…smilování mistři kati, vtrhněte do mého těla, vytněte noži a meči kořen nebezpečí… zpívali v písni Herodes Berani v sedmdesátých letech a bezpochyby tak kriticky reagovali na rozmáhající se propotratovou mentalitu znormalizované společnosti. Povolanější by asi byli schopni doložit, nakolik vzrůstající tolerance byla výslednicí jedné z podob tehdejší společenské schizofrenie: zatímco v méně oficiálních podlažích společnosti působila jako opožděné dítě 60. let sexuální revoluce, oficiálně se reálně socialistické školství chovalo prudérně jak doba viktoriánská. Důsledkem byla m.j. nepoučenost, jež v ovzduší tak okázale pohrdajícím jednotlivým lidským životem, jako byl právě reálný socialismus, brala pohovory na protipotratových komisích se stejným „nadhledem“ jako vyplňování jiných kádrových materiálů.
S touhle mentalitou jsme vstoupili do svobody – a narazili velice rychle na hlasitou protipotratovou propagandu především římskokatolické církve. Halasnou tak, že do „nepotratíš“ se nezasvěcené veřejnosti smrskla málem celá křesťanská věrouka. (Škoda, že se s podobnou vehemencí nevěnují příslušní teologové a popularizátoři třebas rasismu, který s přikázáním Nezabiješ jakožto ochranou života a jeho kvality souvisí zrovna tak.) A především – v souvislosti s tlakem na změnu zákonodárství agresivní natolik, že otázku potratů suverénně a bez diskuse vyjímá ze sféry rozhodování a odpovědnosti jednotlivce (což je rovina, k níž přísluší např. i pastorační rozhovor) a posunuje celou věc vpodstatě do polohy kriminální (stačí si jen spočítat, jak často protipotratoví agitátoři hovoří o vraždě).
Taková interpretace problému pohrdá jednotlivcem, jeho svědomím a osobní odpovědností (rozhodnutím jeho víry), a nelze ji vposledu hodnotit jinak než jako rub kolektivní nezodpovědnosti provozované komunistickým režimem. Navíc, posunout problém do roviny trestně právní nemá daleko k sociálnímu inženýrství.
Právě k tomu ovšem míří článek ředitele instituce, nesoucí název Občanský institut (viz Interrupce je věc veřejná, LN 29. 1. 1998, str. 11). Čekal-li by čtenář respekt ke svědomí a odpovědnosti občana a tedy obhajobu možnosti individuálního rozhodnutí, najde místo toho kritiku těch, kdo se k protipotratové propagandě staví rezervovaně. Autor si stěžuje, že se nedočkal od „všech křesťanů… aktivního postoje na obranu nenarozeného života“ a zároveň neskrývá, že by nejraději kvalifikoval každý potrat „jako zabití nevinného člověka“. Jakkoli tedy (stejně jako V. Parkanová a M. Zeman, citovaní v uvedeném článku) pokládám osobně potrat za nepřijatelné řešení, budu – právě jako křesťan – kritizovat každou iniciativu, která bude tento postoj vnucovat společnosti pod hrozbou trestních sankcí. A institutům vyvíjejícím v tomto směru aktivitu doporučuji, aby ve svém názvu slovo občanský nahradily označením průhlednějším.