PKP 04: Marek 14,3–9 v překladu Jana A. Dusa
3 Ježíš byl v Betanii v domě Šimona, co byl malomocný, a jak ležel u stolu, přišla tam žena, a ta měla nádobku z alabastru, a v tom měla nardový olej, ten opravdický, hrozně drahý. A ona tam tu nádobku roztřískla a tím olejem mu polila hlavu!
4 Někteří, co tam byli, se rozčílili a říkali si mezi sebou: „Co to má být? Taková škoda, takový olej! 5 Za tři stovky to mohla prodat! Nebo i za víc! Mohlo se to dát chudým!“
A jak na ni prskali, 6 Ježíš najednou povídá: „Nechte ji na pokoji, co ji trápíte? Dobře udělala – mně pomohla! 7 A pomáhat chudým? To můžete vždycky, ale já tu pořád nebudu! 8 Udělala, co mohla: už napřed mě pomazala mé tělo k pohřbu. 9 A to vám povídám, až se bude hlásat evangelium, všude po světě, bude se mluvit taky o tom, co tahle žena udělala. Na tu se nezapomene!“
V poznámkách
více méně polemizuji s Českým ekumenickým překladem (ČEP); proto jsou také vždy uvozeny příslušným úryvkem z tohoto překladu.
3 a seděl u stolu – ČEP se pokouší vyrovnat s tím, že zatímco v antice se při jídle lehávalo na boku, dnes jsme zvyklí sedět, zatímco „u stolu“ či „pod stolem“ nalezneme spíše opilce. Pokusíme-li se však rozhodnutí ČEP zobecnit a zformulovat do pravidla – třeba: „překlad má přibližovat antický svět modernímu čtenáři“ – octneme se zanedlouho v nepřekonatelných rozpacích, a to hned v synoptické perikopě Lukášově (7,36–38). Také zde ČEP tvrdí, že Ježíš „seděl“, i když vzápětí nemůže zatajit, že žena „přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala…“. Copak tohle není ještě divnější než ležení u stolu? ČEP se sice pokouší odstranit bizarnost scény pomocí poznámky pod čarou („ř: ulehl“), u Marka však obdobnou poznámku nepřipojuje, takže výsledek je nejen matoucí, ale navíc i nedůsledný. – Jedinou cestou, jak ze šlamastyky ven, je spolehnout se na zdravý rozum čtenářů, kteří mají vědět, že text obsahující reálie starověkého světa nemusí být hned a úplně srozumitelný; případně na vzdělanost kazatelů, kterých se posluchači mohou zeptat.
3 žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu – řecké participium („žena mající…“) nepůsobilo na posluchače Markovy doby tak starožitně jako české participum na nás; v tomto smyslu ČEP správně převádí na větu vztažnou. Jenže i ta je problematická, a to z dalšího důvodu: není výsledná věta příliš dlouhá a komplikovaná? V překladu se pokouším vcítit do vypravěče, který neformuluje složité myšlenky, ale řadí obrazy a pojmy jeden za druhým tak, aby ho posluchači mohli dobře sledovat. Proto dávám zde i v dalších verších přednost větám krátkým, třeba i neúplným a falešně souřadným („a ta“ = „která“).
4 někteří se hněvali – ČEP opomíjí přeložit zvratné zájmeno pros heautús, z něhož vyplývá, že kritika nejdřív nebyla hlasitá: hodovníci se hněvali sami u sebe nebo si pohoršeně špitali s nejbližšími sousedy.
4 nač ta ztráta oleje? – Překlad téměř doslovný – ale jen si zkusme scénu představit naživo! Copak by to někdo takhle nemožně řekl? Když se v hospodě převrátí plný půllitr, řekne snad nějaký štamgast: „nač ta ztráta piva“? Proč mluvit o „ztrátě oleje“, když každý vidí (a cítí), o jakou tekutinu se jedná? V překladu přidávám (nikoli svévolně, ale z jiné věty přejímám) důraz na to, že se jedná o olej drahý (vyjadřuji slovem „takový“ a vykřičníkem); teprve to je informace, která je v ústech pohoršených představitelná a dává dobrý smysl. Rozdělením do kratších větných úseků současně naznačuji, že nemluví jeden hodovník ve vzorných větách rozvitých, ale více lidí najednou, a to rozčileně, přerývaně, jeden přes druhého.
5b A osopili se na ni. Ježíš však řekl – Spojka „a“ (ř. kai) je u Marka běžně signálem začátku nové (dílčí) epizody, nikoli závěr předchozí. Naše scéna je nová v tom, že mrzuté (aganaktúntes) šeptání přerostlo v hlasité a přímo ženě adresované, fyzické projevy nepřátelství: bylo to jakési „prskání, frkání, supění“ (embrimúmai označuje i koňské „ržání“), přeneseně „vztekání“. Proto právě teď je vhodné a nutné, aby Ježíš zasáhl. Marek líčí scénu srozumitelně, věrohodně a s nádhernou gradací: muselo to být pořádné pozdvižení. – Matouš 26,8–10 naproti tomu nechává kritiky-učedníky reptat potichu, takže Ježíš musí užít jakéhosi zázračného vnitřního zraku, aby jejich nespokojenost odhalil: „hněvali se“… (dále Mt vynechává Markovu informaci 14,5b o hlasitém fyzickém projevu nelibosti)… „Ježíš (to) poznal a řekl“. Také v Lukášovi 7,39 hostitel-farizeus protestuje pouze v duchu.
8 učinila, co měla – Mk 14,8a se obvykle spojuje s následujícím Mk 14,8b. Je tedy ve hře jakýsi Boží plán, podle nějž žena má jednat, neboť Ježíšovo tělo má být pomazáno napřed (protože v pátek po ukřižování se to před západem slunce nestihne, a v neděli ráno to bude zbytečné)? Neumenšíme však touto úvahou ženin samostatný, krásně furiantský čin? Marek přece věděl, co dělá, když nám její motiv neprozradil! Proto se kloním k druhé překladové možnosti, která chápe řecké eschen ve smyslu vlastnictví nebo kapacity: „udělala (všechno), co bylo v jejích silách“ (tak i většina moderních překladů, nikoli však ČEP, který pouze pod čarou přiznává: „ř: co mohla“). – Ještě závažnějším argumentem pro toto řešení je ovšem paralela Mk 12,42 v perikopě o chudé vdově před chrámovou pokladnicí. I ona „dala ze svého nedostatku, všechno, co měla, celé své živobytí“. Podobnost obou vět není náhodná, jak dokazují další společné prvky obou příběhů: jedná se o ženy; Ježíš je chválí; jejich čin je absolutní a bezvýhradný; jedná se o majetek, který je dokonce v obou případech zkonkretizován (přesným údajem o počtu mincí).
Autor vyučuje řečtinu na katedře NZ ETF UK