U Jakuba Orta vyvolal můj článek emoce (viz Pt 8, str. 4 a 5). „Zvedl jej ze židle“. A možná právě proto i mně přisoudil vysokou míru emocionality. Domnívá se, že mé přemýšlení bylo neseno „radikálním patosem“, tvrdí, že jsem se „podělil o své znechucení téměř ze všeho, co nás v současném světě obklopuje“, „trápí“ mne digitalizace, držím krok s „ufňukanými intelektuály“ a snad vyhlížím nějaké „potěšení“. Obávám se, že tady nejen trochu přecenil barvitou bohatost mého vnitřního emocionálního života, ale také se nechal unést od obsahu mého článku spíše k dojmům, které v něm vyvolal.
Jakub byl zklamaný, že jsem v článku zmínil Martina Heideggera a ne Karla Marxe. Podle jeho názoru reprezentují tito dva myslitelé „dvě velké koncepce odcizení a kritiky moderní společnosti“. Ponechám stranou, že můj odkaz na Heideggerovo myšlení byl pouze parciální a týkal se jedné jeho konkrétní tematické analýzy. Zdá se mi, že Jakub tady kreslí velmi zredukovaný obraz evropského myšlení. Kritika moderní společnosti má v uplynulém století množství fazet a nezahrnuje pouze zmíněné dva autory. Dualistické schéma (mimochodem velmi příznačné pro mnoho příznivců Karla Marxe) často vede k dojmu, že je tady nutné rozhodovat se mezi „správnou“ a „špatnou“ variantou myšlení. Rozhodnout o tom, zda je ten druhý „s námi“ nebo „proti nám“.
Kdyby můj článek pojednával ryze o problému ekonomicko-politickém, je celkem možné, že bych odkazoval i na některý Marxův text. Boj o „spravedlivější společnost“ ale není tématem mého článku. Spíše se mi zdá, že je to bytostné téma Jakuba Orta a mrzí ho, že ho v mém textu nenalezl. V tom bohužel nemohu sloužit – prostě jsem přemýšlel a psal o něčem jiném. Ne, že by se mi zdály motivy, které Jakub přináší, nepodstatné. Omezení problému moderního světa na ekonomicko-politické otázky se mi jen jeví jako přílišná redukce.
V mnoha dílčích bodech mám pocit, že Jakub Ort polemizuje pouze s domnělým protivníkem. Neodmítám internet (bez něj by ani tyto články nevyšly), ale pouze prohlubující se závislost na „internetizovaném“ obrazu světa a digitální technologii. Opět tady není na místě zjednodušující dualita. Ve vztahu k internetu existuje celé spektrum možností, včetně toho vysmívaného odpojení. Miliony lidí na celém světě žijí nepřipojení, aniž by to znamenalo, že rezignovali na své „každodenní povinnosti“. Miliony lidí naopak rezignují na svou každodennost tím, že se „připojují“. Demokratizace internetu a zlomení moci pěti největších firem je ambiciózní projekt. Přeji, aby se vydařil.
Tématem, ve kterém se shodujeme, je význam autonomních komunit, které jsou pro mne i pro Jakuba Orta domácí půdou. Odstavec, který Jakub tomuto motivu věnoval, shrnuje velmi přesně tendence a směry, které uvnitř alternativních scén probíhají. I já se zájmem pozoruji, jak jsou anarchistické myšlenky v současnosti transformovány novou vlnou mladých levicových intelektuálů. A často se mi to zdá jako přínosné. Zároveň cítím ale také pochybnosti. Nadšení nové generaci neschází. Nakolik zprostupnění hranice mezi undergroundem, neziskovým sektorem a světem politiky přinese něco dobrého, to se ještě bude teprve ukazovat. Já zatím setrvávám spíše v rezervované skepsi.
Jakub Ort tvrdí, že „vyjít není kam“. To by snad mohla být pravda, kdyby byl společenský systém skutečně všemocný a všezahrnující. Pak by představa vystoupení skutečně byla jen utopickou chimérou. Já svět takto tragicky monolitně nevnímám. Nezdá se mi, že nám zbývá jen možnost většinový systém převzít a pak se s dobrou vůlí snažit o jeho „polidštění“. Stále je tady možnost jít jinými cestami. Takové odmítnutí není nutně vzdáním se odpovědnosti za stav našeho světa. Může být naopak tím nejodpovědnějším krokem.
Zejména v závěru Jakubova článku pak prosvítá to nejpodstatnější duální schéma – tuším, že je to jádro našeho sporu. Schéma se snaží vyvolat dojem, že před námi existují jen dvě varianty. Na jedné jeho straně je to snaha „měnit náš společný svět“, na druhé pak solitérní misantropické elitářství. Z marxistické perspektivy asi nemůže věc ani vypadat jinak. Rétorika, která všechny, kdo nejdou s námi, onálepkuje jako elitáře a zahořklé mrzouty, není nic nového.
Jakubův budovatelský zápal neodmítám. Ostatně, mnoho témat a životních cest máme společných. Jen asi v sobě nemám stejnou porci mladického nadšení. A nejsem si vůbec jistý, že smysluplné je pouze to, co (zdá se mi, trochu mesiášsky) transformuje celý systém. Doufám, že svět, který společně sdílíme, se dá proměňovat i bez kolektivistických hesel, svazáckého stranictví a spolupráce s politiky. Takové snahy pravděpodobně nebudou tolik na očích, nebude možné je sdílet na facebooku, přesto to ale neznamená, že neexistují. Stačí otevřít oči a člověk uvidí, že „subkultura vyvrhelů“ je stále takových životaschopných a smysluplných pohybů schopná. Žít svobodně a přitom odpovědně není snadná věc. Myslím, že nakolik se nám to dařilo, nebude nakonec rozsuzovat Heidegger, Marx, ani my sami.