Aj vyvane vánoční atmosféra a vyspíme se ze silvestrovské kocoviny, probudíme se v desku. Budeme pak projíždět kolem stejně zmeliorovaných luhů a chodit na procházky do stejně zplundrovaných hájů, v zahradě Čech i o letošním jaře budou skvící se květy dusit hrůznobarevná lovosická oblaka. Ráj stejně pustý a prázdný - hned na pohled. Stejně tučné obličeje, stejné otupělé výrazy. Stejné licoměrné límečky, stejné vyčpělé životní moudrosti, stejně umaštěně kravaty, stejně záhumní obzory, stejná ochota naletět kdejakému poslovi oslovských zpráv. Pusto na ulicích, pusto v domech, pusto r v krajině, pusto v duších. Pustina, kde se na spravedlivého hledí jak na vyhnance Lidé skryti v pustotě před pravdou i před láskou. Čechy zblblé, Čechy mé. Lid skrytý v temnotách před Bohem. Bůh skrytý lidem, chodícím v temnostech.
A přece smíš slyšet. Lid tento, chodící v temnostech, uzří světlo veliké... protože už se po vánocích do stejného světa nebudíš. Teprve tady, v pustotě zblblosti a temnotě bezvýchodné zabedněnosti, máš poznat, co je zač to světlo, kterému ses domníval správně rozechvěn být o vánocích nablízku. Teprve tady můžeš rozpoznávat, že kníže pokoje není žádné z milované jezulátko, žádné »děťátku na ličku«. Teprve tady můžeš nazřít neuhasitelnost náhle rozškrtnutého světla, teprve tady nezní slovo o neuhasitelnosti uprostřed temnot jako fráze. Teprve tady věřit, že nám je dán syn, znamená viru: čekat neočekávané, vyhlížet neohlášené, otevírat se podivnému, spoléhat na nezavedené.
Nakonec, není tohle všechno přiměřenější v čase postsvátečním?