Sedm lidí vyjelo 14. 5. mikrobusem evangelické fakulty z Prahy do nizozemského městečka Mook. Odtud vyrazilo na sedmdesát cyklistů na 200 km dlouhou pouť do německého města Münsteru, aby si připomněli události staré 350 let.
Mír, kterému říkáme vestfálský, nebyl jednoduchým ani jednorázovým aktem. Desítky diplomatů vyjednávaly mnoho měsíců, nežli ve dvou vestfálských městech konečně podepsali celou řadu mírových smluv. Roku 1648 skončila nejen třicetiletá válka evropská, ale i osmdesátiletá válka mezi Španělskem a odtrhnuvšími se severními nizozemskými koloniemi. Dohodnuté rozdělení Evropy znamenalo pro Nizozemce vítězství, pro Čechy a Moravany prohru, totiž stvrzení následků bitvy u Bílé hory a Obnoveného zřízení zemského, jímž byla zrušena náboženská svoboda.
Podobně osmý květen 1945 a postupimská konference přinesly sice světu mír, vítězství však něco stálo – a nejen poražené Německo. Některé země (například Pobaltí, Bělorusko) draze doplatily na to, že zůstaly ve sféře stalinské diktatury.
Vítězové, a ti, kdo měli štěstí, si ovšem mohou slavit vlastní výročí, a nad těmi, kdo měli smůlu, krčit rameny: můžete si za to sami; neměli jste věnovat důvěru Ferdinandu II. a potom se proti němu bouřit; nemuseli jste spojovat úsilí o nezávislost svých zemí s Hitlerovými armádami. A také ti druzí mohou setrvat při soběstředném vidění světa a dějin: všichni nám ubližují; někteří vytýkají českému prezidentovi, že přijal cenu vestfálského míru; jiní zas hanobí pomníky ruských vojáků v Pobaltí.
Takhle pojatou zakomplexovanou historii budoucí Evropa nepotřebuje. Budoucnost patří, doufejme, těm, kdo se nebudou jednoduše ztotožňovat s jedněmi a vymezovat proti druhým, ale ovšem nebudou ani zapomínat, ani rezignovat na složitost dějin (vždyť je to všechno jedno).
Nizozemci a Němci uspořádali zmíněnou cyklistickou pouť a její startovné proměnili ve sponzorský příspěvek 62.000 guldenů pro Evangelickou theologickou fakultu UK v Praze. Několik občanů Třebíčska zase přivezlo počítač běloruským disidentům. Ti, kdo svou příslušnost ke svobodné části Evropy chápou ne jako samozřejmost, ale jako závazek, v tom nevidí nic nahodilého. – Kéž by přibývalo takových Evropanů, kteří se dovedou správně orientovat ve společné budoucnosti.
jad