Uplynulo už dvacet let od událostí, které výrazně poznamenaly vnitřní život ČCE. Je příznačné, že inkriminované texty dodnes nevešly ve všeobecnou známost. Otiskujeme proto tzv. Dopis jedenatřiceti (Postavení církve a věřících), Teze učitelů KEBF i některé z následných reakcí. Věříme, že poznání vlastní minulosti pomůže nám pro budoucnost.
red.
Tak zvaná normalisace byla znovunastolením diktatury, jež se za vystupňovaného úsilí o obrodu demokracie v Československu, zahájeného IV. sjezdem čs. spisovatelů v červnu 1967, rozložila. Avšak po roce 1975 vláda již nebyla sto tuto normalisační politiku podpírat zvyšovaným vycházením vstříc osobním požadavkům (auta, rodinné domky). Premiér Lubomír Štrougal dokonce přišel s nevídaným přiznáním: Nedaří se nám odstraňovat některé vleklé nedostatky (13. 9. 1976).
Většina se normalisačnímu tlaku od srpna 1969 přizpůsobila a zapřela to, k čemu se v roce 1968 hlásila. Zůstali však ti, kteří tak neučinili. Dále koloval samizdat. Ještě v říjnu 1971 17. synod ČCE jako veřejná instituce žádal presidenta republiky Ludvíka Svobodu o amnestii pro politické vězně a o navrácení na místa jejich povolání těch, kteří odtud byli z politických důvodů vyhoštěni. Do února 1972 se však podařilo synodní radu zlomit, jak o tom svědčil její dopis do sborů z 11. 2. 1972.
Poté, co konečně 13. 10. 1976 byl uveřejněním ve Sbírce zákonů do čs. právního řádu začleněn Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, jak to odpovídalo Helsinské konferenci 1973–1975, ukázalo 241 signatářů Charty 77, jak se uzákoněné rozchází s praxí. Mezi původními signatáři bylo m.j. šest duchovních ČCE bez státního souhlasu.
Držitelé moci rozpoutali proti chartistům nevídanou štvanici. Zaměstnanci kdejakého zařízení byli vyzváni k odsouzení Charty, aniž by její prohlášení většinou vůbec znali. 28. 1. 1977 tak v Národním divadle učinila i dlouhá řada známých umělců. Přitakání k této honbě na čarodějnice prohloubilo normalisační morální rozklad.
Za této situace zaslalo 31 příslušníků ČCE federálnímu shromáždění dopis, v němž popsalo mechanismus manipulace církevních institucí orgány státního dohledu: Před důležitými shromážděními, jako jsou seniorátní zastupitelstva, konventy, synody, přistupuje státní správa k psychickému nátlaku na některé faráře a vyžaduje na nich, aby vystupovali v souladu s momentální politickou linií.
Pod nátlakem státních orgánů učitelé Komenského bohoslovecké evangelické fakulty v tzv. osmi tezích z 24. 5. 1977 prohlásili v plné publicitě na adresu na veřejnosti umlčených signatářů Charty 77: Odmítáme dávat v církvi prostor jakýmkoliv nátlakovým akcím a intrikám.
J. Procházka, 25. 9. 1997
Postavení církve a věřících
(mírně kráceno – pozn. red.)
Křesťané a církve v naší zemi sdílejí osud ostatních občanů a společenství. A tak i když se zaměřujeme na vlastní církev českobratrskou evangelickou a její situaci v posledních letech, mají naše poznámky obecnější platnost.
…
Věřící a církve jsou konfrontováni s ateistickým programem, který prosazují nejen společenské organizace, ale k jehož realizaci je programově užíváno i státních institucí a orgánů. Tím nabývá postavení všech církví u nás charakteru trpěných pospolitostí s perspektivou postupného omezování a konečné likvidace. Státní ideologický monopol nabývá ve formě militantního ateismu vůči křesťanům a církvím v posledních letech znovu potlačovatelské funkce, podobně jako dogmatický marxismus v ostatních oblastech. Lze to dokumentovat na některých úsecích církevního života.
1. Omezování sborové aktivity
Zcela zřejmý je pokus izolovat jednotlivé sbory a senioráty. Duchovní pozvaný ke kázání do jiného sboru musí žádat příslušného církevního tajemníka o předchozí souhlas, ačkoli zákon obdobnou povinnost nezná. Navíc takovýto souhlas bývá stále častěji odepírán. Stále řidčeji jsou povolována shromáždění, která by přesahovala úzce sborový rámec. Přednášky, besedy, kulturní podniky, koncerty, větší shromáždění dětí a mládeže, jsou předmětem zvláštního schvalovacího řízení, takže na mnoha místech tato činnost ustala vůbec. Publikační činnost sborů se omezuje na dopisy příslušníkům sboru a jejich obsah je většinou cenzurován. Ve sborech se konají pouze nedělní shromáždění, někde ještě biblická hodina během týdne, scházejí se malé kroužky dětí a mládeže. Záměrem je zřejmě omezit církevní činnost na tzv. „vlastní poslání“ (jeho interpretem je ateistický státní orgán), na předem vymezenou kultickou činnost v uzavřeném chrámovém prostoru.
2. Omezování ekumenické činnosti
Povoluje se jen činnost nejvyššího ekumenického gremia – ekumenické rady církví, která je pod kontrolou úředníků ministerstva kultury. Ostatní ekumenické snahy na sborové a farní úrovni, jako jsou společná shromáždění s jinými církvemi, společné modlitby, praktická spolupráce, jsou omezovány a cílevědomě potlačovány. Výjimku tvoří modlitební týdny jednou za rok a společná práce na překladu bible. Jak vztahy k zahraničním církvím, tak styk se Světovou radou církví (SRC) se dějí pouze prostřednictvím oficielních představitelů na nejvyšší instituční úrovni a vylučuje se účast řadových členů církve. Styk je omezován i členům bratrských zahraničních církví, kterým československé úřady často odmítají udělit vstupní víza…
3. Státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti
Státní orgány se pokoušejí zjednodušit si situaci v oblasti církevní politiky tak, aby mohly co nejsnáze manipulovat s veřejným míněním prostřednictvím několika jedinců v její správě. Proto neustávají pokusy narušit a blokovat presbyterní charakter naší církve. To se projevuje zejména tím, že státní orgány uznávají za jediné představitele církve na všech úrovních duchovní, resp. seniory a představitele synodní rady. S laiky se jedná jen výjimečně. Státní správa ví, že faráři jsou nejsnáze zranitelní tím, že svou činnost smějí vykonávat výlučně jen se státním souhlasem. Neudílení či odnímání souhlasů je tak velmi účinným nástrojem, jak absolventům fakulty či farářům, kteří chtějí přejít na jiný sbor, bránit ve výkonu činnosti, a těm, kteří se v očích státní správy provinili, duchovenskou činnost zcela znemožnit.
V posledních letech (od roku 1971) byli zbaveni státního souhlasu: Petr Brodský, Jan Dus, Jaromír Dus, Petr Čapek, Pavel Fojtů, Vladimír Kalus, ing. Alfréd Kocáb, Miloš Lojek, Miloš Rejchrt, Miroslav Rodr, Vlastimil Sláma, A. M. Satke, Jan Šimsa, ing. dr. Jakub Trojan, Jiří Veber, Jan Zlatohlávek. Po přestěhování neobdržel státní souhlas Svatopluk Karásek, po rezignaci nemohl nabýt nového státního souhlasu Milan Balabán. Z nich znovu obdrželi souhlas: Petr Brodský, Petr Čapek, A. M. Satke. Ze studentů Komenského evangelické bohoslovecké fakulty byli pro své postoje a názory buď vyloučeni nebo dosud po absolutoriu neobdrželi státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti: Aleš Březina, Miroslav Čejka, Dan Drápal, Jan Kozlík, Jan Mamula, František Matula, Věra Matulová, Jana Mikolášková, František Šilar, Jan Tydlitát, Jana Zlatohlávková, Martin Zlatohlávek, Miloslav Vašina. Z nich se směli na fakultu vrátit nebo obdrželi i státní souhlas: Miroslav Čejka, Dan Drápal, Věra Matulová, Jan Mamula, Jana Mikolášková. Každým rokem je upírána možnost studia na naší fakultě řadě adeptů bohosloví, v loňském roce např. P. Fojtů, J. Hrabinovi, R. Lojkové, J. Kozlíkovi, V. Venturovi, J. Venzarovi, D. Ondříčkové (viz Dodatek bod 4). Zvláštní orgán na ministerstvu kultury též rozhoduje o roční kvótě studentů, kteří smějí být přijati. Zatímco v roce 1969/70 bylo ve všech církvích celkem 800 studentů bohosloví, klesl nyní tento počet na 400, ačkoli počet zájemců je mnohem vyšší a též potřeba ve všech církvích je značná. Jen v naší církvi je 30 sborů uprázdněno a takřka zmizely sbory, které měly dva duchovní. V poslední době se začíná vyžadovat, aby zájemci o bohoslovecké studium měli doporučení nejen církve, nýbrž i školy, případně zaměstnavatele a příslušného církevního tajemníka (tj. zástupce státní správy pro věci církevní politiky v okresech a krajích). Je jasné, že v situaci, kdy ateismus je oficiálně podporován a prosazován, je získání doporučení ke studiu bohosloví značně ztíženo. O přijetí ke studiu teologickému spolurozhodují orgány, jejichž faktickým zájmem je odstranit perspektivně jakékoliv studium bohosloví.
Odebírání či neudílení souhlasu se děje bez zákonného zdůvodnění. Formálně se státní správa opírá o zákon z roku 1949 a příslušné vyhlášky 218–20 23/49 Sb, který však nezná možnost jednou udělený souhlas odebrat. Výslovně se toto jednání ocitá v rozporu se správním řádem z roku 1967 a též se zákoníkem práce. Odvolání jsou vyřizována jen formálně, bez důkladné a věcné právní argumentace. Státní správa prosazuje v rozporu s výslovným zněním zákona myšlenku, že farář bez souhlasu přestává být zaměstnancem církve, eventuelně že se nemůže stát farářem na jiném místě v témže kraji (Čapek, Kocáb, Trojan), nebo dokonce v celé zemi (Rejchrt, Šimsa). Faráři bez souhlasu jsou postiženi i v tom, že státní správa prosadila zákaz jejich účasti na pastorálních konferencích (pravidelných měsíčních schůzkách farářů v seniorátech), popř. znemožnila jejich účast na práci v různých odborech církve. Postižení faráři nesmějí jenom kázat, nýbrž ani publikovat články v církevním tisku, nemohou být voleni do vyšších funkcí a z velké části už nejsou ani členy staršovstev. Faráři důchodci musí znovu žádat o souhlas k duchovenské činnosti a celá řada jej neobdržela. Na vedení církve je neustále vyvíjen nátlak, aby se od postižených plně distancovalo, popřípadě je odsoudilo.
4. Faráři v činné službě
Skutečnost „odnímání souhlasu“ působí ovšem nejsilněji na faráře v činné službě, poněvadž stojí pod neustálou hrozbou. Musí počítat s tím, že jsou sledováni nejen příslušným tajemníkem pro věci církevní, ale i dalšími, zejména bezpečnostními orgány. Nejméně třetina až polovina farářů byla navštívena pracovníkem Bezpečnosti nebo pozvána k podání informací.
Faráři jsou nuceni hlásit orgánům státu své styky se zahraničními přáteli. Mají oznamovat též dary, které obdrží. K přijetí některých darů je potřebí předchozího souhlasu státních orgánů, eventuelně projednání s ministerstvem.
Stále častěji docházejí církevní tajemníci na pastorální konference, kde zasahují do diskusí nebo pro účast na diskusi přímo postihují zúčastněné faráře. Hlavním účelem je však faráře testovat a vzbuzovat takovou psychózu, v níž se účastník obává postihu za projevené názory, anebo, což je jistě horší, se přizpůsobuje vnějškově názorům tajemníka. Tak se vnitřně rozvrací společenství farářů i celé církve. Rozhovor mezi faráři nebo církevními delegáty je podvázán. Většina farářů považuje svou vlastní, osobní službu sboru za jádro svého poslání, jež je třeba uskutečňovat „za každou cenu“. Jen výjimečně někdo riskuje tím, že promluví upřímně, kriticky, pravdivě. V této atmosféře dohledu a sledování se stahují faráři do soukromí. Kdo se přesto schází s přáteli, kolegy své generace, vystavuje se nebezpečí, že na sebe přivolá pozornost Bezpečnosti, popřípadě že bude nařčen z tzv. ilegální činnosti, jak se stalo v únoru 1975 v Libštátě, kde soukromá přátelská schůzka farářů a bohoslovců mladší generace byla policejně rozpuštěna, při čemž hostitel byl postižen pokutou 500,– Kčs a ztratil souhlas k výkonu duchovenské činnosti v tomto sboru.
V roce 1974 zrušilo Ministerstvo vnitra ČSSR na návrh Ministerstva kultury Svaz českobratrského evangelického duchovenstva, který dvakrát do roka pořádal teologické kursy pro faráře. Tyto kursy byly místem, kde se diskutovalo o zásadních a praktických otázkách služby farářů i života církve, zaujímala se stanoviska k veřejným otázkám. Zde také působil mírový odbor a konala se sociální výpomoc členům, vyplácely se podpory na lázeňskou léčbu a rodinným příslušníkům zemřelých farářů. Nejtěžší zásah byl způsoben teologickému rozhovoru v církvi, který od té doby prakticky ustal.
Státní správa účinně omezuje všechny možnosti rozhovoru a styku, omezuje nebo zakazuje seniorátní shromáždění. Po více než pětadvacetileté tradici zakázala brigády evangelické mládeže atd. Promyšleně izoluje sbory, faráře i jednotlivé aktivní členy církve z řad mládeže a presbyterů a tím vytváří podmínky pro přímé řízení a manipulování celé církve.
Většina těchto omezení se provádí ústními nebo telefonickými příkazy orgánů státní správy. Ponižující směrnice pro případné cesty do zahraničí a styk s hosty a přáteli ze zahraničí (obsahující i povinnost denuncovat obsah soukromých rozhovorů s nimi) byly např. přečteny nejvyšším představitelům církve na Ministerstvu kultury (roku 1973) a pak již po církevní linii přenášeny ústně do seniorátů. Podobně tak výhrady ke sborovým dopisům, omezování sborové a seniorátní činnosti se prosazuje při osobním jednání se seniorem nebo farářem, aby bylo co nejméně dokladů o omezování náboženské svobody nebo o přímém porušování zákonů.
Faráři mají nejnižší platy ze všech skupin zaměnstnanců; po celých osmadvacet let nebyly upraveny. Nastupujeli kazatel na samostatné místo, je jeho hrubý příjem 896,– Kčs (na nesamostatném místě o 200,– Kčs méně). Jeho příjem se zvyšuje každý třetí rok o 60,– Kčs, celkově však jen po deset tzv. „trienálek“. Svaz duchovenstva doplácel rodinám farářů z vlastních příspěvků do existenčního minima (zprvu 300,– Kčs na člena rodiny měsíčně, později do 350,– Kčs), nyní vypomáhá církev farářům podle možností.
Osobní útok na čest faráře či jiná úhona není považována ve smyslu § 155 a 156 tr. z. za útok či urážku veřejného činitele. Naopak činnost faráře stojí pod hrozbou §§ 101 178 tr. z. jež mohou být proti němu uplatněny, jak vysvítá z komentáře k tr. z. z roku 1975 (Orbis, Praha 1975, str. 420, 421, 630, 631), i tehdy, vykonáváli odpovědně, aktivně a podle svého svědomí v celé šíři své duchovenské poslání. Řadě farářů byl odňat tzv. hodnostní přídavek, vyplácený tehdy, pracujeli duchovní samostatně (200,– Kčs), protože se svými postoji znelíbili příslušnému tajemníkovi (dr. Josef Veselý, Jan Keller, Pavel Hlaváč, ing. Tomáš Bísek aj.). U jmenovaných jde o zvláště bolestný zásah, protože jejich manželky pro větší počet dětí v rodině zůstávají v domácnosti. Srážka přídavku se zdůvodňuje jen obecně, nepostupuje se podle zákoníku práce, který tak vysokou srážku z platu u jiných zaměstnanců nepřipouští.
Ostře sledována je též pastorační činnost farářů, návštěvy v rodinách, konání biblických hodin nebo pobožnosti v rodině. Tato činnost se konala v našich sborech ještě před tolerančním patentem a je nezbytností v církvi, která má většinou rozptýlený (diasporní) charakter. V naší církvi nejsou výjimkou i sbory, které mají na starosti příslušníky v desítkách obcí, vzdálených často 20 až 50 km od centra sboru. Státní správa postupně znemožňuje shromažďování mimo centrum sboru. Vykonává nátlak na ty, kteří se takových shromáždění zúčastní, a hlavně na ty, kteří by ke konání biblické hodiny zapůjčili svůj byt.
Farář může být snadno nařčen z protisocialistického postoje nebo narušování oficiální politické linie, jakmile vykonává svědomitě své povinnosti nebo se brání porušování ducha a litery zákona. Řada jich např. za to dostala důtku s výstrahou od krajského či okresního tajemníka (např. J. Kvízová, E. Bauer, sen. Z. Soušek).
Před důležitými shromážděními, jakými jsou seniorátní zastupitelstva (kazatelé a kurátoři sborů a jeden zástupce za každý sbor), konventy (volení zástupci sborů), synody (volení zástupci seniorátů), přistupuje státní správa k psychickému nátlaku na některé faráře a vyžaduje od nich, aby vystupovali v souladu s momentální politickou linií. V opačném případě musí počítat s důsledky. Státní správa též zasahuje do obsahové části takových shromáždění a prakticky rozhoduje přímo či nepřímo o tom, kdo z farářů se smí či nesmí podílet na programu, kdo má či nemá být zvolen do toho či onoho církevního orgánu. Zde opět hraje roli výsada státní správy, kterou si reklamuje podle svého výkladu zákona z roku 1949 (mimochodem nazvaného Zákon o hospodářském zabezpečení církví a ve své důvodové zprávě zdůrazňujícího, že svobodnému rozvoji církví a náboženství se nekladou žádné překážky). Důsledkem toho je, že může být zvolen jen ten, kdo předem obdrží státní souhlas k takové volbě. Jak hluboce je tím omezena svoboda církve a její samospráva, není třeba zdůrazňovat.
5. Omezování a nátlak v oblasti náboženské výchovy
V roce 1969/70 bylo v naší církvi přihlášeno k vyučování náboženství kolem 10 700 dětí. Tento počet klesl během šesti let v roce 1976 na 576 v celé oblasti Čech a Moravy. V Praze není přihlášeno z 21 sborů ani jedno dítě. Také počet dětí navštěvujících Nedělní školu prudce poklesl, třebaže ne tak katastrofálně jako ve škole.
Církevní shromáždění a seniorátní kursy chce státní správa omezit na věk 18 let, což podkládá nepřípustně argumentem, že svobodu náboženskou má občan až od 18 let.
Tyto skutečnosti jsou jistě vyvolány i slabostí církve. Kdo však nezná metody nátlaku na rodiče, nemůže se povýšenecky pohoršovat nad tím, že rodiče si pod hrozbou, že jejich dítě nebude přijato na střední či vysokou školu, netroufnou děti ve sboru a často ani doma nábožensky vychovávat.
Tato praxe vede k pokrytectví, k mravnímu zlhostejnění, nejen u dětí a rodičů, ale i u učitelů a ředitelů škol, kteří znemožňují náboženskou výchovu v rozporu se svým svědomím a ze strachu.
6. Postih v zaměstnání
Uvědomělý křesťan musí počítat s tím, že mu bude jen zřídka svěřena významnější funkce v hospodářství, veřejných službách nebo ve státní správě. Určitá povolání jsou aktivním příslušníkům církve v některých oborech uzavřena. Učitelé musí složit slib, že budou vychovávat v duchu vědeckého marxleninského učení. To bývá pro křesťany překážkou z důvodů svědomí. Něco podobného se zavádí i pro lékaře. V uměleckých svazech, ve stanovách ROH, i jinde, je zakotvena zásada, že se jejich členové řídí marxleninismem. Kdo se názorově odlišuje (což platí nejen pro křesťany, nýbrž i pro nekonformní ateisty, marxisty, komunisty a socialisty), nemůže se uplatnit ve vyšších funkcích a v některých povoláních nesmí setrvat. To je ovšem výslovně v rozporu s čl. 20 Ústavy, kde se říká, že „společnost pracujících zaručuje rovnoprávnost občanů vytvářením stejných možností a stejných příležitostí ve všech oborech života“. Diskriminující tendence pronikají např. i do insertní části tisku, kde se pro důležitější pracovní místa vyžadují vždy tzv. „kádrové předpoklady“!, tj. angažovanost ve smyslu stranických závěrů a ochota je aktivně plnit. Tím jsou automaticky vyřazováni ze soutěže lidé s odchylným názorem a apriorně znevýhodněni ti občané, kteří chtějí uplatňovat své přesvědčení a víru ve veřejném životě.
7. Přístup ke vzdělání
V naší zemi existuje řada mladých lidí, kteří pro svůj křesťanský postoj nebo pro podobný postoj svých rodičů jsou zbaveni možnosti středoškolského nebo vysokoškolského studia. Děje se tak pod záminkou, že neobstáli při tzv. komplexním hodnocení, čemuž je třeba rozumět tak, že nejsou členy SSM nebo se neangažovali pro stranickou linii. Nestačí talent, nestačí sebelepší studijní výsledky. Rozhodování o přijetí se děje v přítmí, bez občanské a rodičovské kontroly zdola. Svévole postihuje nejen mladé lidi, ale i pedagogy. (…) Nejlepší bývají odmítnuti a průměrní, třeba i podprůměrní jsou přijati. Přináší to kulturní a hospodářské ztráty. Poškození jsou však i ti ze slabších, kteří se na školu dostanou, ale později neuspějí, nejsou spokojeni ve svém povolání, kam se dostali jen z protekce nebo pro svůj původ z funkcionářské rodiny. Počet středoškoláků i vysokoškoláků potom stagnuje nebo klesá, takže se dostáváme do nepříznivé situace ve srovnání např. s Polskem, Bulharskem a ovšem i s dalšími vyspělými zeměmi.
8. Nová orientace
Specifikem naší církve je tzv. „nová orientace“. Na vztahu k ní testují někteří církevní tajemníci písemně nebo v osobních rozhovorech absolventy fakulty nebo adepty studia. V některých oblastech je uchazečům o duchovenskou službu předkládáno distancování se od nové orientace jako podmínka udělení státního souhlasu. Existence nové orientace slouží státním orgánům často jako záminka k vyvíjení nátlaku na představitele církve.
Nová orientace je volné, otevřené společenství přátel. Nikdy neaspirovala na instituční zajištění. Nestala se organizací ani řádem. Vznikla kolem konce 50. let z nutnosti vyrovnávat se s moderní společností a situací církve podobně, jak o to usilovali ve 20. letech K. Barth a u nás J. L. Hromádka, jak o to zápasili i Brunner, Bultmann, Bonhoeffer, Tillich a Niebuhr. Nová orientace je otevřená na všechny strany a stojí o dialog s jinými proudy v církvi i mimo ni. Po řadu let se vyrovnává s marxismem, s nímž vstoupila v 60. letech do vzájemně obohacujícího dialogu. Někteří z přátel, považovaných za stoupence nové orientace, se pokusili v prosinci 1973 vyjádřit svá stanioviska v těchto otázkách: Milost a skutky, kříž a vzkříšení, kritika církve a společnosti, eschatologická naděje a inkarnační solidarita, víra a veřejný život, lidová a vyznavačská církev, instituce a charismatické slupiny, civilní interpretace.
V situaci, kdy je hlubší rozhovor v církvi znemožněn, kdy existují jen nepatrné a pro přátele nové orientace žádné publikační možnosti, roste zákonitě nedůvěra i v církvi. Tvrdí se, že stoupencům nové orientace šlo o politické cíle, o spolupráci s komunisty nebo naopak, že je příliš poplatná lidové církvi či příliš elitářská, má blízko ke katolictví či protestantskému radikalismu, nebo dokonce že jde o sektu, uzavřené společenství, podobající se řeholi, či světsky zaměřené hnutí.
Přes tvrdý postih ze strany státních orgánů se však objevují v mladší generaci, mezi faráři i presbytery křesťané, kteří vedou obdobný zápas i za cenu rizika, počátečního nedorozumění i ze strany konzervativních členů církví, popřípadě nepřátelství státních úředníků.
9. Publikační činnost církve
Církev vydává vlastní měsíčník Český bratr, má vyhražený prostor v evangelickém týdeníku Kostnické jiskry, bohoslovecké a intelektuální veřejnosti má sloužit Křesťanská revue. Všechny časopisy vycházejí v malých nákladech. Český bratr i Kostnické jiskry byly postiženy v posledních letech tvrdými pokutami pro zveřejnění příspěvků, v nichž byly shledány útoky proti státnímu zřízení. Došlo k vynuceným změnám v redakcích. Časopis pro mládež Bratrstvo vycházel v letech 1969–1972 a byl z rozhodnutí Ministerstva kultury zastaven. Publikovat mnozí autoři vůbec nesmějí, také tématika je redukována na náboženskohistorickou, úzce pojatou, bez vztahu k současnému dění. Výjimku mohou tvořit jen loyální hlasy k jednotlivým výročím nebo veřejným událostem.
Po léta smí církve vydávat jen čtyři malé publikace ročně. Mezi ně patří každoročně příručka biblických výkladů a Kalendář. Záminkou je nedostatek papíru nebo zásada tzv. rovnoprávnosti církví, které se hojně užívá při jiných příležitostech. Sem zařazujeme diskriminaci věřících v jednání s pracovníky tiskáren a krematorií při církevních pohřbech.
10. Konventy a synody
I když těžiště církevní práce leží ve sborech, jsou obě grémia významným místem. Na nich se jednak bilancuje práce v církvi, jednak v rozhovorech a usneseních se formují směrnice a hlediska pro další orientaci církve. V posledních letech jsou tato shromáždění stále více středem zájmu státní správy, zejména příslušných okresních a krajských církevních tajemníků a úředníků církevního sekretariátu při Ministerstvu kultury.
Všechny poslední synody církve 1969, 1971, 1974, 1975 – byly sledovány a poslední dva již dokonce ve stadiu příprav několik měsíců předem. Úřední místa, jimž je svěřena církevní politika, jsou v nejužším styku se synodní radou, dávají se nejen informovat o stavu příprav, nýbrž vyžadují i prosazování určitých hledisek. Tlak se zejména soustřeďuje na závěrečná usnesení synodu. Je vážným porušením svébytnosti církve, když text závěrečných prohlášení zná státní správa dříve než delegáti. Současně je povzbuzující, že až dosud vždy zazněly na synodech složených ze svobodně zvolených zástupců nepoplatné hlasy, předkládající aktuálně bolestné problémy, že se nepodařilo zmanipulovat synodály do úděsného obrazu strachu a konformity. Obviňování, že nová orientace manipuluje církevní veřejné mínění obecně a synodály zvláště, patří k obvyklým výpadům na adresu církevního vedení se záměrem, aby této činnosti učinila přítrž. Příslušníci nové orientace zůstávají samozřejmě v kontaktu s církví a jejími problémy. Svědčí však o základním nedorozumění, když si úřední činitelé myslí, že je možno zinscenovat průběhy konventů a synodů, na nichž se rozhodují svobodní lidé. Jim přece nemůže nová orientace nic nabídnout, ani nemá možnost je jakýmkoliv způsobem přinutit, aby jednali tak, jak jednají. K pohodlné, bezrizikové konformitě je chtějí sliby i hrozbami dovést jen úřední místa. Je jasné, že poukaz na činnost nové orientace je jen záminkou pro další postih celé církve.
Zmínili jsme řadu oblastí, v nichž naše církev je vystavena tlaku ze strany příslušníků státních orgánů. Pokud jsme informováni, na všechny zmíněné postupy státní správy, které směřují k omezování a potlačování náboženství a církevního života, poukazovala synodní rada v posledních letech při nesčetných jednáních na nejvyšší úrovni. Tato jednání jsou nesnadná. Vyžadují od vedení církve jasnou bohosloveckou linii, dějinnou perspektivu, osobní statečnost a sílu víry. Před časem, kdy se v našem tisku i v prohlášení Generální prokuratury poukazovalo na to, že se u nás přísně dodržuje socialistická zákonnost, podala synodní rada generálnímu prokurátorovi seznam závažných připomínek k situaci církve a označila je za znepokojující v důsledku diskriminujících opatření ze strany státních orgánů. Očekávalo se od této instituce věcné posouzení a náprava v případech, kdy došlo ze strany státních orgánů k zjevnému pochybení. Na místo toho Generální prokuratura ve své odpovědi sdělila, že nejde o diskriminaci, nýbrž o běžné záležitosti církevní politiky, kterou jménem státu vykonává příslušné oddělení Ministerstva kultury. Tím bylo vedení církve odkázáno na jednání s institucí, s níž o těchto problémech jedná bezvýsledně řadu let. Rozhodnutí Generální prokuratury je typické pro celkovou situaci v naší zemi: problémy se bagatelizují a neřeší. Ale problémy nelze sklidit ze stolu zamlčováním nebo popíráním. Jsou tu a je třeba je řešit. A dříve či později se tak stane.
K situaci v českobratrské církvi evangelické
V současné době jsme svědky nápadných konkrétních důsledků několikaletého úsilí vtáhnout českobratrskou církev evangelickou do politického zápasu na pozice, které nejsou bohoslovecky oprávněny a které negují socialistické společenské a politické podmínky, v nichž žijeme a na jejichž utváření se chceme podílet. Socialistické hnutí chápeme jako výraz lidské touhy po svobodě a sociální spravedlnosti. Jsme vděčni za vše, čeho bylo v naší zemi v tomto směru dosaženo. Máme za to, že socialistický společenský řád je nejpřiměřenější formou, jak je možno se vyrovnávat se základními problémy dějinné cesty lidstva. Na základě své víry a také z uvedených důvodů pokládáme tuto socialistickou společnost za prostor, v němž máme konat svou práci bez postranních úmyslů. Každá myšlenka, že je možno počítat s provizorností socialistického zřízení, nás oslabuje duchovně a podvazuje naši tvořivou činnost.
Učitelé Komenského bohoslovecké fakulty evangelické, navazujíce na svá předchozí teologická vyjádření k situaci církve, mají vzhledem k vážnosti chvíle za potřebné, aby se církev jasně rozhodla o podstatných věcech svého zaměření. Shrnují proto své stanovisko do osmi tezí, jimiž vyjadřují, byť ve formulacích dosud předběžných, okruhy, v nichž by církev měla zaujmout jednoznačný postoj.
Teze vyzdvihují nejaktuálnější aspekty naší vyznavačské tradice a zároveň odmítají hlavní teologicky nesprávné programové výzvy, které matou naše rozhodování z víry.
1. Ve společenství českobratrské evangelické církve máme podíl na obecné církvi Kristově. Ta vznikla z milostivé vůle Boží, žije ze spravedlnosti Kristovy, podrobuje se vedení jeho Ducha. Vyznáváme, že Boží moc, prokázaná ve vzkříšení Ježíše Krista, je dostatečnou oporou ve všech zkouškách, a spoléháme na Boží věrnost, že zachová svůj lid až do posledního dne.
Odmítáme názor, že církev je jen lidské sdružení či nápravné hnutí, jehož existenci ospravedlňují cíle, které si samo klade, a které se musí v soutěži s jinými sdruženími a hnutími prosazovat obvyklými prostředky.
2. Svrchovaný Bůh nás chce mít jako svůj lid na této zemi, na tomto místě, v této naší situaci. Zde máme konat své poslání a neohlížet se po poměrech pro někoho zdánlivě výhodnějších.
Odmítáme názor a postoje, které vyvolávají zdání, že církev nemůže existovat ve společnosti socialistické.
3. Věříme, že Ježíš Kristus zemřel a byl vzkříšen pro všechny lidi. Proto máme zvěstovat Boží lásku a nové stvoření v Kristu všem bez rozdílu. Pokud na nás jest, chceme to konat veřejně. Záleží nám na tom, aby naše shromáždění byla i nadále otevřena všem.
Odmítáme pokusy jednotlivců zatlačit církev do ilegality ve falešném domnění, že jen tak splní své poslání. Víme, že v krajních situacích žila církev v minulosti i mimo občanský zákon. Není však na nás, abychom takové nežádoucí situace přivolávali a budili tak falešnou představu, že evangelium a život z víry jsou věcí pokoutní, jež je třeba utajovat.
4. Evangelium otvírá nejhlubší lidské otázky a dává na ně odpověď. Proto nám záleží na tom, aby svědeckým projevům a postojům církve bylo co nejjasněji rozumět, aby, pokud možno, nemohly být chápány jako svědectví o něčem jiném.
Odmítáme názor, že církev ve svých projevech a postojích nemusí mít zřetel na dějinně společenskou situaci, ve které žije.
5. Ti, kdo vírou přijali Krista, přiznali se také k řádům jeho nového života a zavazují se o ně poslušně usilovat.
Odmítáme však názor, že tato pravidla, která odvozujeme z novosti života v Kristu, smíme ukládat těm, kdo ještě v Ježíše Krista neuvěřili.
6. Církev má být společenstvím jednoty a svazkem pokoje.
Odmítáme dávat v církvi prostor jakýmkoli nátlakovým akcícm a intrikám.
7. Ježíš Kristus volá svou církev k tichosti, jež i na projevy nepřízně odpovídá láskou. Jen tak, následujíc jeho příkladu, se církev stává projevem nového stvoření a vyvolává oprávněné překvapení ve svém okolí (1. Korintským 1,23).
8. Věříme, že církev zůstává vlastnictvím svého Pána i v neobvyklých a nesnadných situacích. Naději, že bude zachována a že i její okolí sezná, že není nepřítelkyní lidského rodu, opíráme jen o Kristův slib a jeho vzkříšení.
Odmítáme názor, že církev si má vynucovat zvláštní výsady a na základě nátlakové strategie podnikat akce pro svůj prospěch a své zachování.
V Praze 24. května 1977