K práci a dílu Hanse Günthera Adlera
Telefonoval mi z Reinachu (BL) Pavel Jerie, co vím o Adlerovi. Našel jsem v jednom slovníku deset Adlerů, v druhém pět, ale zato Alfreda Adlera (1870–1937), toho jsme četli jako středoškoláci a objevovali u svých bližních Minderwertigkeitsgefühl, lidově mindráky. Toho Pavel nechtěl, ale náš Jirka mě upozornil, že tři tlusté knihy mám ležet vedle psacího stroje.
Jsou to knihy pozoruhodné! Přišly bez objednávky od SPOLu, což je Společnost pro odbornou literaturu, cena byla udána jako 1 250 Kč, váhu měly přes 1 600 gramů. Knihy vydalo nakladatelství Barrister&Principal jako druhé, opravené a doplněné vydání v překladu Lenky Šedé, v Brně 2006. Kniha se jmenuje Terezín 1941–1945 Tvář nuceného společenství. Díl I. Dějiny má 292 strany. Díl II. Sociologie má 490 stran a díl III. Psychologie má 314 stran. Jde o monografii o dějinách a utváření židovského tábora v Terezíně; spis ovlivnil poválečnou debatu o holokaustu. Hans Günther Adler popsal historii vzniku tábora, jeho promyšlenou organizaci a nacistickou mašinérii, která stála za vznikem tábora a jeho fungováním. Podrobně vylíčil každodenní život jeho nedobrovolných obyvatel, jejich myšlení a cítění – proto i podtitul Tvář nuceného společenství. Je to jedinečná analýza chování lidí v extrémních podmínkách, proto ta pečlivá práce historická, psychologická a sociologická.
Hans Günther Adler se narodil 1910 v Praze a zemřel v roce 1988 v Londýně. Vyrůstal v Praze, vystudoval muzikologii. Po studiích působil v pražské Uranii. Seznámil se s řadou členů pražského kruhu německých autorů, včetně Hermanna Graba a Maxe Broda. Po nacistické okupaci byl v roce 1941 poslán na nucené práce na stavbě železnice. V roce 1942 byl se svou první ženou Gertrudou Klepetarovou a celou rodinou deportován do Terezína; v roce 1944 do Osvětimi, kde jeho žena zahynula.
Po osvobození se v roce 1945 vrátil do Prahy a připojil se k záchranné práci Přemysla Pittra a jeho neobyčejného okruhu spolupracovníků. Pracoval jako vychovatel dětí, které prošly koncentračními tábory. Pražskému Židovskému muzeu pomohl vybudovat sbírky. Do Anglie emigroval už v roce 1947 a žil pak jako spisovatel a badatel v Londýně.
Kdysi se mi zdálo, že výrok J. L. Hromádky, že je třeba nejméně padesátiletého odstupu, abychom pochopili význam osobnosti, ale třeba i určitého dějinného období, přepjatý. Nyní ale je na čase zamyslet se, abychom pochopili význam a dosah událostí holokaustu či, jak říkají případněji židovští přátelé, „šoa“. A pak teprve bude čas na badatelskou, historickou, psychologickou a sociologickou práci o více než čtyřicetiletém pokusu zavést dobrovolné i nedobrovolné socialistické společenství v evropských zemích, a tedy i u nás.
Na práci H. G. Adlera můžeme poznat, jak je to práce náročná a jak bez pečlivého vyhledávání (heuristiky) není možno z historické události nic opravdu pochopit. Natož, jaký význam mají tyto události v křesťanském přemýšlení o utrpení, o dějinách, o Božích soudech či o tom, proč se tak často modlíme: „Nevydej nás do pokušení, ale vysvoboď nás ze zlého“, když už tušíme že ty „peirasmoi“ (ř. pokušení, zkoušky) jsou dějinné události, které nás mohou zavalit.
A také ovšem s vděčností přemýšlet o podivuhodných akcích pro děti z Terezína a dalších táborů, které podnikl Přemysl Pitter a jeho spolupracovníci a spolupracovnice, jak je zčásti zachytil Pavel Kosatík v knize, pracovně nazvané „Ve vyšší režii“, která má ještě letos vyjít.
Navíc, právě letos vydalo nakladatelství Barrister&Principal Adlerův román Neviditelná stěna z roku 1989 v překladu Ivy Kratochvílové, má 444 stran. Z románu, který chce zachytit nesnáze autora, který chce zvládnout umělecky, co zažil těžkého, cituji: „Člověk se nestane středobodem jenom proto, že zažil neštěstí“… „Chcete vytlouct kapitál ze svého neštěstí.“… „To, co jste prodělal, vůbec nikoho nezajímá“.