Obrana historie

Číslo

Má toho zapotřebí. Kdysi jí hrozilo jen falšování. Nyní je řeč o konci historie, o tlusté čáře za minulostí, historie je obviňována, že je učitelkou imperialismu, nacionalismu, skupinové pýchy, sebeospravedlňování a obviňování druhých, živitelkou starých rozbrojů. Nepříjemné problémy se chtějí přenechat historii – zní to jako odvézt je do sběru. Historik vkládá své naděje do současnosti, kterou teprve teď začínáme objevovat jakožto náplň a smysl života, evangelický kazatel označí minulost za samá selhání a budoucnost za bludičky a takto zarámuje zvěst, že Hospodin jedná v přítomnosti.

Zmatek dostatečný, abychom se vážně zeptali, co to vůbec historie vlastně je. Odpovídám – historie je určitý způsob chápání skutečnosti. Odmítnutí spokojit se s konstatováním obvyklých zmatků, všeobecného chaosu. Rozpoznání, že do slepé uličky vede jak snaha konservovat přítomnost, tak rozhodnutí odevzdat se osudu, ztotožnit se s rytmem věčného koloběhu či železné zákonitosti. Historie znamená odmítnout nechat se pohltit dneškem, jít s dobou, žít ze dne na den, připodobňovat se světu tomuto, avšak také vědět o pošetilosti představ o povznesení se k nadčasovosti.

Historie je proti tomu všemu výkladem založeným na soudu. V chaosu příhod si všímáme významného a tak zaznamenáváme události s jejich aktéry. Sledujeme souvislosti, jimiž jsou navzájem propojeny, a zjišťujeme místo dané události v určitém směřování.

Prototypem tohoto historického myšlení je víra starého Izraele v zaslíbení království pravdy a milosrdenství. Lidé, kteří vyhlíželi jeho příchod, začali ve své přítomnosti, včetně jejích kořenů v minulosti, rozeznávat kroky na této cestě a kroky znamenající sejití z ní. Historické myšlení začíná starostí o budoucnost, pokračuje sledováním přítomnosti a dospívá ke zkoumání minulosti. Je si vědomo nerozlučitelnosti času minulého, přítomného a budoucího. V rozporu s běžnou představou, historie se nerovná – minulost.

Historické soudy ovšem vynášíme sami jsouce na cestě. Jak se mění naše postavení, mění se i naše perspektiva a význam těch či oněch událostí. Proto je nutné, aby se dějiny psaly neustále znovu. (Arno Anzenbacher) Živá historie se mění v mrtvou a naopak. Ovšem historickými soudy se vystavujeme soudu sami. Budeme umět rozpoznat perlu, nebo ji zašlapeme do bláta?

Běžně je známo, že historie se falšuje zamlčováním, komolením, ba dokonce i vymýšlením událostí. Proč se falšují peníze, je zřejmé, proč však historie? Pakliže si lidé osvojí jistý historický výklad, ovlivní to jejich volbu pro budoucnost. Falšováním historie lze lidi manipulovat.

Avšak historie se falšuje ještě i zcela jinak. Rozpoznání síly historického výkladu skutečnosti vedlo k představě, že historie sama je takovouto silou, která kamsi směřuje – a proto je třeba jít s ní, podřídit se jí. Sama vynese soud, – a proto je možno si na něj počkat, spolehnout se na něj, a třeba také snad i dodat k němu ještě nějaký vhodný materiál. A tak se píše Rukopis Královédvorský, staví se zámek Hluboká, vydá se Poučení z krisového vývoje.

Tento historismus činí z historie jakousi bytost, mocnost, moderní osud a člověk se opět stává pouhým předmětem událostí. Tedy pravý opak historického myšlení, jež umožňuje člověku, aby soudem nad událostmi rozpoznával vlastní odpovědnost v nich a tak se stával vůči nim svobodným. Došlo k vyprázdnění historie, a není proto divu, mluví-li se o jejím konci.

Jenže resignace na nástroj sloužící k orientaci uprostřed dění nemůže být pouhým návratem do stavu, kdy ještě nebyl znám a kdy lidé pravěku, starověku, kmenového zřízení či asijských despocií žili ve stereotypu, v němž je udržoval nezproblematisovaný mythus. Vzdát se historického myšlení znamená ztratit spojitost s dosavadním růstem útvarů, k nimž přece jen jaksi ještě patříme, a už jde o národ, Evropu, církev. Je to otázka naší totožnosti.

Dlouho se u nás vyprávělo, že otázka po smyslu národních dějin je jakousi českou zvláštností, důsledkem snah o navazování přerušených tradic, což před nás staví otázku, kým vlastně jsme. Zdá se, že v procesu globalisace se vyrovnávání s různými tradicemi a otázka po vlastní totožnosti stává obecnou..

V roce 1976 přednesl svá Prolegomena k budoucí filosofii českých dějin katolický myslitel Karel Skalický. Rozlišil u nás šest tradic: Cyrilometodějskou, svatováclavskou, husitsko-bratrskou, svatojánskou, obrozensko-masarykovskou a (v závorce) socialisticko-dubčekovskou a uvedl u nich svá pro a proti. Pro nás dnes je otazníkem zejména ona tradice svatojánská a socialisticko-dubčekovská.

Poučný může být při tom pohled na nepochybně zvláštní jev našich dějin, na tzv. druhou republiku, jejíž šedesáté výročí si právě v těchto dnech můžeme připomenout. V tomto přízračném mezičase, tváří v tvář evidentní prohře demokracie, na rozdíl od mnoha jiných si zachoval svou tvář předák lidové strany, Jan Šrámek. Zápasil o demokratický charakter své strany a když neuspěl, vzdal se svých funkcí a mlčel až do odjezdu do londýnského exilu, kde stanul v čele čs. vlády.

Naproti tomu integrální katolíci kolem Jaroslava Durycha přímo jásali nad pádem první republiky. Jestliže tento stát nevyznával jejich hodnoty, byl pro ně bez hodnot, jestliže nesloužil k prosazování katolické totality, obvinili jej z omezování svobody a práv Církve. Ve vší ostrosti vystoupil za druhé republiky rozdíl mezi českým lidovým a protireformačním katolictvím.

Podobně komunisté v roce 1938 bránili, jak k tomu i po Mnichově vyzval jejich ÚV 6. 10. 1938, to hlavní: svobodné, demokratické, nezávislé Československo. Tedy řeč odlišná od toho, co komunisté po většinu doby svého trvání, předtím i potom, o první republice tvrdili.

Obrana historie je výzvou k historickému myšlení, k pozvednutí zraku od mihotavého obrazu dnešního dne k rozhlédnutí se po celém historickém obzoru. Obrazně lze říci, že je to jako výstup ze sevřeného údolí na místa, odkud je rozhled na všechny strany a kde je možno přehlédnout dosavadní cestu a svobodně volit další.

Jaromír Procházka, 20. 10. 1998