Na konci minulého roku vyšla další kniha Pavla Rejchrta Strážce a příchozí. Dva roky po knize Pozdní syn království přichází a dostává se mezi čtenáře, kteří se odváží si ji zakoupit, otevřít a začíst se do ní. Je k tomu třeba odvahy. Odvážné bylo i její vydání. Když jsem se do ní začetl, nemohl jsem se od ní odtrhnout a po dočtení poslední stránky musel jsem se vrátit ke knize Pozdní syn království.
Rád bych se podělil o své nápady a poznámky. Možná zpozdilé, možná nepřístojné, možná nepřiměřené, neboť se tu jedná o modlitbu. Modlitební zápas Pavla Rejchrta, zápas, který se vrhá do noci a bojuje o nadějný úsvit, po kterém však přichází další noc. Střeží tu svou osobitost, své zápolení o svébytnost jazyka a jeho pravou služebnost, jeho experiment a vydání se tomu, kdo mluví tak, aby mu bylo možno naslouchat. V jazyce hnán, obrazy nesen, úzkostmi srážen a mocí slova vždy znovu pozvedán, je ten, kdo chce se stát svědkem toho zápasu. Vždy znovu však musí být tak trochu odrazován a odražen, protože jde o modlitbu konkrétního člověka, o modlitbu jemu vlastní, o jeho vztah k Hospodinu. Jde však o modlitbu veřejnou, zveřejněnou, netajenou a neutajovanou. Dává nám tento básník, který je nejsrozumitelnější ve svých verších a nejbásničtější ve své próze, příležitost, výsadu stát se účastným jeho boje o pravost a pravdivost, poctivost výrazu, přiměřenost formy i obavu o to, aby slova neřekla svým množstvím méně, než jim je dáno říci.
Kniha Strážce a příchozí se mi zdá populárnější (nevhodné slovo), přístupnější než předešlá Pozdní syn království. Přes tuto poslední knihu jsem se snáze dostával do jazyka tohoto osamělce, který jako by psal kázání, když básní, jako by byl vytržen z tohoto světa, když se ptá, jaké místo mu přináleží.
Přináleží mu místo mezi básníky i mezi kazateli, právě v jeho hledání a otázkách, třeba jestli poezie patří na kazatelnu. Patří mu těmito knihami místo v české literatuře, a kdo se ptá po jejím smyslu, neměl by tyto knihy pominout.
Pavel Rejchrt, Strážce a příchozí, vydalo nakladatelství Stefanos, Jindřichův Hradec v roce 1998.