Tibetští buddhisté již po staletí praktikují meditační techniku, která nese jméno phowa. Tato meditace je jakousi přípravou na smrt – procvičováním vědomého umírání, při kterém praktikující přenáší své vědomí do prostoru nad vlastní hlavou, kde se identifikuje s Buddhou Amitábhou. Ten, kdo se touto meditací připraví na vlastní smrt, vyvazuje se tak z poskvrňujícího sevření ega a stává se svobodným, jako pták unikající z klece…
Na konci uplynulého roku zemřel v Hospicu Dobrého pastýře v Čerčanech slovensko-anglický architekt a malíř Joska Venson, vlastním jménem Josef Kvasnica. Diagnóza rozvinutého stadia rakoviny jej nijak výrazně neodlišovala od mnoha jiných pacientů. Ve Vensonově případě se ovšem stala nejen motivem k přehodnocování a rekapitulaci dosavadního života, ale také inspirací pro neobvyklý cyklus výtvarných děl.
Autor, jehož východiskem byl především výtvarný design a portrét, pojednaný ve škále různých grafických technik, se v posledních letech svého života vydal cestou podrobného mapování fyzických a psychických proměn umírajícího člověka. Katalog vydaný u příležitosti Vensonovy poslední výstavy „Vzdor bolesti“ tak představuje průřez touto autobiografickou kartografií smrti. Rozpětí výrazových prostředků, které Venson použil, je obdivuhodné, a upomene na množství možných či tušených inspirací. V jeho grafikách lze vypozorovat jakési dvě souběžné linie. První z nich se orientuje především na portrét a figuru, druhá, abstraktnější, se soustředí na motiv tkáně.
Agresivně groteskní figury, časté využití žluté barvy a kombinace obrazu s útržky textu vykazují až pokrevní příbuznost s dílem Jeana-Michela Basquiata. Texty, které se na jednotlivých kresbách opakují, odkazují
nejen na pociťovanou bolest, rodinu či užívané léky, ale plní také funkci obsesivních manter, magických uzlů, přivazujících autora k životu. „I want to live for another 7 month + more“ opakuje Venson neúnavně. Některé kresby nesou popisek, vysvětlující, že byly kvůli trvající bolesti nakresleny levou rukou. Opakuje se také motiv otevřených úst, výkřiku, paniky. Vensonovy figury (jak je ostatně v kartografii zvykem) jsou nejčastěji zachyceny z nadhledu, s hlavou zakloněnou. Všechno jako by směřovalo k vertikálnímu sebepřesažení. Výkřiky strachu a vzdoru padají nejen na diváka, ale také nad něj, do sdíleného prostoru tušené naděje. Na některých kresbách získává svou personifikovanou podobu také nemoc. Tento zdánlivě vedlejší motiv má ve skutečnosti mrazivou srozumitelnost. Tvář rakoviny je v těchto případech démonická, opět příznačně žlutá, pohlcující. Po chvíli si ovšem uvědomujeme, že je to vlastně tvář již známá z autoportrétů. Nemoc a její oběť se překrývají, splývají spolu, neodoperovatelně se stávají jedním.
Druhou, svým způsobem samostatnou linií Vensonovy pozdní tvorby jsou mikroskopické ponory do tkáně. Tvůrčí postup zde můžeme pozorovat od grafických parafrází na lékařské zprávy, nákresů buněk, samostudijních náčrtů, až po abstrahované barevné plochy a struktury. Tento cyklus Venson opatřil názvem Socioraganism a vrací se jím ke svému staršímu textu o pojetí společnosti jako organismu. Názvy jednotlivých grafik krouží kolem urbanistických a architektonických témat. Přesto i tady pod povrchem neodbytně prosvítá téma hlavní a neodkladné. Přicházející a neodvolatelná smrt.
Je pravděpodobné, že umírající Joska Venson mohl vyvolávat ve svém okolí pocit dluhu. Touhu pospíšit s prezentací jeho díla, a přispět tak snad také k prosvětlení jeho posledních dnů. Vensonova práce je ale sama o sobě natolik inspirativní a výmluvná, že docela dobře obstojí i bez těchto motivů. Autorova umělecká phowa se nabízí i nám, jako návod k vlastní meditační praxi vědomého umírání.