Zwei mal zwei ist fünf – Mein unbechenbares Leben seit 1914,
vydalo letos Evangelické nakladatelství v Lipsku, 380 str.
Pampeklec, koniliška a teologická krize
(k Rejchrtově Výzvě původního protestantismu, č. 4/03)
Na počátku 21. století zneklidnilo protestantského teologa Pavla Rejchrta vzrůstající ignorování některých teologických témat. Zdá se mu, že christologické dogma je vyprazdňováno antropologizujícím pojetím. Zanedbává se reflexe trojičního dogmatu, nebere se na vědomí téma zatracení, a proto ani vykoupení ze zatracení drahou krví Beránkovou. Podle Pavla Rejchrta nejde jen o zbytnění antropologie (nauka o lidství), ale též o vyprázdnění soteriologie (nauka o spasení) a trojičního dogmatu.
Podle některých kritiků teologická lehkovážnost trvá již tři století, nejen u nás, ale i v ostatních evropských církvích. Ve třicátých letech 20. století byl zneklidněn protestantským individualismem G. Chesterton (Ortodoxie), později z novotomistických pozic J. Maritain kritizoval krizi evropské kultury a upozorňoval na rozmělňování teologie humanismem (antropologizací), ale také reformací a osvícenstvím. Na konci třicátých let kritizoval syn evangelického faráře C. G. Jung novověký vývoj církví, protestantismu vytýkal liturgickou i věroučnou mělkost. Jungovy analýzy prožívají na prahu 21. století svou renesanci. S postupujícími desetiletími 20. století bychom mohli jmenovat zásadnější kritiky, než jakými disponoval marxismus – nalezli bychom mezi literáty i filosofy jistě zajímavější postavy (A. Camus, G. Orwell, K. Popper, S. Lenz aj.), než nabízela evropská intelektuální levice. Od šedesátých let bychom našli také religionisty, kteří kritizovali postoje katolické i protestantské výlučnosti a neschopnost protestantů kladně přijmout náboženskou mystiku a náboženský fenomén (jev) posvátna.
Nejde mi nyní o úplný výčet kritiků, jen bych chtěl naznačit, že některá témata zneklidňovala a zneklidňují nejen Pavla Rejchrta. Podobné kritiky a někdy i nářky zaznívaly a zaznívají z více stran. Jde o společenství kritiků, kteří mají v něčem podobný přístup, ačkoli jsou různých konfesí. Nejde tedy jen o svědectví jednoho citlivého teologa. Pozvedá svůj odpovědný hlas za nás protestanty. Upozorňuje, že jsme uvězněni do určitých předsudků, které v našem regionu neblaze působí již skoro tři století, by v každém desetiletí s jinou intenzitou. Není neobvyklé minulost redukovat na tři čtyři nebezpečné trendy (antropologizace, vyprazdňování soteriologie a trojičního dogmatu). V Rejchrtově konceptu jde o funkční redukci, která postihuje určitá nebezpečí, která v určitých konfesích mohou být ještě více zbytnělá, než Pavel Rejchrt připouští. Právě tak bychom měli vidět protestantské důrazy, které zde stále byly a působily, by v každém desetiletí s jinou intenzitou.
Vývoj posledních tří staletí v křesanské teologii, ale i ve filosofii ukazuje, že lidství člověka je stále větší záhadou. Zůstává stále záhadou, jak lidství definovat, jak si své definice neposvětit příchutí nadčasové pravdy a nepodlehnout vábení konečného řešení všech záhad. Na druhou stranu mezi teology nese antropologie pachu sekularizace (zesvětšování) a konzumentství, takže jim uniká, že zposvátňování člověka a skutečnosti vedlo k zjednodušením, nivelizovalo lidskou osobnost, posvěcovalo sociální nadřazenost úzké vrstvy šikovných nebo urozeným rodem předurčených. Z Boha, z Trojice, ale i z bohů činili náboženští myslitelé nadřazené posvětitele úspěšných – konzum byl nábožensky posvěcen pro některé. Ve vyprazdňování Božího tajemství byli mistry jistě už tři Jobovi přátelé, ale Job se jim ubránil (Job 28).
Novověkou krizí nemusí být vinna jen a pouze sekularizace. Pro Boženu Komárkovou je sekularizace dvojznačnou záležitostí. Na jednu stranu je sekularizaci vděčná za to, že nedovoluje zbožšovat lidské instituce – stát, církev, úřady, roli otce či matky, roli kněze a řeholních řádů, právě proto, že ani sekularizace nutně neruší vztah k Bohu. Na druhou stranu upozorňuje na zneužití sekularizace člověkem, který uctívá své vlastní výtvory a přání, svá práva a zákony. Tento člověk pak ztrácí ze svého horizontu autoritu, která je nad ním. Sekularizace jako hledání pravého lidství – to je pro ni dar, který vychází ze slyšení. Toto naslouchání vyzývá ke kladnému zhodnocení naší pozemskosti, aniž by zavíralo oči před naší vinou.
Vidět dnešní protestantismus ohrožený nebezpečím antropologizace je jistě nutné varování, ale má-li být kritika práva své protestantskosti, musíme jedním dechem zmínit nejen sekularizačně rubovou, ale i lícovou stranu mince – zaslíbení, která přicházejí pro lidství skrze sekularizaci.
Pokrokářské stanovisko Lessingovo: „Kristus přinesl jen to, k čemu by beztak lidstvo, i když asi mnohem později, nevyhnutelností svého spění k lepšímu stejně došlo“ bylo kdysi pro určité kruhy populární. Ve vratislavském vězení si Komárková uvědomila slabinu mravního pokrokářství. Vratislavský deník je svědectvím o zápase, v němž pokrokářský předsudek překonává. Přesto si nemyslím, že mravní pokrokářství určovalo absolutně zbožnost našich předchůdců ve víře. Spíše bylo záležitostí jen některých intelektuálů. Naši předchůdci ve víře – matky i otcové, tety a strýcové, panímámy a pantátové – zřejmě více žili postilami, sbírkami modliteb, Heidelberským katechismem, písněmi, z nichž mnohé znali zpaměti. Možná byli konfesionálně ohraničení, ale spíše než čemukoli jinému byli vyučováni osobnímu přijetí Krista; zpěvem písní se neobraceli ani k pokroku, ani k principu; deismus nebyl jejich každodenním chlebíčkem; liturgie je vracela k přítomnosti Boží – a to nikoli jen při večeři Páně.
Moje generace byla zasažena spirituály, novými písněmi – které jsou svým základním poselstvím (přítomnost Kristova, oslovení přímo a bezprostředně) na stejné úrovni jako písně zpívané ze špalíčků, které se vešly do větší kapsy. Civilní zvěst nových písní zakořenila i do písní komponovaných pro děti. Katechismy, které by nás mohly hodně poučit o zbožnosti mé generace, jsou zpěvníky Buď tobě sláva, Svítá, Nová píseň. Nejsem přesvědčen o tom, že by vyprazdňovaly soteriologii. Situace v akademické teologii byla jiná – ale tou byli ovlivněni zase jen někteří intelektuálové. Navíc česká civilní interpretace nikdy neskončila v teologii smrti Boha – o tom svědčí články a písně Karla Trusiny, texty Boženy Komárkové, ale i nové písně a katechetická práce ve sborech naší církve, pokud se nechala inspirovat klíčovými pojmy, motivačním uvedením do příběhu a podněty pro rozhovor z časopisu Katechetická příloha.
Křesanští teologové se nevydali originální cestou, když přijali a překřtili ideál římské pietas (zbožnosti), jak upozorňují někteří římskokatoličtí teologové soustředění kolem teologické revue Concilium. Starověcí církevní otcové, patrés, pokračovali v dozorčí činnosti autoritativních starších, kteří hlídali čistotu učení i čistotu liturgickou a měli právo trestat ty, kteří se dívali na věci jinak a podle jejich mínění štěpili církev. Pavlovo přesvědčení, že „musejí i kacířstva mezi vámi býti“ (1K 11,19) ustoupilo do pozadí. Mezi křesany – právě těmi tzv. ortodoxními – zdomácněl neortodoxní názor, že kacíř (heretik) si zasluhuje hrdelní trest. To pocítilo několik mužů a jedna žena, kteří ocejchovaní jako kacíři, byli upáleni již roku 385 v Trevíru; trest smrti pro kacíře vyhlásil Doctor Angelicus – Tomáš Akvinský, přesně myslící, rozumově i mysticky oddaný jedinému Bohu; k moci inkvizičního práva přitakal i Calvin. Tradici pietas odmítli teologové více soustředění na antropologické otázky (Augustin, Beza, Castellio, tvůrci deklarací lidských práv, Božena Komárková). Kdo v průběhu staletí vyprazdňoval – a co? Jaké definice a symboly byly ve hře? (A také je pravda, že někdo se vyprazdňoval navzdory svým dobrým předsevzetím.)
Jeden světský písničkář v šedesátých letech 20. století se ve svých kabaretních hrách představoval jako Jonáš. Prokázal svým humorem a písněmi větší porozumění pro chatrnost lidského vyjadřování, než my teologové, kteří jsme chtěli kázat čisté evangelium a úpěnlivě jsme budovali své zaručeně čisté christologie, a přitom jsme pokulhávali ve věcech veřejných, ve věcech služby bližnímu, v antropologických záležitostech. Písničkář Jonáš se v jednom tingl-tanglu přiznal ke své bezmezné touze po originalitě. Chtěl jako správný zahradník vypěstovat nějakou novou rostlinu. Zkřížil pampelišku s koniklecem, protože chtěl vlastnit unikátní konilišku. Jenže místo jedinečné konilišky mu vyrostl pouhý pampeklec. Dějiny dogmatu jsou zřejmě plné konilišek a pampekleců, ale četba to není zas tak humorná.
Milosrdný a svatý Hospodin nás ovšem nenechává napospas našim nápadům a starostem, a tak nám občas pošle písničkáře, který vyzpívá naše rozpaky, a my se k němu smíme připojit. Najednou vidíme, že jsme zváni k chválícímu a služebnému lidství:
Nevím Pane, co ti dát / nevím jak ctít tebe že jsem mohl dobře spát / a že vidím nebe.
Nevím Pane, jak dát znát / že chci tobě věřit že chci bližní milovat / víru láskou měřit.
Věřím, Pane, že ty víš / co je v lidském nitru
dřív vše za mne vyslovíš / než dáš vzplanout jitru.
Proto přetvoř srdce mé / a to není kámen
dej mi radost a chu žít / za to prosím, amen.