Ulrich im Hof, někdejší profesor dějin na bernské univerzitě se ve své Evropě a osvícenství (Nakladatelství Lidových novin 2001) zabývá 17. a zejména 18. stoletím, kdy ve většině evropských zemích vzniklo a silně zapůsobilo osvícenství s novými představami a názory o přírodě a zejména společnosti, jež měly vést i k novým, lepším vztahům mezi lidmi. Rozdílné podmínky v jednotlivých zemích působily na různou podobu osvícenství. Jeho šíření a uplatňování nebylo snadné, hlavně pro odpor reakčních a zaostalých sil. Samo nebylo bez nedostatků – pěstovalo jednostranný kult rozumu nebo naivní víru ve stále postupující pokrok. Osvícenské hnutí bylo pro tehdejší lidstvo nadměrným úkolem. Nové prudké světlo příliš oslňovalo a vpadlo do barokní temnoty náhle a nečekaně (s. 237). Po porážce francouzské revoluce se zdálo, že skončilo, avšak nastalá reakce již nedokázala mnohé vrátit zpět. Některé zásady – např. náboženská tolerance, dodržování lidských práv, chápání člověka jako svéprávné bytosti, kritický způsob myšlení – se staly samozřejmostí. Hrozivé procitnutí přinesly až dvě světové války, fašismus, nacionální socialismus a stalinismus. Přesto Osvícenství zůstává dynamickým prvkem moderního světa a výzvou k lidskosti v temných dobách (s. 237).
Protestantismus měl k osvícenství blíže a spíše je přijímal, i když ne jednoznačně. Protestantismus a osvícenství autorovi někdy téměř splývají (Prusko bylo protestantským státem, a tím bylo v určitých ohledech již předem nasměrováno k osvícenství – s. 217). Katolické osvícenství přišlo o něco později a zůstávalo v rozporu s oficiální církví. Zcela mimo osvícenství stál jezuitský řád. Baroko, které osvícenství předcházelo, bylo jeho protikladem a projevem zpátečnictví. Římskokatolická církev nalezla k osvícenství a jeho katolické složce přiměřenější postoj teprve na druhém vatikánském koncilu.
O poměrech v českých zemích má práce jen nepatrné zmínky. Nechtěně však upozorňuje na jednu zajímavou skutečnost. Mezi papeži se přece vyskytl i osvícený Prospero Lambertini – Benedikt XIV. (1740–1758). Mj. povolil biblickou četbu, omezil nesmírný počet církevních svátků, zmírnil církevní cenzuru a revidoval seznam zakázaných knih (s. 149 n. Dodejme ještě, že odmítl blahořečit Jana Sarkandra). A v Čechách a na Moravě v téže době za panování Marie Terezie pokračovalo řádění jezuitů, teror proti evangelíkům, tažení proti „kacířské“ četbě s druhým vydáním Koniášova zlopověstného Klíče kacířských bludů, přebujelý kult svatých a podobné projevy temna. A že se tak dělo za pontifikátu jednoho z nejosvícenějších papežů, činí toto pozdní tereziánské temno ještě temnějším.