MICL, Soběhrdy 2009
V soběhrdském evangelickém kostele probíhají už druhým rokem výstavy obrazů, grafik a fotografií. Organizuje je a uvádí místní farář Petr Turecký. Místo, kde slaví bohoslužby venkovské diasporní společenství, představuje zároveň prostor s nepřehlédnutelně reformovanými rysy. Rozhodně nedává příležitost výtvarné výzdobě, která neoddělitelně patří ke katolickým či některým evangelickým kostelům. Teď se stává místem, které vedle lidí hostí i obrazy či grafiku. Pravidelné i náhodné příchozí překvapí a někdy zneklidní současné výtvarné umění. Naposledy na Květnou neděli proběhla vernisáž tří obrazů výtvarníka vystavujícího pod jménem MICL (viz též Protestant č. 7/2006). MICL netvoří tzv. duchovní umění. Neilustruje biblické příběhy ani církevní dogmata, neinspiruje se náboženskými zážitky ani se je nesnaží podněcovat. Jeho tvorba spíš vyrůstá z pocitů, které odrážejí komplikovanost naší civilizace, městského způsobu života, rizika a výzvy, které sebou nese. Ztvárňuje je jako člověk, kterému křesťanské důrazy nic neříkají. V kostele visí tři obrazy. Svou barevností (kombinace okru a černé) zapadají do barevného řešení kostela, svou tematikou přece provokují. Dominují jim jakési roboticky stylizované postavy. Přišly si pro obilí. Sbírají ho nebo rovnou sklízejí kombajnem. Jejich vzhled a gesta přitom kontrastují s klasy, uprostřed nichž se nalézají. Jsou „odjinud“. Sám tvůrce je přezdívá „ufoni“. Stejně „ufounsky“ kontrastují s výtvarnou zkušeností většiny příchozích. Na zdi kostela znova provokují starou otázku: Může dílo s necírkevními kořeny promlouvat k věřícímu člověku? A naopak, může samotnému tvůrci něco přinést evangelické, či reformované „čtení“ vystavené tvorby?
Při vernisáži se Petr Turecký pokusil na tyto momenty upozornit a „číst“ obrazy ve světle biblických asociací. Jaké kontexty přidá společenství, které se schází kolem biblického poselství? Jak k němu promluví? Na vystavených obrazech se opakují klasy a nebe. Hluboká hvězdná obloha i pole plné klasů, někde přímo žeň, jsou přece pro evangelíka texty, kterým by měl rozumět. V postavě sběrače klasů můžeme spatřit např. žence z Matoušova evangelia. Nemálo biblických příběhů obsahuje motiv nebe a člověka a pole se zralým obilím. Na zkušené oko čtenáře bible přitom útočí vnější svět nevěřícího malíře a ptá se: Já se ději nyní mimo váš kostel, nechceš vyjít ven a podívat se? Je to náhoda, že bible mluví stejnou řečí, stejně jako vnímavý člověk ze sekulární společnosti? Mimo kostel se děje příběh v očích věřícího nebiblický. Malíř jej pozoruje takto: ufon přiletěl na naši zem, aby si vzal obilí. Oni sami obilí nemají. Věřící se může zeptat: To i mimo náš biblický svět hraje obilí tak důležitou roli? I jinde lidé poznávají, že obilí je zázrak? Není naše země zahradou, kde rostou nejvzácnější druhy bylin v celém vesmíru?
Ani motiv Cesta z města nemusí žít svůj život mimo bibli. Obrazy spojuje poměrně vysoké nebe, vědomí, že naše činy jsou vidět, dějí se před tváří kosmu. Ani ve městě se neskryjeme. Možná nám za zdmi nebudou fungovat mobily, ale město jako celek je na očích. Není nutná katarze? Pohlédnout vesmíru do očí a přijít tak sám k sobě? Aspoň na chvíli vyjít ven a přestat se bát? Nejsou z toho nebe spuštěné žebříky? Všude spousta obilí. Dostávám křídla. Nedostal křídla i Abraham, když odešel za svým Bohem do hor?
Na obrazech je na první pohled patrné, že je nevytvořil věřící člověk. Namátkou – postavy jsou málo zbožné, barvy jsou příliš málo jásavé, děj na první pohled nesplňuje žádné uznávané ikonografické vzorce. Zajdete-li na výstavu tzv. křesťanského umění, objevíte asi usmívajícího se Ježíše nad miskou s chlebem, fousatého Abrahama žehnajícího dětem, bodrého apoštola píšícího dopis. A řeknete si: to je křesťanské umění. Mohou ale takové obrazy někoho oslovit?
S použitím textu Petra Tureckého zpracoval t.