V úterý 17. 12. dostal od Evropského parlamentu Sacharovovu cenu za lidská práva Osvaldo Payá, a to pro své úsilí v rámci projektu Varela, který požaduje demokratické reformy na Kubě. Evropští politici otevřeně vyjadřují disidentům na Kubě svou podporu, evropské církve naopak mlčí. A to přesto, že Payá a jeho spolupracovníci čerpají svou inspiraci z křesťanství. Podle Payá však patří tato cena především všem, kteří mu pomáhali při koordinaci sběru podpisů. Jeden z nich je Alfredo.
Sedíme u Alfreda v jeho malém domě na okraji města jižně od Havany. Je vedro, větráky běží na plné obrátky, aby se horký vlhký vzduch alespoň trochu pohnul. Ani vedro však nemůže utlumit Alfredovu energii. Rychlou kubánskou španělštinou vypráví o svých aktivitách na obranu lidských práv a o svém zápasu za demokracii. Alfredo je jeden z koordinátorů projektu Varela. Skupina lidí iniciovala petici, která žádá celonárodní referendum o demokratických reformách, aby tak nutila Fidela Castra a jeho komunistický režim k politickým změnám. Podle kubánské ústavy musí vláda na podobnou petici reagovat, pakliže se pod ni podepíše více než 10 000 osob. To se organizátorům podařilo. Když na jaře roku 2002 navštívil Kubu bývalý americký prezident Jimmy Carter, využili organizátoři tohoto okamžiku a mezinárodní pozornosti k tomu, aby petici prezentovali Národnímu shromáždění. Následovně se o projektu Varela zmínil i Carter v přítomnosti Fidela Castra, a to v projevu, který byl vysílán kubánskou televizí. Povzbuzeni tímto úspěchem a pozorností, které se jim dostalo, se organizátoři rozhodli pokračovat ve svých aktivitách. Od té doby nasbírali dalších 10 000 podpisů, které též budou ve vhodném okamžiku prezentovány.
Alfredo je hluboce věřící člověk. Jeho dům je plný fotografií a plakátů papeže, „kubánských Lurd“ El Cobre, mariánských obrázků atd. Hrdě ukáže fotku, na které je on se svou dcerou a místním biskupem. Křesanská víra je pro něj nejdůležitějším pramenem inspirace. Několikrát týdně se účastní mše, ve farnosti se na něj okamžitě obrací, když se má něco vyřešit. Víra je pro něj navíc alternativou komunistické státní ideologie, která na člověka křičí „socialismo ou muerte“ (socialismus nebo smrt) z každého kubánského rohu. Jeho protestní postoj proti prázdným heslům vyvěrá z hloubky spirituality, již našel v církvi přes omezený prostor, který jí oficiální ideologie ponechává.
V jeho případě však u toho nezůstalo. I jeho politické aktivity vycházejí z jeho spirituality. Alfredo je členem Movimiento Cristiano Liberatión (MCL – Hnutí křesťanského osvobození), malé sítě disidentů, kteří jsou politicky aktivní v na základě svého křesťanského přesvědčení. Castrův režim podle nich naprosto selhal především proto, že zcela zdevastoval základní hodnoty ve společnosti. Kubánské hospodářství se ocitá v permanentní krizi, která však není tím nejhorším. Podle Alfreda a jeho souputníků je nejfatálnější, že režim skrytě nabádá lidi ke korupci, aby získali základní potraviny a zboží denní potřeby. Castro podle nich připravil Kubánce o občanskou odpovědnost tím, že tuto hodnotu pro veřejný život totálně zesměšnil. A právě tuto odpovědnost chce MCL vzít za základní východisko pro osvobození Kuby. Nezbytná není jen politická revoluce, která odstraní komunistický systém, ale také osobní revoluce každého jednoho tak, aby každý za sebe objevil a zakusil vlastní důstojnost.
Viděno z této perspektivy není velkým překvapením, že je MCL hnací silou projektu Varela. Myšlenka projektu tkví v tom, že se Kubánci sami svobodně vyjadřují ke způsobu, jakým má být jejich země spravována. Projekt chce vzít moc z rukou elitní skupiny, která používá komunistickou ideologii k udržení svých pozic, a vrátit ji obyčejným lidem. Projekt Varela se tak stává rehabilitací kubánského národa.
Na nižší, lokální úrovni to již funguje. Na západě Kuby leží několik vesnic, zvaných pueblos cautivos (vězněné vesnice). Jejich obyvatelé byli v šedesátých letech nuceni opustit své domovy na střední Kubě, protože se bránili krokům, které podnikal komunistický režim na venkově. Projekt Varela dorazil i do těchto vesnic. Místní koordinátoři, kteří podpisy sbírají a ověřují, vyvěsili na své venkovní dveře velké plakáty oznamující, že právě u nich je možno podepsat projekt Varela. Ztratili strach z tajné policie právě proto, že svou občanskou odpovědnost praktikují v praxi. Jsou na to hrdi a všichni to mají vědět.
Není to však bez rizik. Místní koordinátoři jsou pravidelně zatýkáni nebo jsou zabavovány získané podpisy. V takovém případě přijde vše vniveč, protože podpisy mají být sbírány osobně u jednotlivých občanů a jejich totožnost musí být následně ověřena. Činnost v projektu Varela může mít také důsledky pro práci nebo studium. Alfredova dcera nebyla kvůli svému angažmá např. na poslední chvíli připuštěna k závěrečné státní zkoušce na univerzitě. Dalším osvědčeným zastrašovacím prostředkem jsou anonymní varování a vyhrožování.
A církve se drží zpátky. Alfredo je sice aktivním členem místní farnosti, jeho farář si však na veřejnosti drží od jeho disidentských aktivit odstup. Totéž platí na celostátní úrovni. Přestože klíčové postavy projektu jednoznačně vyjadřují svou katolickou příslušnost, a právě z ní čerpají inspiraci pro své politické aktivity, nenacházejí podporu u kardinála Jaima Ortegy, arcibiskupa Havany. Uvnitř církevního vedení není v této otázce jednota. Jeho biskupští kolegové ze Santiaga de Cuba a z Pinara del Rio jsou na druhou stranu ochotni k obezřetné podpoře disidentů, např. poskytováním podmínek pro tisk publikací a časopisů. K omezené pomoci disidentům se připojují i některá řeholní společenství. Pro Alfreda je tato situace stravitelná jen s obtížemi, přestože i on má pochopení pro jistou obezřetnost. Církevní vedení musí proplouvat mezi otevřenou kritikou režimu a zabezpečením vlastní církevní existence. Alfredo je přesto přesvědčený o tom, že jakmile to půjde, postaví se církev za projekt Varela veřejně.
I na protestantské straně se o projektu Varela a lidských právech raději mlčí. Protestantské církve spojují svůj osud daleko více s Fidelem Castrem. Cítí se chráněné jeho režimem, který jim poskytuje jisté možnosti. Mají strach, že ty by v situaci otevřené demokracie na Kubě ztratily. V současné době mají totiž jistý vliv, protože mají své zastoupení v zákonodárných shromážděních. Raději o kubánském disentu mlčí, aby tyto vymoženosti neohrozily. Spíše zdůrazňují snahy režimu o spravedlivé rozdělení bohatství a o dobrou sociální a zdravotní péči.
Mezinárodní ekumena se ocitá ve stejné pasti jako za studené války v případě východoevropského disentu. Zahraniční (západní) církve a Světová rada církví také nevyhledávají kontakty s kubánskými disidenty, protože nechtějí vedení kubánských církví „shodit“ – tak zní alespoň oficiální, poněkud cynický argument –, a ohrozit tak své kontakty na Kubě.
Dochází tak k paradoxní situaci, že kubánští disidenti, kteří ze svého křesťanského přesvědčení zápasí o lidskou důstojnost a práva, jsou ignorováni církvemi, ale podporováni politickými organizacemi a mezinárodním hnutím pro lidská práva. Stejně jako za studené války je i nyní politický vhled o krok dále než církevní stanoviska, nebo se otevřeně staví za lidská práva a za ty, kteří o ně bojují. Napřed je v tomto směru zejména postkomunistická Evropa. Václav Havel spolu s dalšími politiky nominoval iniciátora projektu Varela, Osvalda Payá, na Nobelovu cenu za mír na rok 2003. Evropský parlament mu pak udělil Sacharovovu cenu za lidská práva.
Pětice bývalých disidentů z ČCE si tohoto paradoxu všimla a otevřeným dopisem se obrátila na generálního tajemníka Světové rady církví Konrada Raisera s výzvou, aby neopakoval stejnou chybu, jako se stala v případě východoevropských disidentů, kteří byli na základě svých politických postojů církevně exkomunikováni. Dopis byl zveřejněn v Protestantu č. 9/2002
Když vyprávíme Alfredovi o podpoře, které se projektu Varela dostává od bývalých disidentů, jako např. Václava Havla, je upřímně dojat. Jeho vděčnost a úleva je tak velká, že mu vžene do očí opravdové slzy. Prožívá osvobození. Alfredův zápas o lidskou důstojnost není jen izolovaným zápasem jednotlivce v zapadlém kubánském městečku. Tento zápas ho spojuje s velkými jmény těch, kteří se zasazují o lidskou svobodu a důstojnost na celém světě.