovat spory a odsuzovat zločiny. Přiznává si svou životní prohru a všechny své zbylé naděje vkládá do literární zpovědi. Autor chce pomoci generaci, která sice válku nezažila, ale přesto jí byla postižena na celý život morálně, citově i intelektuálně a své postižení předala též další generaci.
Zpověď naznačuje, že totálně nerozumíme lidskému životu, lidským hodnotám a problému viny, jestliže nám dnes jde jen o totálně nasazené a jejich odškodnění. Jde totiž o víc, o nápravu lidství. V sázce je životní prohra, kterou nezpůsobil oidipovský komplex, technologizace, medializace, autentické zážitky brutálního utrpení ani vytěsnění náboženského rozměru života do nevědomí. Osud Předčítače je důkazem, že život kterékoli poválečné či pototalitní generace vždycky poznamenává generace předcházející, přístup předchůdců k výchově, k záležitostem intimním i veřejným.
Intenzivní sexuální zkušenost patnáctiletého chlapce s šestatřicetiletou ženou se jistě může odehrát v kterékoli zemi i době. Předčítači se však stává určující pro celý život. Ve zpětném pohledu rozpoznává svou vlastní citovou chudobu a poznamenanost citově i intelektuálně chudým vztahem. V patnácti letech ovšem tento vztah prožíval jako intenzivní lásku a povznášející zkušenost. Partnerkou vyžadovaná hlasitá četba nepřinesla jejich vztahu celkem nic, ačkoli četba neklesla nikdy na úroveň škváru. Literární postavy se nestaly součástí jejich společné zkušenosti, nepoznamenaly jejich intimitu, ani neobohatily jejich strohou komunikaci. On zůstal „chlapečkem“ a ona kýženou, leč neznámou ženou. Středověká teologie označuje takové prožívání sexuality za smrtelný hřích. Není nám hned jasné, co se tímto termínem myslí. Jde o způsob prožívání lidské sexuality a o životní poznamenanost tím, co člověk prožívá. Středověké teologické kategorie se nám do jisté míry mohou stát pomocí, abychom pochopili prázdnotu takového vztahu, a nikoli nástrojem pro laciné odsouzení patnáctiletého. Středověká teologie by ještě dále specifikovala smrtelný hřích patnáctiletého a šestatřicetileté, a jejich způsob prožívání sexuality by nazvala chlípností. Pohádky Tisíce a jedné noci zase „kohoutím životem“.
Středověký kazatel Mistr Jan Hus by nám vysvětlil pojem smrtelného hříchu, ale – jako dobrý pastýř svého rozsáhlého sboru – by navíc připomenul čtyři důvody, proč řádní manželé mají žít intenzivním sexuálním životem a nemají to považovat za těžký hřích, z něhož by se měli zpovídat knězi – a proč v tomto ohledu tedy smrtelně nehřeší. Smrtelný hřích v sexuální oblasti je takové počínání, které je pod úrovní zvířete a obejde se bez slovního a citového porozumění. Smrtelný hřích umrtvuje člověka a způsobuje neplodný duchovní život.
Zpětný pohled vypravěče odhaluje osudovost popisovaného vztahu: trval sice jen několik měsíců, ale Předčítač získal jeho prostřednictvím sebevědomí, ztratil ostych vůči svým vrstevníkům. Partnerka ho přinutila, aby si zlepšil prospěch ve škole. Vztah zásadně ovlivnil chlapcův přístup k pozdějším partnerkám. Všechny ženy proměřoval svou první láskou.
Vztah mezi šestatřicetiletou ženou a patnáctiletým „chlapečkem“ (jak ho stále oslovovala) je zvláštní svou neosobností. Teprve šestý den každodenního milování se „chlapeček“ dozví, že paní Schmitzová se jmenuje Hanna a on jí na oplátku sdělí, že se jmenuje Michael. Hanně takový vztah vyhovuje, protože za filtrem neosobnosti se necítí tolik ohrožena. Jen spoře skrze něj propustí několik informací o tom, že pochází ze Sedmihradska, v 17 letech přišla do Berlína a v jednadvaceti odešla do armády. Nechce vyprávět o minulosti ani o čemkoli jiném a vždy si dovede vydobýt své sexuální uspokojení. Jestliže Gilgamešův sok Enkidu, žijící v životní harmonii se zvířaty, nakonec zlidštil sexuálním stykem s kněžkou Šamchatu – tehdy jim trval celých šest dní a sedm nocí – pak Michael se naopak intenzivním sexuálním vztahem změnil v sexuální stroj, který odvede svou práci a pak předčítá. Partnerský vztah nepokračuje citovým sblížením, ani rozhovorem, Michael zůstává „chlapečkem“ a ona neznámou ženou. Konzumují literaturu stejně jako tělesný kontakt.
Hanna se jednoho dne překvapivě odstěhuje. Patnáctiletý nezná důvod, podaří se mu vypátrat, že snad bydlí kdesi v Hamburku. Čtenář se důvod odchodu dovídá z popisu soudního přelíčení s dozorkyněmi z koncentračního tábora – Hanna je mezi obžalovanými. To už je Michael studentem právnické fakulty a má studijní povinnost zúčastnit se celého procesu. Sledujeme průběh Hannina válečného života: problém poslušnosti příkazů; rozdělování vězenkyň na smrt nebo do tábora; role malých předčítaček – vězenkyň; likvidace tábora, útrapy ústupu, bombardování, smrt deportovaných vězenkyň v hořícím kostele.
Při soudním přelíčení se hledá hlavní viník, který pod pohrůžkou, že ostatní zastřelí, zabránil otevření dveří hořícího kostela a nedovolil jakoukoli pomoc postiženým, z nichž přežily jen dvě ženy. Hanna se při soudním líčení přizná k velitelské odpovědnosti i k ručně psanému dokumentu, který zpečetil osud zajatých žen. Ostatní souzené dozorkyně i dosud žijící svědci z vesnice, v níž k tragédii došlo, přijímají Hannino doznání s úlevou, ačkoli si někteří nemohou být jisti, že to tak bylo. Některé dozorkyně věděly zcela bezpečně, že Hanna velitelkou nebyla. Hanna raději vezme na sebe vinu za ostatní dozorkyně, než aby v procesu vyšlo najevo, že neumí číst ani psát. To, co čtyřicet let skrývala, se stává důvodem pro další absurdní jednání. Jde o nesrozumitelné rozhodnutí, zejména pro toho, kdo neví, že Hanna jím chtěla jen zakrýt svůj analfabetismus.
Předčítač je vyveden z míry nejen fakty z Hannina života, ale v průběhu rozvleklého procesu mu konečně dochází, že Hanna je negramotná a zpětně si promítá všechna předcházející drobná nedorozumění, která vyplývala pouze z toho, že Hanna neumí číst. Najednou pochopí důvod svého předčítaní i předčítání vězenkyň v táboře. Není schopen během soudu účinně zasáhnout, ačkoli se o to soukromou iniciativou pokouší. Konsternuje ho přístup ostatních dozorkyň a jejich obhájců – jako by se ty druhé nepodílely na hrůzách, o nichž nakonec svědčí před soudem i jedna ze dvou žen, které neuhořely. Hanna je odsouzena na doživotí, ostatní dostanou menší tresty.
Na soudním přelíčení se mnohým jevila jako cynické monstrum téměř bez citů a elementární citlivosti, které zajímá nanejvýš problém poslušnosti rozkazů. Až ve vězení se stává gramotnou. Slabikářem se jí stanou texty, které Předčítač namluvil na magnetofonový pásek, a tištěný text, zapůjčený z vězeňské knihovny. Zpočátku nikdo netuší, k čemu Hanna knihy a magnetofon potřebuje. Postupně se naučí číst i psát. Čte nejrůznější knihy o minulosti. Rozpoznává, v čem žila, o jak hrůznou a velkou propletenost vin šlo.
„Chlapeček“ troskotá ve svém manželství i v dalších vztazích. Předčítá. Hanna krátkými vzkazy odepisuje. „Chlapeček“ stále předčítá, ale nikdy jí o sobě nic nevzkáže ani nenapíše. Až z úst ředitelky věznice – když již není komu předčítat, se dozví, že Hanna čekala na jeho dopisy. „Chlapeček“ mlčel. Neosobní styl života, který si vypěstovali společně v jeho pubertálním věku, u něj přetrval až do stáří a ve všech vztazích. Sám si nakonec přizná, že Hanna mu sice něco poskytovala, ale nevpustil ji do svého života, ačkoli jí předčítal. I předčítání uspokojovalo zejména jeho samotného – s Hanniným světem nepočítal (s. 187).
Hanna nebyla tak necitlivá a naivní, aby nerozpoznala, že „chlapeček“ jí sice předčítá, ale že ji nepřijal do horizontu svého duchovního života. Také proto se nikdy nedozví, že „chlapeček“ poměřoval všechny své partnerky právě jejím tělem, jejími vůněmi i gesty. Hanna však vidí určitý výhled k smysluplnému životu, alespoň v určité fázi vězeňského života se to tak jeví. Po sedmnácti letech vězení zažádá o propuštění a po ročním odkladu je jí vyhověno. Chystá se na propuštění. „Chlapeček“ jí zařizuje byt, dokonce ji jde navštívit do vězení. Hanna svůj život ovšem dobrovolně ukončí v předvečer propuštění na svobodu, týden po osobním setkání s „chlapečkem“, který s šedesátiletou ženou opravdu neměl žádné osobní plány. V tom ji neosobní „chlapeček“ svou návštěvou jen utvrdí.
„Chlapeček“ byl osudově poznamenán ještě jiným monstrem, které nemělo bezprostředně na svědomí stovky nebo i tisíce vězňů. Monstrum, které přežilo válku v ústraní, je Michaelův otec – úspěšný univerzitní filosof. Odborník světového formátu, který řeší závažné filosofické a etické problémy. Má tolik práce, že koná konzultační hodiny pro studenty i doma. Je absurdní, že do pořadníku se musí zapsat i vlastní děti, chtějíli si s ním pohovořit o svých problémech. Otec je vykreslen jako osoba, jako filosofický odborník, který ovšem zůstává monstrózním producentem neosobnosti.
Podobné citové monstrum je zpočátku pan Louka ve filmu Kolja, který se až prostřednictvím náhodné milenky dozví, jak se vlastně jmenuje malý chlapec, s nímž sdílí stejnou obytnou místnost ve věži.
Žití mezi dospělými, poznamenanými válkou či normalizací může být pro někoho jistě tristní. Terapeutické prostředky vypravěčů a předčitatelů – pokud jsou vědomě komponovány jako možná léčebná metoda – mohou přinést kýžený výsledek – návrat k lidskosti a varovné připomenutí druhým, v čem spočívá nelidskost, smrtelné ohrožení života.
Někteří filosofové, teologové, kněží, ideologové prostého života v přírodě ovšem tvrdí, že je tomu jinak. Smrtelné ohrožení pro člověka a společnost podle nich prý přináší zejména pozitivní právo, nenáboženská věda, technika, sekularizovaná společnost, sekularizovaná kultura a spiritualita – jako by např. dějiny vykonávání trestu smrti mezi křesťany v uplynulých staletích nebyly strašlivou demonstrací nelidskosti, horší než nelidskost doktorů Mengelů či dozorkyň z koncentračních táborů 20. století, jak o tom svědčí např. kniha Historie trestu smrti (Martin Monestier, Praha 1998). Zcela úděsně působí rytiny „zbožných“ malířů, kteří vyobrazili „spravedlivé“ katy „spravedlivě“ odsouzených. Křesťanská monstra byla technicky vynalézavější než lidé 20. století, „pokažení technizujícím myšlením“. A ovšem i starověk znal banalizaci zla, absolutní poslušnost příkazů, svlékání poražených z kůže či vybíjení po stovkách a tisících. Nahlédnemeli do čínské nebo indické kultury, setkáme se se stejně vynalézavými výrobci hrůzy.
Autor Předčítače přesvědčivě připomíná opomenutou pravdu, kterou zná již biblická kniha Přísloví či první kapitoly Geneze, že nelidskost se nerodí jen ve společnosti, která využívá vědu a vyspělou techniku. Nelidskost na sebe bere formu předčítání. Předčítání se stává symbolem nelidského života, hodnotově chudého v intimní i společenské sféře, byť by předčítač byl vysoce vzdělaným člověkem. Předčítání lze charakterizovat jako svým způsobem naivní a soběstředné prožívání života, které končí v neosobnosti – proto podlamuje životaschopnost druhých i vlastní. Rozpoznání bezvýchodnosti neosobního života může někoho dohnat k sebevraždě, někoho k další a další neosobnosti. „Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti.“ (Př 14,12) Naopak zpověď se může stát prvním krokem vykračujícím z neosobnosti.
Až po smrti Hanny si Předčítač jasně formuluje dlouho dotírající tušení, že svůj život prohrál, že se choval jako monstrum. Teprve literární zpověď mu dovoluje rozplést vinu své generace, vinu vpletenou do vin otců a matek (s. 162). Zpověď se stává zároveň povzbuzením ke zcela jinému způsobu života, než žil Předčítač, neschopný komunikovat s kýmkoli, jemuž ani literatura nepomohla, aby porozuměl sobě samému a druhým. Uchvátil ho sice Homér – stal se mu symbolem poutnicky aktivního a zároveň marného života, marného studia, soudnictví i jakékoli práce: „Odysea je příběh pohybu, zároveň cíleného i bezcílného, úspěšného i marného. Co jiného je historie práva!“ (s. 173). Literatura se mu však nestala impulsem, aby objevil dar společné řeči, představ i nadějí prožívaných s druhými lidmi. Zůstal Předčítačem, kterého uspokojuje vlastní předčítání – což je jistě smrtelný hřích a atentát na kulturu, a tedy i na lidské vztahy. O této vině zřejmě chtěl autor vyprávět – o vině poválečné generace. Po Siegfriedu Lenzovi je to v německé literatuře zřejmě právě Bernhard Schlink, kdo má co říci k tématu života, životních hodnot i viny.