I. Náboženství (opět) ve veřejném prostoru
Následující text reaguje na vlastně dnes již běžnou skutečnost přítomnosti křesťanského náboženství ve veřejném prostoru. Je skvělé a není samozřejmé, že žijeme ve společnosti, kde po desetiletích komunistického režimu panuje náboženská svoboda, nikdo není státem pronásledován a diskriminován jen kvůli tomu, že se hlásí k církvi nebo jiné náboženské společnosti. Církve poskytují společnosti cenné služby: ať v oblasti sociálních služeb (prostřednictvím diakonií či charity), nebo v oblasti pastorační. Církve v současné době vysílají své pověřené pracovníky do mnoha celospolečenských institucí (nemocnic, armády, věznic aj.). Za tuto skutečnost nemůžeme být nikdy dost vděčni. Je důležité, že vyslanci církve poskytují své služby všem lidem bez ohledu na jejich sociální původ a náboženskou příslušnost.
V kontextu české společnosti, kterou mnozí vyhlašují za nejvíce sekularizovanou v Evropě, je to ovšem situace nová, resp. dlouho nevídaná. Dlouho se pod vlivem sekularizační teze předpokládalo, a skutečnost tomu odpovídala, že náboženství má v jednotlivých segmentech funkcionálně diferencované moderní společnosti – v oblastech politiky, práva, zdravotnictví, vzdělávání, vědy – stále menší vliv. Ztráta přímého vlivu je nepopiratelná, ovšem nelze z toho však usuzovat, že by náboženství (křesťanství) ztratilo vliv zcela. Naopak, křesťané jsou přítomni jako pomáhající profese ve veřejných institucích, a navíc jsou (jako ordinovaní i laici) blízko politické moci a snaží se ji různým způsobem ovlivňovat, především v zákonodárné oblasti.
Tato přítomnost křesťanství ve veřejném prostoru je ovšem ambivalentní a je také tak pociťována. Na jiný článek by byla připomínka, nakolik křesťanské chápání člověka ovlivnilo právní princip lidské důstojnosti a lidských práv. Na druhou stranu: jedny z hlavních témat, která se církve snaží – často zamaskovaná do obecných kategorií – tlačit do zákonodárství, jsou třaskavá etická témata ohledně prosazování tradičního chápání manželství (a odmítání jakékoliv debaty o jeho rozšíření jakožto zhoubné ideologie) a počátku života, témata, která necírkevní společnost, z velké části právem, považuje za nemístná. Proč má jedna partikulární skupina určovat lidem, jak mají žít? Navíc jsou to témata, která vzhledem k odlišnému čtení bible i odlišnému pojetí Božího zjevení nejsou konsenzuální ani v samotných církvích. Člověk se také musí ptát, zda někteří představitelé církví (jde převážně o ty jednostranně konzervativně orientované, a to napříč konfesemi) nesní o jakémsi návratu před moderní dobu, o jakési restauraci dob, kdy církev byla institučně spjata se všemi oblastmi společnosti, odkud na ně vykonávala vliv přímý.
II. Apologetika – jedna z podob této přítomnosti
Proto je potřeba se i uvnitř církve zastavit a zamyslet, jakými způsoby jsou církve ve veřejném prostoru přítomny, jak komunikují svá témata mimo svá tradiční média, tedy především skrze veřejnou liturgii.
Tradiční a vzhledem k jejich zmenšování protežovaný způsob komunikace vně je misie. Ne náhodou je právě misie jednou z klíčových priorit i třeba strategického plánu ČCE. Jsou ovšem i jiné způsoby komunikace církve navenek: Již od počátků (viz Sk 17, Pavel na Areopagu; srov. 1. Petrova 3,15n) je to tzv. apologetika: praktická, ale i akademická (více či méně polemická) obhajoba víry, resp. vlastní pozice před necírkevním fórem: snaží se vyložit podstatu křesťanství tváří v tvář jiným duchovním, filosofickým a náboženským proudům. Souvisí to nejen s nárokem křesťanské víry na univerzální platnost, ale i s tím, že křesťanství chtělo být v každé společenské formě veřejně působné.
Podle povahy svého protějšku řešila apologetika v průběhu dějin různé otázky: vůči řecké filosofii chtěla zdůraznit filosoficko-teologickou kvalitu křesťanství, vůči římské vrchnosti zase dokazovala svou loajalitu státu a morální integritu, ve středověku křesťanská apologetika usilovala prokázat nadřazenost křesťanství vůči islámu a jiným „pohanským“ náboženstvím, v době reformace a v konfesijní epoše se křesťanská apologetika ve spojení s polemikou snažila obhájit výlučnou legitimitu vlastní konfese. V období moderny se apologetika stala fundamentálně teologickou disciplínou vyrovnávající se ateistickými a nábožensko-kritickými rozvrhy skutečnosti.
Mám za to, že dnes se apologetika pokouší obhájit křesťanství jistou oklikou – a to tím, že chce necírkevnímu fóru ukázat, že náboženství (spiritualita, dříve se užíval pojem „přirozené náboženství“) je základní antropologickou konstantou, že je to „přirozená“, tedy nutná součást lidství. Přičemž v pozadí už zpravidla čeká další, řekněme více misijní krok: na lidskou potřebu Boha odpovídá ze všech náboženství nejadekvátněji právě křesťanství.
Jedná se vlastně o variaci prvního kroku klasické římsko-katolické apologetiky: ta zná tři kroky demonstratio religiosa: ukazuje, že náboženství je nutnou součástí lidství, zároveň však i to, že lidská náboženskost potřebuje zjevení a dějinné náboženské tradice. Následuje demonstratio christiana, chce ukázat, že jediné pravé zjevení je Ježíš Kristus; třetím krokem je demonstratio catholica: i ve vymezení vůči tradici reformace se snaží ukázat, že pouze církev římská je jediná pravá církev, že jen v ní existuje nepřerušená „apoštolská posloupnost“ uchovaná autoritou učitelského úřadu církve, kterému je dle víry této církve Boží zjevení svěřeno do opatrování.
Apologetika má své vážné oprávnění: v naší situaci (postsekulární společnosti) pochopitelná reakce na takové pojetí člověka, které jeho duchovní, náboženskou dimenzi (resp. pravdivost náboženských vět) buď ignoruje, či nahlíží očima jednostranné náboženské kritiky. Je otázka, do jaké míry je ve hře třeba v české společnosti antropologie ovlivněná marxismem, podle nějž je náboženskost člověka falešným vědomím, opiem, falešnou kulturní nadstavbou, či antropologie, která má za základ přírodovědecký scientismus.
Apologetika je ovšem přítomna i v protestantismu. Nejznámějším apologetickým spisem jsou Řeči o náboženství otce moderní teologie Friedricha Schleiermachera. V něm se vzdělancům, pohrdajícím (křesťanským) náboženstvím, snaží ukázat, že to, co běžně považují za náboženství, ve skutečnosti náboženstvím není. Náboženství je ve skutečnosti univerzální „provincie v mysli“, která nemá v prvé řadě co do činění ani s myšlením (metafyzikou, spekulací o božských skutečnostech), ani s morálkou (jeho primární funkcí není dělat lidi mravnějšími), nýbrž je receptivním, pasivním nazíráním a pocitem univerza, smyslem a vkusem pro nekonečno, pocitem naprosté závislosti na Bohu, který ovšem není u každého stejně rozvinut a je také závislý na míře, v jaké je tento zbožný pocit propojen s Kristem.
Mezi evangelické apologety ve 20. století patří především Paul Tillich. Sama teologie, zvěstování, zjevení jsou apologetické: vycházejíce z pramenů zjevení, z média zkušenosti, pod normou Nového bytí zjeveného v Ježíši jako Kristu odpovídají na otázky, které si člověk klade ve své existenciální situaci. Přičemž člověk odtud může přijmout odpověď jen na ty otázky, které si ve své situaci sám položil.
Náboženství podle Tillicha je potom „v nejširším a nejhlubším smyslu slova to, co se nás bezpodmínečně dotýká. A co se nás bezpodmínečně dotýká, se manifestuje ve všech tvůrčích funkcích lidského ducha.“ Náboženství „otevírá dveře lidského duchovního života, které jsou většinou zakryty prachem naší každodennosti a hlukem naší profánní práce. Náboženství nám umožňuje zakusit to, co je svaté, něco, co je nedotknutelné, vzbuzující bázeň, poslední smysl, zdroj nejvyšší odvahy.“(TILLICH, Paul. Religion als eine Funktion menschlichen Geistes, GW V, 40n.) Náboženství je potom to, když se vášnivě se ptáme po smyslu našeho života a jsme otevřeni odpovědím, i když námi hluboce otřesou. Je to „bytí člověka, pokud mu jde o smysl jeho života a existence vůbec.“ ( TILLICH, Paul. Die verlorene Dimension, GW V, 44n.
Apologetou byl i takový německý evangelický teolog Wolfhart Pannenberg (1928–2014), který také se snažil rehabilitovat kategorii náboženství jako antropologickou konstantu: „Člověk je ze své přirozenosti náboženský. Náboženství – ať už v jakékoliv formě – je nutnou dimenzí jeho života a kde chřadne, musíme počítat s deformacemi člověku možného rozvoje, které mají dalekosáhlé následky.“ (PANNENBERG, Wolfhart. Systematische Theologie, Sv. 1, 1988, s. 172. Byť dodává, že z této vlohy člověka nelze jen tak usuzovat na pravdivost náboženských tvrzení o skutečnosti Boha (transcendence), může se jednat i o iluzi, ovšem přítomnost náboženství je nutnou podmínkou, chceme-li o jejich pravdě uvažovat.)
III. Argumentace spiritualitou jako současná podoba apologetiky
Mám za to, že v dnešní době má apologetické rysy argumentace, jakou potkáváme např. v oblasti kaplanství, duchovní péče v církevních (Diakonie) i veřejných institucích; resp. i v oblasti sociální práce, ke jsou církve významným hráčem. Tam se běžně užívá univerzalisticky široce chápaný pojem spiritualita (k mnohoznačnosti tohoto pojmu viz Protestant 6/2022), resp. spirituální potřeby.
Příklady: „V širším slova smyslu je některá z podob spirituality přirozenou [zvýraznění J. Š.] složkou každé osobnosti. Může se jednat o jakoukoliv zkušenost transcendence, krásy nebo vědomí smyslu života.“ (BIŇOVCOVÁ, Jana; CIMRMANNOVÁ, Tereza. Spiritualita a spirituální bolest osob s mentálním postižením. In Stárnutí, paliativní péče a prožívání zármutku u o osob s mentálním postižení. [Eds. Tereza Cimrmannová a kol.], Praha: Portál, 2020, s. 39)
„Spirituální potřeby má každý člověk, bez ohledu na jeho náboženské vyznání nebo příslušnost k církvi. Zahrnují potřebu důstojnosti a respektu, otázky po smyslu života, vztah k vlastnímu životnímu příběhu, potřebu mezilidských vztahů a lásky, potřebu odpuštění a naděje, potřebu podpory a blízkosti v těžkých životních situacích.“ (Leták Spirituální péče v Diakonii ČCE [2022].)
Tato argumentace potom zdůvodňuje potřebnost kaplanských služeb v rámci dané organizace: „Organizace poskytující sociální služby by se spirituální dimenzí klienta měly počítat. Přitom se zdaleka nejedná jen o služby zřizované církvemi; duchovní potřeby má každý.“ (BIŇOVCOVÁ/CIMRMANNOVÁ, s. 38.)
Jednou ze subtilních forem takovéto apologetiky, které se uplatňují právě v odborné debatě o poskytování spirituální péče v různých institucích, je recepce vymezení člověka jako bio-psycho-socio-spirituální jednotky, celostní, holistický přístup k lidskému zdraví (BPSS). Totéž může platit např. i o recepci logoterapie Viktora E. Frankla: ta dle něj v rámci psychoterapie doplňuje „obraz o člověku na obraz ,celého člověka‘, k jehož celosti (…) duchovno jako jeho podstatná součást patří“ (FRANKL, E. Viktor. Teorie a terapie neuróz. Úvod do logoterapie a existenciální analýzy. Portál: Praha, 2019, s. 183.).
Podobná argumentace se nachází i ve zmíněném letáku Diakonie: „Spirituální péče se týká člověka jako celistvé bytosti. (…) Zahrnuje psychologické, sociální a spirituální aspekty a může obsahovat specifické náboženské prvky, přiměřené zvyklostem každého jednotlivce.“
Teologicky mají tyto výpovědi souvislost se základní výpovědí teologie stvoření, totiž že člověk je obrazem Božím. Např. ve zmíněném diakonickém letáku se píše „každý člověk je obrazem Božím, roven druhým v důstojnosti a potřebnosti.“ Podobné tvrzení najdeme i ve stati římsko-katolického teologa Rainera Bernharda Gehriga, v níž reflektuje pluralitu moderních nauk o člověku a snaží se argumentačně prokázat, proč je pro sociální práci potřebná taková antropologie, která počítá se spirituálním rozměrem člověka, který se projevuje v uznání a rozpoznání jeho nepodmíněné hodnoty. S odkazem na římského biskupa Františka a již zmíněného W. Pannenberga píše: „Projekty sociální spravedlnosti, osvobozující síla víry a vyhlídky na naději v křesťanství odolávají modernímu hyperindividualismu, kultuře „míjení“ druhých ve světě na jedno použití (…), absenci lidské důstojnosti na hranicích, odcizení způsobenému agresivní ekonomickou globalizací a masivní destrukci naší planety (srov. papež František, 2020). Základem těchto perspektiv je teologická antropologie, která začíná tvůrčím vztahem lidské bytosti k Bohu, vztahem, který naznačuje, že se odlišujeme od ostatních bytostí, protože jsme stvořeni k obrazu Božímu. Z teologického hlediska ,se zdá, že lidské bytosti jsou schopny porozumět samy sobě ve vztahu ke světu pouze tehdy, pokud předpokládají Boha jako společného stvořitele obou, sebe samých i světa (Pannenberg, 2004, s. 11)‘“. (HEMPELMANN, Reinhard. Das unterscheidend Christliche und der religiöse Pluralismus. Apologetische Aufgaben und religionstheologische Perspektiven. In EZW-Texte 201. Religionstheologie und Apologetik. Zur Identitätsfrage im weltanschaulichen Dialogen, 2009, s. 6.)
Takováto aplikovaná apologetika je, jak řečeno (a ještě bude), součást církevního zvěstování (komplexně míněno) a z pozic křesťanské víry proti ní není možné nic namítat. V návaznosti na tuto tradici je možné apologetiku nazvat i „myšlenkovou diakonií“ (Denkdiakonie), jestliže apologetika usiluje o myšlenkové vyjádření evangelia, „jestliže vede dialog s dobovými proudy a v rozhovoru/střetu s jinověrci a nevěřícími artikuluje křesťanské svědectví víry v konkrétní situaci. Apologetická práce není primárně obrana a obhajoba, nýbrž komunikace evangelia a ‚myšlenková diakonie‘.“ (GEHRIG, Rainer Bernhard. Pojetí člověka a sociální práce. In GEHRIG/OPATRNÝ/BIRHER/BAUMANN [eds.]. Spiritualita, etika a sociální práce. 2021, s. 24.)
(dokončení příště)