Už před dvěma lety si novinářka Jana Soukupová kladla v Mf Dnes otázku, zda nejsme v Brně svědky čehosi, co se by se mohlo znovu, podobně jako v osmdesátých letech, nazývat Novou vlnou. Měla tehdy na mysli rušno kolem klubu Desert, kde se podnikateli Miloši Hrabalovi podařilo nejen znovuoživit hospodu, kam s oblibou chodívá studentská mládež, ale především vytvořit pestrou nabídku kulturních programů, v nejednom ohledu dost atypickou. Lví podíl na přitažlivosti Desertu měl (a dodnes má) jeho produkční, výtvarník a hudebník Rudolf Brančovský, jedna z klíčových osobností pohybu, o němž chci psát, a s nímž tehdy ostatně Jana Soukupová vedla v Mladé frontě rozhovor. Komunita kolem Desertu se pak brzy rozšířila o mladé lidi navštěvující kavárnu Trojka v Domě pánů z Kunštátu, kterou otevřel opět Miloš Hrabal a kde se o kulturní aktivity stará režisér Pavel Baďura. Bohužel Miloš Hrabal, který byl skutečným kulturním mecenášem, v březnu 2010 náhle zemřel. Vlastnil ještě další podniky a rozvíjel nové plány, z nichž za zmínku stojí zprovoznění Minus Trojky, totiž sklepení Domu pánů z Kunštátu pod kavárnou Trojka. Miloš Hrabal stál u zrodu mnoha dobrých věcí, poskytl mladým lidem prostor, který dokázali využít. (Je jen v logice věcí, že Miloš měl evangelický pohřeb, zahráli Poletíme? a Jarda Svoboda z Trabandu…) Vedení Milošových podniků nyní převzal jeho bratr Honza Hrabal, který dokončil další Milošův projekt a otevřel novou hospodu (Music \& Underground Restaurant Budoár). Komunita kolem Desertu a Trojky (a milované kavárny Podnebí, která se stala jakýmsi hlavním stanem celého společenství) je široká, zcela volná. Asi by se nijak nevymykala jiným okruhům návštěvníků srovnatelných hospod či kaváren, kdyby tyto mladé lidi nepropojovalo několik velice zajímavých aktivit:
Kapely
Že se v Brně něco děje, všímají si dnes recenzenti dvou cédéček Poletíme?, ale než se k této kapele dostaneme, je třeba upozornit, že pozoruhodných a mezi mladými lidmi oblíbených hudebních skupin je v Brně daleko více – třeba alternativní a už hodně známé Květy či zavedený Hoochie Coochie Band, formace Tomáše Vtípila Čvachtavý lachtan, Duo Che a Urband, tvrdší Nuck Chorris Gang nebo zas šansonově křehký Zdeněk Větrovec a Pomalu pudem, výborná kapela Síla nebo k folkloru inklinující Bezobratři, písničkář Jakub Čermák, extravagantní duo Čoko Voko… a především zcela unikátní ekopunková kapela Zelené koule. K Desertnímu okruhu patří i další kapely, jako např. Black Unicorn, Bačaračičevabčiči, Kapitán města či Hrochansony (o různých jazzových uskupeních nemluvě). S Desertem máme tedy před sebou jak pestrý obrázek brněnské hudební scény, tak také poměrně početnou fanouškovskou obec.
Lidé v evangelických sborech znají ze zmíněných muzikantů většinou houslistu Tomáše Vtípila, který vyrostl v aktivní evangelické rodině (hraje s mnohými spoluhráči, mj. s DG 307, na objednávku složil skladbu pro Agon Orchestra či hudbu k filmu Pouta), nás však v naší souvislosti bude teď více zajímat příběh Zelených koulí, resp. jejich leadera a autora písní Zdeňka Hromádky. Tento učitel fyziky na základní i vysoké škole (s vizáží klasické máničky) zpívá spolu se svým kolegou matematikářem Pepou Nohýnkem (vizáž neméně divoká) a svou ženou Granulí punkově syrové písně, které překvapí naprosto neotřelými, originálními a veselými texty na téma ochrany životního prostředí. Vtip spočívá v tom, že písně balancují na hraně mezi angažovaností a recesí, takže posluchač nádherně rád tápe, zda kapela myslí své angažmá vážně, nebo si z něj vlastně dělá srandu… Nezabiješ veš / nevyhubíš slony / já mastnou hlavu mám… Zdeněk Hromádka je autorem i dalších neuvěřitelných písní z oboru fyziky a matematiky, kterými baví své žáky, ale já chci především vydat svědectví, že tento respektovaný fyzikář a autor geniálních písní (neboť kdo dnes dokáže přijít s něčím novým?) v dospělém věku uvěřil, nechal se (spolu s dalšími) pokřtít a účastní se s celou rodinou života evangelického sboru. To není mezi punkovými muzikanty zrovna samozřejmost, naopak je to věc, která fanouškům Zelených koulí dobročinně vrtá hlavou.
Stále populárnější kapela Poletíme? je beze sporu jednou z dominant popisovaného dění. Proniká už i na největší tuzemské festivaly (Colours of Ostrava, Rock for People Hradec Králové, Open Air Trutnov) a dokáže zaujmout jak publikum zcela cizí, tak také specifické, jako např. na Sjezdu (nejen) evangelické mládeže ve Svitavách. Rudolf Brančovský, kapelník a autor, má za sebou dost speciální mnohaletou zkušenost v Bratrské jednotě baptistů, s níž se však nakonec bolestně rozešel (společně s několika desítkami dalších mladých lidí, kteří buď zakotvili v evangelické či římskokatolické církvi, anebo dokonce už nechtějí o žádné církvi nic slyšet). Špatná zkušenost s křesťany je něco, k čemu se Rudolf stále vrací, neboť sám se za křesťana nepřestává považovat. Poletíme? rozhodně nechtějí být označováni jako „křesťanská kapela“, ač ji křesťané tvoří, naopak výtrysk Rudolfova písňového potenciálu lze chápat jako osvobození od letitého tlaku a jeho možné krédo Být větší prase než samotné prase, které si tu bez svolení a s nadsázkou vypůjčuji z jeho textu, mohlo by být reakcí na sveřepé křesťanské sektářství. Rudolf o svém zklamání z křesťanů často mluví i do médií, což je na jednu stranu pochopitelné, na druhou stranu se to může dotýkat i spousty výborných lidí, kteří v Krista věří a se zmíněnými sektářskými tendencemi nemají nic společného. Naštěstí Rudolf v médiích mluví i o tom, že při hledání spoluhráčů část kapely našel v evangelickém kostele při bohoslužbách, že kapela zkouší už tři roky ve sborových prostorách a že členové evangelického sboru kapelu sponzorují a rozmanitě podporují. Je to velmi podobné, jako když Dietrich Bonhoeffer řekl, že nemáme dělat křesťanskou politiku, ale máme dělat politiku jakožto křesťané. Poletíme? nehrají žádné křesťanské písničky, chtějí dělat dobrou hudbu, hrát dobré koncerty. Tím, že většina z nich jsou křesťané, se nijak netají. A většina jejich fanoušků se to dříve nebo později dozví.
Bohoslužby Desert
Nejde však jen o hudbu. Zcela ojedinělým počinem, který patrně nemá obdoby, jsou bohoslužby v hospodě, za provozu, v otvírací době. Jedenkrát měsíčně, každou druhou neděli v měsíci, vytvářejí návštěvníci Desertu překvapivé společenství, kde se nejen pije pivo a poslouchá kapela, ale kde také zní modlitba, čte se z Písma a káže slovo Boží. Tyto hospodské bohoslužby se v Desertu konají pravidelně již od září 2006 a zájem neklesá, naopak – židle nestačí a při většině bohoslužeb se lidé tísní i ve stoje kolem zdí, či dokonce někdy odpadají z tlačenice zpět k baru. Nejde samozřejmě o bohoslužby klasické, jak je známe z evangelických kostelů, ale o specifický formát, který kombinuje bohoslužebné prvky s hudební produkcí a prvky talk show – vedle kázání a muziky je dalším vrcholem večera rozhovor s hostem (většinou z uměleckého prostředí) a jeho čtení libovolného textu (host čte i z bible). Osazenstvo tvoří především komunita mladých, o nichž tu píšu, dále jak evangelíci, tak lidé z jiných církví, také ti, kteří přišli přilákáni zajímavým hostem či kapelou, a v neposlední řadě ti, kteří přišli normálně na pivo. Takovéto bohoslužby jsou dokonale otevřené, farář jde doslova s kůží na trh, mezi cinkot sklenic a výkřiky opilců. Úspěch je dán do značné míry výběrem hostů (nejednou jsou to opravdová esa české kultury, např. Zbyněk Hejda, Jan Balabán, J. A. Pitínský, Jiří Pecha atd., viz http://stepanhajek.mysteria.cz/desert.htm), ale především atmosférou společenství, kterou vděčně kvitují nejen účastníci, ale i účinkující. (Milan Uhde a Arnošt Goldflam ihned po skončení projevili přání být pozváni znovu!) Je opravdu posilující vidět nějakých sedmdesát nebo osmdesát převážně mladých lidí, jak pozorně naslouchají a vstřícně reagují. Co by za to jinde literáti či folkoví zpěváci dali…
Bohoslužby Desert prolamují lecjaké bariéry, propojují rozmanité lidi (za všechny příhody budiž zmíněna ta, kdy sedmdesátiletá dáma, duchem mladá, ztratila náušnici – a jakýsi dreďák si nedal pokoj, tak dlouho vymetal všechny kouty, až náušnici našel a babku naprosto okouzlil), ale především rozšiřují okruh těch, kteří se setkávají s evangeliem, kteří nejsou lhostejní, mají zájem, přemýšlejí, zkrátka žijí duchovním životem. Odhaduji, že možná polovina účastníků by sama od sebe na evangelické bohoslužby nikdy nepřišla, ale do hospody bez problémů zajdou, zábrany padnou, a někteří z této poloviny už si teď i do kostela troufnou, přijdou do sboru, účastní se akcí… O to však naprosto nemůže jít, někoho přechytračit, nalákat k nám – ne, církev tu opravdu vykročila do ulic, už není zavřená v modlitebně, společenství kolem slova Ježíše Krista žije i jinde než v kostele…
Je to nový typ sboru? Má být na bohoslužbách v Desertu vysluhována večeře Páně? Diskuse na toto téma nás teprve čeká…
Tužme se
Komunita mladých, které tu vzdávám hold, mi však dělá radost ještě z dalších důvodů. Je totiž neuvěřitelně aktivní a vynalézavá. Zcela by se mýlil ten, kdo by z mého vyprávění nabyl dojmu, že mládež jen sedí v hospodě, poslouchá kapely a občas zajde na bohoslužby. Díky vůdčím osobnostem jako je student archeologie Michal Doležel či student uměnověd Kurt Mazáč (ostatní prosím za prominutí, že je nejmenuji) mají program docela nabitý. Pořádají návštěvy výstav a muzeí, vycházky po pamětihodnostech města, zajímají se o brněnské podzemí i funkcionalistické vily, prolézají vetešnictví a staré domy, hledají kuriozity dob minulých, promítají filmy, navštěvují soukromé pivovary i vyhlášené pivnice, organizují happeningy v ulicích města a dlouho do noci nadšeně diskutují…
Michal Doležel vede ostatní ke společenské angažovanosti. Sám je aktivním členem Sokola (!) i Masarykovské společnosti, považuje za samozřejmost čelit extremistům nalevo i napravo. Proto také tato mládež organizuje besedy s politickými vězni padesátých let, zajímá se o oběti druhé světové války i komunistické zvůle, demonstruje proti neonacistům i komunistům a vede svůj sysifovský a vysmívaný boj proti nově instalovaným symbolům totalitní moci na pomníku v Králově Poli. Váží si velice starých lidí, kteří trpěli útlakem. Váží si každého, kdo se statečně postaví proti bezpráví a křivdám. Tito mladí vědí, že k demokracii patří starost o práva menšin. Duchovní život pro ně není útěk ze světa, nýbrž láska ke svobodě a úcta k člověku s jeho dovednostmi. A nenávist k násilí. Co víc si přát?
Silně ironický, a přece vážně míněný název „Tužme se“, kterým tato komunita někdy sama sebe označuje, odkazuje k tradicím první republiky a starším. Pro utěšený okruh mladých lidí však představuje zároveň aktuální nabídku konkrétní alternativy, odpovědné a aktivní – nabídku pozitivní, křesťanské a přitom vtipné duchovní cesty tímto světem, tímto městem.
Pochopitelně, každá „nová vlna“ časem zestárne. Společenství se vyčerpá a rozdrolí, aktivity ochabnou… Znamená to, že zůstanou jen vzpomínky a stará přátelství?
I když se vrátíš / tvoje tvář bude jiná / budeš skála / budeš vonící hlína …