V lesním hospodaření se říkalo odluka, když se předmýtní nebo mýtní těžbou vytvořil pruh mezi porosty různého stáří, aby dvaceti až čtyřicetiletý les nabyl odolnosti proti větru pro dobu, až bude starší lesní porost vykácen.
I dnes se spojuje odluka státu od církví s lesním hospodařením! Místo zásadní diskuse o koncepci nového modelu vztahů mezi církvemi (a náboženskými společnostmi) a státem se diskutuje o předání lesů, které i po pozemkové reformě za první republiky zůstaly ve správě římskokatolické církve, do jejího definitivního vlastnictví. Přestože má jít o „exekutivní akt“, považuje se to za první krok odluky.
Historicky vzato je však „odluka státu od církve“ politické heslo, vyjadřující úsilí o zrušení spojení mezi státem a církví (většinou římskokatolickou nebo pravoslavnou), jak se vyvinulo, a o nahražení tohoto spojení úpravou, ve které by byla myšlenka svobody svědomí a vyznání provedena důsledně.
Od počátku šlo o svobodu od kurately církve nebo církví nad školstvím, vzděláním, zdravotnictvím, někde i nad vědou, politikou a kulturou; bylo to tedy heslo negativní a týkalo se předně svobody civilní společnosti, sekularizující se veřejnosti.
Stát, popřípadě veřejnost ztrácely zájem na církevní organizaci a chtěly ponechat občanům, aby se pro výkon své náboženské svobody (svobody vyznání, přesvědčení, víry) organizovali na základě obecného práva. A v tom měl Václav Klaus pravdu, liberální stát klade církve a náboženské společnosti na roveň turistickým spolkům.
Myšlenka odluky vznikala jako důsledek novodobé zásady svobody svědomí a vyznání, postupného rozrušování středověké jednoty lidstva a pronikajícího odcírkevňování života, a to i náboženského.
Již od XIV. století u albigenských a valdenských vznikala touha po svobodě křesťanského sboru (církve) od zesvětštělého státu; motivy svobody křesťanského společenství od státních institucí najdeme u Petra Chelčického v XV. století a jeho vlivem u jednoty bratrské, která byla i proto perzekvována od kališnického (husitského) krále Jiřího z Poděbrad.
Světová reformace se nepokusila odluku provést, naopak jak v luterské, tak kalvínské oblasti promýšlela nové modely těsnějšího spojení. Později i přistoupila na nešťastné heslo „cuius regio, eius religio“, kdo panuje, rozhoduje také o vyznání poddaných. Této nemravné zásadě vzdorovala nejdéle Morava, svým způsobem i Nizozemí a Čechy (do Obnoveného zřízení zemského, 1627).
Reformační a poreformační církve a eschatologicky zaměřené skupiny začaly o svobodu od státu usilovat; přispívalo k tomu i jejich pronásledování státem. V XVI. století je tato zásada již formulovaná, nejspíše nejdříve kongregacionalisty, konkrétně Robertem Brownem (1550–1630) v Anglii. Realizovat odluku od státu se podařilo až Rogeru Williamsovi v kolonii založené 1636 na Rhode Islandu a kvakeru Williamu Pennovi 1683 v Pennsylvanii.
O odluce státu od církve píše Thomas Morus, podobně tak John Milton, John Locke a Marie Jean de Condorcet. Odluka jako zásada svobody křesťanského vyznání byla vyslovena ve Virginii roku 1776, a odtud se pak dostala do ústavy Spojených států amerických z roku 1787.
Zcela opačně pojala odluku francouzská revoluce, totiž ve smyslu křesťanství nepřátelském. Proto také se podařilo odluku zavést jen přechodně; Napoleonovým konkordátem 1801 se vrátila praxe zpět k předrevolučnímu modelu. Přesto však se přece jen probojovala zásada svobody svědomí a vyznání jako základního či prvního článku občanského práva.
Je zajímavé, že ve Francii byla odluka provedena až 9.12.1905, a to velmi nedůsledně a nekoncepčně, ve školství je to znát dodnes. (Mexico 1874, Brazílie 1893, Kuba 1902, Irsko 1871, Ženeva 1911, Basilej 1911, Portugalsko 1911 (návrat 1918), Rusko 1917, částečná („kulhavá“) odluka v Německu 1919, Estonsko 1925.)
Americký model se zalíbil Masarykovi, požadavek odluky se objevil ve Washingtonské deklaraci (1918). První republika však odluku neprovedla, takže se zápasilo jen v rámci daných zákonů o částečné zrovnoprávnění církví, které se však netýkalo „svobodných církví“, které pod vlivem kongregacionalismu a baptismu trvaly na samostatnosti (svobodě) od státu, a tedy ovšem i od dotací či kongruy. Proto se též vžilo označení českobratrské církve evangelické jako „státní“. – „On teď chodí ke státním,“ slýchal jsem ještě jako chlapec z úst členek Jednoty českobratrské, dnešní Církve bratrské.
Jisté zrovnoprávnění provedly církevní zákony v roce 1949, nikoli však ve smyslu odluky. Naopak, znamenalo to pro svobodné církve přijmout platy farářů a hospodářský dozor státních úředníků (tajemníků a Státního úřadu pro věci církevní). Kvůli samostatnosti svobodných církví se také rozbilo první jednání o církevní zákony, které byly v roce 1948 formulovány přijatelně pro římskokatolickou církev. Hromádku o protest požádali zástupci Jednoty českobratrské a baptistů, možná i dalších denominací. Katolíci pak vyčítali Hromádkovi, že se nepřijala první verze.
Druhá verze byla nepřijatelná pro arcibiskupa Berana a další biskupy – došlo k roztržce. Vlastnictví budov, polí, lesů škol a sociálních zařízení (klášterů) mělo být nahrazeno „hospodářským zabezpečením státem“. Místo odluky došlo k výkonu dozoru nad církvemi, a to nejen nad jejich hospodařením, ale i personálním obsazením, a byly pokusy zasahovat i do forem výchovy mládeže, do procesí a slavností; poměrně brzy však ustaly – kromě zostřeného dohledu na redukovaná teologická učiliště – pokusy ovlivnit obsahově teologii. „Díky“ promyšlenému přidělování pasů k cestám do ciziny se však úslužní teologové sami snažili sladit i obsah své práce s možností opět vyjet na nějaký kongres nebo konferenci.
O nezbytnosti odluky církví od státu se začalo diskutovat v roce 1977 (ač dokument Charty 77 z 22. 4. 1977 o náboženských právech a svobodách o ní nejedná), ale až v 80. letech veřejně požadavek odluky vznesl římskokatolický laický aktivista Augustin Navrátil ve svých 31 bodech. Šlo mu o nezávislost či svobodu církve od státních a zvláště represivních orgánů (StB).
V brněnském okruhu slovenský politik (původně místopředseda Zväzu evanjelickej mládeže na Slovensku za války) Dušan Slávik varoval před odlukou. Jiný než zlepšený stávající model vztahů státu a církví se nemůže uplatnit, aniž by se – a právě na Slovensku – lidové církve hospodářsky i jinak nepoložily.
V jepičí vládě Adamcově a ve vládě národního porozumění byly církevní věci svěřeny Josefu Hromádkovi, který si podržel do 31. 12. 1990 funkci synodního seniora. Jeho přičiněním, za právnické pomoci JUDr Pavla Šimka, došlo k uvolnění vlivu státu na personální obsazení přeformulováním institutu státního souhlasu. Po letech došlo k výrazné změně: platy duchovních uskutečňovaly církevní organizace samy a platy se i zvýšily s přihlédnutím ke vzdělání duchovních a délce praxe či zastávané funkci.
Stanovisko ministra financí a od roku 1992 premiéra Václava Klause bylo konzervativní: nechat model tak jak je a jen ho zlepšovat. Nyní se odluka proti jeho vůli objevila nepřipraveně v souvislosti s požadavkem odevzdat 175 tisíc hektarů státních lesů do výlučného vlastnictví církve.
Znamená to zrušení „veřejnoprávního“ postavení církví? Ukončení péče státu o historicky cenné stavby? Návrat k nerovnoprávnosti církví potvrzením výsadního postavení římskokatolické církve z první republiky? Je možno to provést „exekutivní“ cestou, tj. jen s využitím dnes platných zákonů?
Tyto a mnoho dalších otázek vyvolal úspěšný manévr pana Luxe před uznáním vlády. Položil si odevzdání lesů jako podmínku zachování vládní koalice a bez konzultací s představiteli církví je předložil jako ultimatum ODS a vládě. Replika vyzněla podobně jako při jednání se slovenskou reprezentací v roce 1992: Ano, dobře, ale každý za své. Skončí se tedy dotační systém, stanovený zákonem z roku 1949 a církev (církve?) bude muset přejít na samofinancování, nanejvýš s doplněním daňových úlev nebo směrování části daní.
Premiér, bývalý ministr financí, dává přednost přímé ingerenci státu před „nahodilým“, „nekompetentním“ směrováním daňových poplatníků, kteří přece „nemohou vědět“, kde jsou peníze opravdu potřeba, tak dobře jako ministerstvo financí, vláda, premiér, stát.
Co však evangelické církve? Adventisté, baptisté, metodisté i kongregacionalisté (CB) měli od počátku ve svém programu svobodnou církev. Pro ně jako pro církve výběrové to nebude velký problém, podobně jako výrazně výběrové církve bez registrace mohou bez otřesů přejít, přešly nebo ani nemusely přecházet na samofinancování. Ale co ČCE, husité a pravoslavní?
Katolíku Augustinu Navrátilovi ani našim nezávislým denominacím nešlo o odluku negativní nebo o finance. Blížili se heslu slavného sardinského politika Camilla Bensa Cavoura (1810–1861) „Libera chiesa in libero stato“ – svobodnou církev ve svobodném státě! Heslo vystihuje i snahy chartistů, aby byl stát svobodný, tj. také spravedlivý ke všem náboženským společnostem (a to i těm neregistrovaným, zakázaným, lidově řečeno: sektám), aby neprivilegoval jednu nebo druhou církev a stal se vskutku laickým, civilním, sekulárním, demokratickým.
Lesácká „odluka“ má připravit mladý porost, aby se „naučil“ vzdorovat větru, dešti a mrazu, než bude dost silný. Letošní odluka na základě přiklepnutí velkých lesů jedné církvi skrývá protichůdný pohyb. Na samofinancování nejsou církve – s výjimkou nezávislých! – připraveny. ČCE zatím jen strašila „slabé“ sbory, že je „zavře“, „delimituje“ či „odadministruje“ ve prospěch „vírou“ i penězi silných. Lesy jsou devastovány a lesní odborníci mluví o tom, že případný „zisk“ z prvních let se musí reinvestovat, jinak se lesy neozdraví.
Babo, raď! Církev by se neměla touto otázkou příliš vzrušovat. Odborníci by však měli promýšlet a prohovořovat i ekumenicky i s politiky model „svobodné církve ve svobodném státě“. Ale odluka ani sluka do náplně křesťanské církve nepatří.
Emanuel Rádl na začátku první republiky kritizoval ČCE pro přílišné ideové spojení s novým státem. Kritizoval pak i rezoluci synodu z 24. 2. 1924, v níž mj. stálo: „Žádná církev nesmí zasahovat do imperia státního.“ – „Zahraniční jurisdikce žádné církve se v mezích státu nedovoluje.“ Rádl to komentoval: „Církve u nás nebrání své samostatnosti věříce ve stát více než ve vlastní moc… V rezoluci se udávají politické argumenty jako svrchované; rezoluce projevuje konec konců starost o stát, nikoli o náboženství. Jest pochopitelné, jak v době nadšení pro nový stát československý se mu dávala moc co největší, ale já nepokládám toto úsilí o radikální podrobení církve státu za dosti prozřetelné.“ (1925)
Náš dnešní vztah je zatím nevyjasněný. Církve tu však nejsou proto, aby stát podpíraly nebo popíraly, aby pro něj vyprošovaly požehnání nebo za něj sloužily a už vůbec ne, aby mu posluhovaly. Mají své určení, nadpolitické, mimopolitické nebo předpolitické. „Život veřejný je jen skrovnější částí života duchovního“ (TGM). Církve tu nejsou pro charitu, diakonii, etickou výchovu a morálně-politickou jednotu lidu. Neříkám, že by svědectví evangeliu (evangelia) nemělo své důsledky pro křesťanskou službu, etickou výchovu, vztah ke státu nebo k politice. Církve jsou podstatně jiného původu, jiného účelu, jiných cílů než státnost, sociálnost, liberálnost či dokonce mírumilovnost a pracovitost. Musíme najít odvahu to vykřiknout (nebo aspoň potichu to jasně formulovat).
V politologickém myšlení dohořívá žár osvícenství, že církve a řády jsou dobré, pokud mají sociální účinnost. Ale svoboda církve je předosvícenská, předliberální. Není založena na individuální svobodě svých členů.
Nepodpírejme své nároky poukazem na užitečnost. Zvěstujme darovanou svobodu a nezávislost církve, ať bude model odluky nebo neodluky jakýkoliv! Dosud jsme se odvolávali na platné zákony z r. 1949, na Ústavu z r. 1960, později na ratifikované pakty o lidských a občanských právech z r. 1976. Nyní se odvolávejme na Písmo, na zákon Kristův (Ga 6,2) a deklarujme jinakost církve, než je služba státu, sociálnosti nebo etické výchově, aniž bychom stát, jeho sociálnost nebo etiku podceňovali.
Byli jsme před odlukou, budeme i po ní. Ovšem nikoliv z vlastní obětavosti.