Tak si připadáme maličcí. A tak rádi ve svém rozhodování přitakáme velmocenským rozhodnutím. Oni jsou znalci, tak se rozhodují. Neodevzdávejme se takto ve prospěch velkých. Vždyť jim tím dáváme svůj život všanc.
Člověk se rozhoduje podle toho, co dostal. Ale svůj život jsme nedostali od velmocí, amerických nebo ruských. Život máme od Pána Boha.
To on si vyvolil svůj lid. Lid ohraničený velmocemi syrskými, babylonskými i egyptskými. Svůj život přijal od Boha. A nedal na to, že je jako papírová lodička na rozbouřeném moři zápasů všech těchto velmocí. On bral svůj život od Pána všech těchto velmocí.
A když ten lid přišel do zajetí nebo zahynutí, bylo to přijetí jejich viny, jejich odpovědnosti za to, jak se chovali vůči Bohu, ne vůči velmocem. Ty byly v Božím plánu jen ti vedlejší. Na prvním místě byla jejich vina, jejich odpovědnost. Bůh se chová podle mého života, nic dalšího neuznávám.
Na mém životě se rozhoduje, zda jednám odpovědně nebo nezodpovědně. Zda transcenduji podle života, který je mi Bohem dán. Zda ho přijímám, nebo odmítám.
Idylický svět byl, kde vládla studená válka, a jen dvě mocnosti. Tam nebyla finanční závislost Ameriky na Číně (kvůli finanční níži její zadluženosti). Tehdy byla jen Amerika a Sovětský svaz.
Kvůli této idyličnosti měla Česká republika vybudovat část amerického protiatomového deštníku, jen aby posílila roli bývalého Sovětského svazu. Tento idylický svět je v hlavách všech amerických jestřábů, zvláště pak zbrojařského průmyslu. Jejich jednostranná akce měla povzbudit všechny akcie těch sovětských. Naštěstí byly v Americe volby. A vyhrál Obama. Ne Bushova administrativa. A my jsme se nemuseli podílet na tom dobrém světovém kšeftu svým podílem.
Srdce Evropy, zatížené zločiny. Předválečnými, válečnými, i poválečnými (těmi našimi). Komu máme přiznat jméno neposkvrněnosti? Přiznejme své viny, aby i ti, kdo mají vinu na nás, vyznali je i nám. Nejsme bez viny. Tolik let po válce, ale vina stále vládne. I tolikrát přiznaná a odpuštěná. Stále znovu ji potřebujeme.
Izrael v zajetí, v zahynutí, v rozptylu mezi světovými velmocemi, vyžadoval pro sebe: Přiznejme svou vinu Hospodinu! Tím, že byl ochoten vinu přiznat samotnému Bohu, přiznával se i k Božímu dílu na této zemi, v tomto světě. Bůh odpouští. I v tom sarkastickém, sekularizovaném výroku Voltairově je to znát. Je to jeho dílo.
Bůh zná ve svém světě konat právě přes své odpouštění, dané jedincům, dané státům. On si vybral člověka, odpovědného za zlo tak, že se k němu přiznává. I Bůh bere vinu člověka na sebe. Právě tím, že mu odpouští.
Izrael vzal svou vinu na sebe. Tím, že zakusil šou, už tak nechce dělat dál. A my nemáme právo to komentovat.
Měli bychom však vinu za šou vzít na sebe. Brát následovníky toho lidu, který si Bůh vyvolil. Zvolit ho za lid, který je Bohem milovaný, a tudíž vyvolený. Kvůli nám, kvůli světu.
Prostor malých států je prostorem naším. Poučme se z toho, co dal jako šanci Bůh svému lidu. Přiznávejme vinu na sebe, a nesnažme se povzbuzovat ty mocné protihráče v našem světě ve hře, kde se jen navzájem posilují. Na náš úkor!