S rozpaky a výhradami přijali někteří žurnalisté (LN 5. 1. 2000) novoroční dramaturgický záměr ČT 1 vstoupit do posledního roku druhého tisíciletí filmem „Je třeba zabít Sekala“.
Možná, že dramaturgie ČT chtěla nastavit zrcadlo křesťanským mravokárcům, kteří posvátným pudrem vyhlazují vrásky na posmutnělé tváři předcházejících křesťanských staletí. Na sebejisté zvaní k tradičním křesťanským hodnotám lze odpovědět „Sekalem“, nastaveným zrcadlem. Film odhaluje křesťanské mravy a hodnoty v obtížné protektorátní době. Zahlédáme jen náznaky obrany proti znelidšťujícím silám a sympatizujeme s římskokatolickým knězem, který si nezastírá své ohraničené možnosti při předávání tradičních křesťanských hodnot, jakými jsou již po staletí: odpuštění a solidarita s člověkem v nouzi.
Měli jsme vlastně štěstí, že dramaturgie ČT 1 nám nenabídla nějaký film z období, kdy církev byla mocná a jasně a nepřeslechnutelně vyhlašovala své pravdy. Vnějšně byla čistá, protože tzv. neposlušné a neposlouchající předávala k potrestání světskému rameni. Odpuštění, solidaritu a milosrdenství bychom možná hledali ještě usilovněji než v protektorátní vesnici. Film nechce vzbudit dojem, že jedna konfese je horší a druhá lepší. Děti jsou zneužívány v každé době, jako nástroj pro vyřizování účtů dospělých. Děti věrně zrcadlí jejich předsudky. Kluci, posmívající se: „Luterán, luterán!“, nedokazují nadřazenost evangelíka a tupost katolíků. Posměšky jsou refrénem zpívaným vždy znovu těm, kdo nezapadají do „mechanismu“ vztahů.
Římskokatolický farář má svou vesnici velmi dobře přečtenou. Zná hierarchické řazení hodnot vesnické společnosti. Nepodřizuje se však diktátu předsudků. Juraj Baran pro něj není vetřelec a nestává se mu evangelickým protivníkem, nýbrž bere ho jako osobu hodnou rozhovoru a určité úcty. Zastane se Sekalovy matky (svobodné matky). Ví ovšem, že nedovede změnit Sekala. Jako dobrý farář zná své možnosti i svou bezmoc. Hledá východisko i ze zapeklité situace. Nabízí evangelíkovi možnost tajného útěku z vesnice do bezpečí. Juraj Baran pomoc odmítá. V této chvíli farář podlehne Baranově mimoděk vyslovenému přání a upozorní ho na Sekalovu slabinu, na účast v občanské válce ve Španělsku. Farář je čestný chlap, který ví, že informace o slabinách soupeře není rozkazem, nicméně se může stát jedním z důležitých impulsů pro Baranovo rozhodování a následné jednání. Proto zřejmě farář pociťuje tíhu viny a odjíždí ke svému zpovědníkovi do Olomouce. Nejede si pro alibi. Svůj podíl na nadcházející tragédii si nezastírá. Sekal se „zpovídá“ evangelíkovi, jak slastné bylo za války týrat a zabíjet. Jak neuspokojující bylo znásilňování „chladných“ jeptišek ve Španělsku. Sekalova „zpověď“ snad zabrání českým divákům, aby nepodlehli iluzi, že by se mezi zástupci našeho českého národa nenašli hoši podobní balkánským „arkanovským etnickým čističům a trýznitelům“.
Jurajem Baranem ze stěny strhnutý krucifix znovu prokazuje kristovskou bezmoc, nikoli vůči rozčilenému Baranovi, nýbrž vůči sedlákům. Kristovo odpuštění vládne nad jejich životy opravdu jen chabě a malátně.
Dramaturg televizního večera vytvořil „kouzlo nechtěného“. Baranem odhalené modlářské „dřeváctví“ některých vesničanů, jako by rezonovalo s poselstvím ekumenické slavnosti, odvysílaným necelé dvě hodiny před tím. Křesťanský filosof Jan Sokol varoval izaiášovskými slovy před modlařinou, Pavel Smetana zase před marnými snahami tvůrců babylonských věží, jejichž úsilí končí ve zmatku a neporozumění. Tomáš Halík vyzýval k dialogu a smíření křesťanů se členy jiných světových náboženství. Herec Miloslav Šimek přiznal, že zásluhu na pěstování církevního zpěvu u jeho dvou dcer nemá on, ale jeho maminka. Bezděky svým vyjádřením prozradil, po kom zdědil dar humoru. Důstojným způsobem zřejmě přesvědčil značnou část diváctva, že Hospodin je také tak trochu humorista, který – navzdory všemu – nás má rád.