Elegantní článek Pavla Ottera Dunění postmoderny (Protestant č. 8/94) nabízí patrně nejpřesvědčivější argumentaci proti odluce, kterou jsme v tisku mohli číst. Je velmi pravděpodobné, že rozbujelá náboženskost se v příštích desetiletích opravdu stane celospolečenským problémem, a stejně tak je pochopitelné (i když pro mnohé jistě s otazníky), že křesťan právě od křesťanství očekává přesvědčivé způsoby ventilace a regulace potenciálu lidské religiozity. Námitky dokonce nevzbuzuje ani autorem vyhlížená potřeba společnosti pečovat prostřednictvím státu o tuto oblast, podobně jako je tomu u školství, zdravotnictví či kultury. Zůstává jen jedna otázka: Musí toto vše nutně znamenat, že odluka je princip z hlediska budoucnosti bludný i marný?
Autor sám upozorňuje, že mluví z hlediska občanského. Tím snad lze vysvětlit, proč tak málo přišla tentokrát ke slovu teologie. Nemyslím pouze na prostou skutečnost, že závislost církve na státu je biblicky těžko udržitelná, nýbrž především na věc s tím související, totiž pojetí budoucnosti. Tvrdit jednoznačně, že nezávislá a soběstačná církev ztrácí potřebnou provázanost se svou společností, znamená nejen přeceňovat státní aparát, ale de facto i zabydlovat církev ve strukturální mašinérii věku tohoto, neboť potřebná provázanost církve se společností vzniká skrze tisíce různých jiných nitek, mezi nimiž finanční závislost na státu (státní platy kazatelů) hraje roli spíše minimální, ne-li rovnou kontraproduktivní. Zdá se mi, že Pavel Otter ve snaze odmítnout sektářskou privatizaci náboženství a v touze udržet společenskou relevanci křesťanství dopouští se opačného extrému: dělá z křesťanství součást nikoli jen společnosti, nýbrž zcela nepokrytě součást establishmentu.
Nechceme-li však být pouze etablovanými přicmrndávači „dějinných nutností“ či úředními specialisty na otázky duchovna, jde-li nám o víru Beránkovu v její eschatologické dimenzi, pak se jakožto společenství poutníků zákonitě ocitáme s každým establishmentem v hlubokém a blahodárném napětí. Máme občanství v nebesích a naše obětně prorocká funkce je nezastupitelná. To neznamená, že nejsme řádnými občany své země a že bychom jako jednotliví křesťané nemohli pracovat ve státních službách. Pokud se však církev ve svých kazatelích stane na státu závislá, pak buď eschatologickou perspektivu rozmělňuje, anebo se svým (sekulárním) státem nehraje zcela otevřenou hru. Může snad církev zaručit státu svou loyalitu za každých okolností?
Lze se domnívat, že císař Konstantin uzákonil křesťanství jako státní náboženství z obdobně pragmatických ohledů a občanských kalkulací, na základě podobných rozborů a hrozeb, jimiž se ve svém článku zabývá Pavel Otter. Ačkoliv jde o poněkud jiné souřadnice, nevím, je-li správné argumentovat pro závislost církve na státu, pro státní podporu jednoho náboženství vůči jiným – a historickou zkušenost konstantinismu přitom nechávat stranou.
Domnívám se, že model odluky církve od státu není vůbec bludný a marný, nýbrž nanejvýš žádoucí. Na rozdíl od P. Ottera mám za to, že společnost a stát není totéž. Církev v míře potřebné a přiměřené od státu oddělitelná je. Služba církve společnosti, o niž Pavlu Otterovi jde především, je dle mého možná i tehdy, nejsou-li platy kazatelů vypláceny ze státního rozpočtu. Jak už před drahnými měsíci uvedl v televizním Respektování Miloš Rejchrt, nic přece samostatné a nezávislé církvi nebrání, aby (stejně jako rybáři, až budou vysazovat raky) žádala stát o podporu svých konkrétních, společensky užitečných projektů. Rozhodne-li se sekulární stát z vlastní vůle a ve vlastním zájmu štědře přispívat samostatné a nezávislé církvi na její obecně prospěšnou činnost, tím lépe.