Reakce církevních představitelů na jmenování vládní komise pro vztah církví a státu (27. 1.) byly poměrně jednoznačné ve své odmítavosti jako na podzim a při jejich zdůvodňování se objevila podobná historická reminiscence: členem vládní komise nemůže být komunista, znamenalo by to totéž, jako jednat o odškodnění obětí holocaustu s nacisty.
Je to paralela svůdná – tím, že v druhém plánu staví církve jako celek (instituce i jednotlivce) pouze do role bezbranných obětí násilnického režimu. Zestátnění církevního majetku klade ve svém důsledku na roveň arizaci majetku židovského. Je zřejmě načase říci, že tato paralela je zavádějící a falešná, jinými slovy nemravná: na rozdíl od židů nebyli křesťané a církve pouze obětmi, ale též těmi, kdo svými slovy i postoji komunistickému režimu ve větší či menší míře dodávali na oprávněnosti (což platí zejména o období normalizace). V debatě o údělu církví v postkomunistické společnosti nelze předvádět pouze mučedníky a persekuce a (ne)cudně pomlčet o kolaboraci, konformitě a loyalitě. Námitka, že v čele církví stojí dnes jiní lidé, než před převratem, neobstojí – protože právě od těchto nástupců jsme se nedočkali zřetelného pojmenování, v čem selhávali jejich předchůdci.
Odhodlanost, se kterou nyní představitelé církví vstupují do konfliktu s představiteli státní moci, by byla případná před deseti lety a dříve. Zaujímat status confesionis tváří v tvář demokraticky zvoleným (a tudíž zcela legitimním) představitelům svobodné společnosti, není martyrským bláznovstvím pro Krista, ale zpozdilou a svým způsobem pokryteckou pózou. A jest se zeptat, není-li dnešní vyhraněnost koneckonců jen rubem konformity z dob nedávno minulých.