Filip Čapek se rozhodl udělit časopisu Protestant a mně postmoderní lekci. Jeho článek jsem pochopil asi takto: Nečtěte Masaryka, Rádla a Bonhoeffera, čtěte Derridu, Foucaulta a Lyotarda. Tito autoři představují dle Čapka „kritický intelektuální podnik, který relativizuje dosavadní myšlenkové úsilí a hledá pro sebe sama a pro dobu, v níž působí, relevantnější formu myšlení.“ Čapek se řečnicky ptá, zda Freud, Nietzsche a Marx nedělali to samé? (Jestliže ovšem Derrida, Foucault a Lyotard dělají to samé, co Freud, Nietzsche a Marx, ztrácíme důvod, proč bychom je četli. Proč chodit ke kováříčkovi, když můžeme jít ke kováři). Doporučuje nám tři postmoderní teology, které jsem nečetl, a které ponechám ke zvážení povolanějším. V závěru článku Čapek argumentuje dobou – „doba se mění“, „poznání pokročilo“ (to všichni postmodernisté nadskakují), „dědictví starších myslitelů podléhá zubu času“ (Platí to i pro Platóna, Krista, Augustina, Luthera či Bartha?) „Nová doba vyžaduje nové porozumění“. Argument dobou je typicky postmoderní, protože mnozí postmodernisté tvrdí, ne my, ale doba je postmoderní. Je to však intelektuálně poctivé? (Lyotard píše Postmoderní situaci jako popis doby, která je postmoderní). Dobou kdysi argumentoval Pekař proti Masarykovi: Hus byl středověký křesťan, jeho zbožnost a jeho víra byla středověká, patří do středověku a nemá nám dnes co říci. Argument dobou ukazuje na nepřekonaný pozitivizmus, což u theologa doporučujícího postmodernu překvapuje. Tvrdí, že máme dost bojovných ateistů, budu mu vděčný, když mi nějaké ukáže. (Bojovnými ateisty nemyslím vyšeptalé komunisty, kteří sbírají body opakováním toho, že za starého režimu bylo lépe, bezpečněji a jistěji, a tím, že se od převratu nepodílejí na vládě, ale kritické intelektuály, kteří by byli schopni se koherentně a systematicky trefovat do kapitalismu, liberalismu, církví, konzervativního náboženského teismu, renesance náboženskosti všeho druhu, včetně astrologie, homeopatie, léčitelství, magie, vzývání médií atd.). V závěru vyhlašuje dva úkoly: Přehodnotit tradici nenáboženské interpretace. (Pochybuje, že je tato tradice bonhoefferovská, což svědčí o tom, že nečetl – nebo četl velmi nepozorně – Widerstand und Ergebung, což mě u teologa a zvláště teologa nesoucího jméno Čapek, udivuje.) Neříká ovšem, čím a jak chce tuto tradici přehodnotit, argumentuje jen novými poznatky (neříká jakými) v oblasti srovnávací religionistiky, náboženské fenomenologie, atd. Druhým úkolem má být vedení dialogu s postmodernou, což odůvodňuje tím, že se naše teologie a filosofie nesmí stát skanzenem toho „co býti má“. Ač celý článek působí jako vyznání postmodernisty, v závěru Čapek vyhlašuje, že se za postmodernistu nepovažuje. Důvody nám sdělí jindy.
V „Rádlových otázkách pro teology“ mi šlo o zpřítomnění Rádlových otázek, které kladl svým současníkům, pro dnešní teology. Jsou to Rádlovy otázky, které považuji za aktuální, a byl jsem zvědav, zda se nějaký teolog ozve a jakým způsobem. Jsem rád, že se Filip Čapek ozval. Jen škoda, že se nepokusil reagovat věcně a nepokusil se s otázkami vyrovnat pomocí prostředků, kterými disponuje současná teologie. Fakticky reaguje jen na otázky týkající se ateismu a nenáboženské interpretace, ale ani jednu z těchto otázek se nepokouší trochu více rozvést a rozpracovat, natož zodpovědět. Odpověď, že užíváme jiný jazyk, mění se doba, máme nové poznatky, (Otter by argumentoval: nacházíme se v jiném paradigmatu) není věcnou filosofickou ani teologickou odpovědí.
Domnívat se, že postmodernisté nám mají být filosoficky a teologicky bližší než Masaryk, Rádl a Bonhoeffer, je podle mého názoru názor sice pochopitelný, ale mylný. Pokusím se to ukázat na několika příkladech: Na univerzitě v Kostnici se prakticky celé studium filosofie točí okolo Kanta a Wittgensteina. Znamená to, že jsou tam tak zaostalí, že nevědí, že po Kantovi byl Hegel, Nietzsche, Husserl, Heidegger a postmodernisté? Oni to vědí, přesto je pro ně Kant dnes mnohem současnější než filosofové, kteří ho následovali. (Důvodů je mnoho: Kant je systematický filosof, představuje německou prodemokratickou tradici, je chápán jako jeden z předchůdců analytické filosofie, je klíčovým filosofem pro Erkenntnistheorie i Wissenschaftstheorie, je tvůrcem normativní praktické filosofie, atd.) Apel (současný představitel transcendentální hermeneutické a pragmatické filosofie řeči) vzpomíná v Transformation der Philosophie, jaký způsobilo v roce 1962 šok, když po nastoupení na univerzitu ve Frankfurtu ohlásil, že bude číst Wittgensteina a Peirce. Tehdy se všude četl Nietzsche a Heidegger. Dnes se Wittgenstein čte centrálně a Nietzsche s Heideggerem jen tu a tam, velmi kriticky a spíše jako kuriozita. V Kostnici se Heidegger čte jen brýlemi Wittgensteinovými. Postmodernu v Kostnici považují za odbytou francouzskou módu osmdesátých let (k nám dorazila v letech devadesátých), podobně jako byl módní existencialismus v padesátých letech a marxismus v letech šedesátých (ten je ale v Německu mezi studenty dosud živý). Postmoderna je pro ně méně aktuální a méně současná než Kant. V květnu 1998 jsem v Bochumi navštívil prof. Waldenfelse, který je považován za současného předního postmoderního fenomenologa (Jakub Čapek překládal jeho Der Stachel des Fremden do češtiny). Při rozhovoru se mimo jiné ukázalo, že z Patočky má ponětí o tom, kdo byl Rádl a velmi živě se zajímal o Rádlovo vyrovnávání se s Nietzschem. V průběhu rozhovoru jsem se ho přímo zeptal, zda se považuje za postmoderního filosofa. Jednoznačně odpověděl, že ne. Že sleduje a studuje, jakým způsobem Foucault a Derrida pojímají to jiné, to cizí, ale filosoficky byli a jsou pro něj rozhodujícími partnery Husserl, Merleu-Ponty a Levinas. Proč asi tak kategoricky odmítl možnost být považován za postmoderního filosofa?
Někdo by mi mohl namítnout, že argumentuji podobně jako Filip Čapek, dobou. Jde mi ale o něco jiného. Pokouším se naopak ukázat, jak je dobový argument ošidný a že ho lze libovolně otáčet. Nemám nic proti četbě zmíněných postmodernistů, i když nevím, proč zrovna tito tři. Na jejich místě by mohli zrovna tak dobře být Rorty, Marqaurd, Kuhn či Sloterdijk. Ale studentům teologie, kteří chtějí studovat filosofii, bych doporučil, až si přečtou Derridu, ať zkusí číst Husserla, po Lyotardovi Wittgensteina a po Foucaultovi Whiteheada či Gadamera. Souhlasím s tím, že manévry podezírání a nedůvěry jsou typické pro postmodernisty, nevím ale, o co Čapek opírá, že je pro ně typické kritické myšlení. Dogmatické teze o konci dějin, který již nastal, o konci velkých příběhů, o pluralitě na trhu idejí, transverzálním rozumu, disensu či legitimní paralogii svědčí spíše o zálibě ve velkých, mediálně přitažlivých gestech, než o kritickém myšlení. Kritickému myšlení se můžeme mnohem spíše učit u Kanta, Husserla, Masaryka, Rádla, Poppera, Habermase, Tugendhata či Apela. Masaryk a Rádl jsou pro mě aktuálnější než postmodernisté, protože mě vedou ke kritickému myšlení, umožňují mi dnes kriticky přemýšlet o současné době, např. nacházet analogie mezi liberalismem a postmodernou či postromantickým posthegelianismem a postmodernou. Jistěže nestačí opakovat to, co Masaryk a Rádl řekli, ale je potřebí je znovu začít číst a interpretovat. Prvním krokem je pochopit, že filosoficky myslet neznamená začít studovat posledního známého filosofa a znamená to nepodléhat dobovým náladám, ať už jsou jakékoli. Hlavně si nemyslete, že když jste přečetli několik postmoderních bestsellerů, už víte, co je současná filosofie. Nemusíte se mnou souhlasit, ale zkuste o tom přemýšlet.