Inspirován ženerózní omluvou Zdeňka Bárty Milíči Kaštánkovi v Protestantu 5/96 se chci omluvit kojotům a šakalům, k nimž jsem přirovnal v anketě (1/96) ty, kteří se více než dvacet pět let po jeho smrti nesnaží pochopit úsilí J. L. Hromádky o zachování svébytnosti křesťanských církví a národní společnosti a nasazují mu psí hlavu. Budu se muset omluvit i psům.
Bratr Ivan Dvorský (5/96) laskavě soudí, že jsem šakaly a kojoty přivolal na scénu z důvodů emocionálních. Bylo to však spíše pro omezenost prostoru, který každá anketa vymezuje, ač Jaroslav Cejp (10/95) se rozběhl do epické šíře, ke škodě věci ovšem. Síla polemiky bratra Dvorského je v myšlence, že by se mělo dědictví Hromádkovo probrat důkladně a vážně, a že to, že se tak dosud neděje, vyvolává naše „špatné svědomí“.
V roce 1947 jsem ovšem nebyl pouhý účastník festivalu mládeže, ale na podnět sociálního demokrata Stanislava Pošusty i jeho spoluorganizátorem a spolu se slavnou „pankráckou jedničkou“ i členem festivalového souboru; zpívali jsme i ve filmu o festivalu; ze strachu o drahý tehdy barevný materiál jsem však já raději jen otevíral a zavíral pusu. Proč, to by vám vysvětlil nejlépe Radek Novák.
V roce 1969 udělali organizátoři slavného protestu dobře, že podpis Hromádkův vynechali, když nemohl potvrdit z technických důvodů, že na něm trvá. U osmdesátiletého muže se vždy při podpisových akcích vyžadoval opakovaný souhlas. Tehdy čtyřicetiletý Saša Klimentěv takový opakovaný souhlas nedal – a byl tvrdě vyslýchán, proč svůj souhlas nedal!
Bratr Dvorský ovšem asi neví, že těsně před smrtí byl stejně Hromádka postižen a že tento postih nejspíše urychlil jeho odchod. Jsou-li vůbec předčasné odchody, jak o tom pochyboval už Masaryk a přesně vyjádřil Jan Patočka na pohřbu J. B. Součka.
Zásadní pravdu má ovšem bratr Dvorský, že nelze lidská mravní a intelektuální pochybení klasifikovat ani kojoty ani šakaly ani jinými přáteli ze světa zvířat. K mým oblíbeným povídkám od E. Th. Setona patřila vždy „Tito, stepní vlčice“, možná že i šakalové a hyeny jsou soukromě velkodušná a statečná zvířata a nijak si nezaslouží, abychom k nim přirovnávali lidská nedochůdčata.
Přečtěte si knihu Elizabeth Marshall Thomasové „Soukromý život psů“! Vydala prý už dříve – anglicky – knihu „Neškodní lidé“ o křovácích z jihozápadní Afriky, román „Sobí luna“ o paleolitických lovcích a sběračích na Sibiři a další dvě knížky. „Soukromý život psů“ vyšel i česky, v překladu Milady Vencourové na Slovensku, a to ve vydavatelstvu Lesoochranárského zoskupenia VLK 082 13 Tulčík. Překlad revidoval a vřele doporučil (na přebalu) Erazim Kohák.
Z knihy jsem pochopil, že jsem – ač zakladatel spolku na ochranu zvířat „Liška“ 1940 a Liščího kmene 1943 – podceňoval šelmy psovité. Omlouvám se kojotům a šakalům, že jsem je zatáhl do lidského sporu o dědictví J. L. Hromádky!