Cesta je docela nudná, vede krajinou jako placka, jen tu a tam se objeví vesnice nebo pár stromů. Je šedivý pozdní podzimní den, ale protože svítí slunce, nevypadá to tak zle. Na první pohled by člověk ani neřekl, že ještě docela nedávno tu zuřila válka. Pozná se to teprve na zničených venkovských usedlostech. Vesnice se skoro v ničem neliší od nesčetných jiných podobných usedlostí v Podunají. Občas se v zástavbě vedle cesty objeví prázdné místo zarostlé plevelem a na něm – když se člověk lépe podívá – zbytky pobořených zdí. A tak to jde dál, jedna vesnice za druhou, až se v dáli objeví město a kolem něj panelové domy. Jenže s těmi byty není něco v pořádku. Většina z nich má jen tři zdi, podlahu a strop. Fasáda nikde. Tu a tam ještě volně visí ohromné kusy betonu. O kousek dál je velká továrna o deseti patrech, pokleslá v kolenou, jakoby na ni někdo ze strany zatlačil. Tady už nejde zavírat před válkou oči. Dorazili jsme z Osijeku do Vukovaru.
Nejdřív musí přiznat vinu
Vukovar leží na idylickém místě – Dunaj je tu široký a dříve býval pro městečko hlavním zdrojem příjmů. Nejvýrazněji se na něm podepsalo habsburské období – Vukovar ležel v pohraniční oblasti mezi oběma částmi monarchie. Bylo to přívětivé, otevřené barokní městečko s různorodým obyvatelstvem. A právě tady, bezprostředně po vyhlášení chorvatské nezávislosti v létě roku 1991, poprvé propuklo bezuzdné absurdní násilí jugoslávského dramatu: historické jádro města rozstříleno na ruiny, první masové vraždy, uprchlíci, tisíce traumatizovaných lidí. Podobné obrázky měly zanedlouho následovat i v Bosně či Kosovu.
Ještě dnes je Vukovar z větší části v troskách. Díky evropské finanční pomoci jsou hlavní ulice nově vydlážděny a osvětleny, některé obytné domy opraveny, ale centrum starého města působí ještě stále hrůzostrašným dojmem. Lidé tu podlehli malomyslnosti, říká Vanja Duricová z Proni, organizace, která se obrací na chorvatskou a srbskou mládež. Na rozhovor není mnoho času, a tak rychle jen trochu jablečné šťávy na stůl – v seminární místnosti už jinak není nic – a honem k věci! Přesně, soustředěně a bez vnitřních pochybností hovoří Vanja o své práci. O tom, že mnoho mladých lidí pochází z rodin, ve kterých je násilí běžným zjevem. Jak se válka obrátila dovnitř, když ztichly zbraně v ulicích. Jak hluboké je zoufalství jejích sousedů, obyvatel města, kteří žijí bez vyhlídky na zlepšení. Jak veliká je nedůvěra k její organizaci, ve které se nedělají rozdíly mezi Chorvaty a Srby.
Ve srovnání s Vukovarem je situace v Osijeku poněkud lepší. Tamní Centar za Mir (Mírové centrum) sídlí díky pochopení radnice v jejích krásných půdních prostorách. Jeho vůdčí osobností je Katarina Kruhonja, která kolem sebe shromáždila úctyhodný počet spolupracovníků. Katarina je přesvědčená katolička, a také se stále pokouší zapojit církev do svých smírčích aktivit. Poslední dobou organizuje ekumenická setkání pro místní církevní představitele. Jak zvláštní poznatek: světská organizace organizuje ekuménu. Jenže to jde ztěžka, duchovní nezřídka na poslední chvíli odříkají účast. Katarina pro ně sice má pochopení, ale přece je trochu zklamaná. Své práci pro mír a smíření se věnuje s nesmírným nasazením, a právě tak je ze srdce katoličkou – bohužel se však stejně srdečně nemá k práci pro smíření katolická církev.
Vanja a Katarina jsou dobrým příkladem lidí, kteří se v těchto končinách chopili iniciativy, založili organizace a hledají východisko z beznadějné situace. Obě jsou silné a přesvědčené o smyslu toho, co dělají. Jednají důsledně a mají v sobě cosi charismatického. Jako by viděly něco, co jiní v této situaci nevidí: jako by mohly nabídnout naději tam, kde to jiní už zabalili nebo odcházejí za lepším. Jsou taky zaťaté a tvrdohlavé, protože vědí, jak je to těžká práce. Pořád spěchají, protože toho ještě musejí tolik stihnout. Je vůbec nápadné, jak často se této práci věnují ženy. Muži shánějí peníze jak se dá, melouchy kvetou, protože v průmyslu zničeném válkou nejsou pracovní místa. Odehráli už svůj part, zaválči-li si, a smíření mají na starosti ženy.
Obě ženy i jejich organizace se nezřídka potýkají s problematickými vztahy k církvím – zvláště těm zavedeným. Na vrcholné úrovni se církve ovšem shodnou, že odpuštění a smíření jsou nezbytně zapotřebí, jenže dole to není moc znát. Malé protestantské církve se starají především samy o sebe a prodělávají jeden rozkol za druhým. Pravoslavná církev se ocitla ve vážné krizi, protože v samostatném Chorvatsku se z ní stala přes noc církev menšinová. Bývá spojována se Srbskem a srbským národem, což v Chorvatsku stále budí podezření. A katolíci jsou zase zaměstnáni stavbou nových budov a vlastním provozem, protože teď, když už jsou největší církví, musí přece národu poskytnout duchovní vedení. Také letniční církve dělají, co mohou, ale jsou tak malé, že nemají šanci.
A tak se v necírkevních organizacích, jako jsou ty, v nichž pracují Vanja Duricová a Katarina Kruhonja, projevuje více odvahy a upřímné touhy po smíření nežli mezi jejich církevními partnery. Kruno Gall je padesátník, přesvědčený člen katolické laické organizace Molitva i Rijec (MiR, Modlitba a Slovo). Rád by dosáhl duchovního oživení v církvi i mimo ni – s mírem a smířením to prý pak už taky nějak půjde. Počátkem všeho je živá víra a osobní vztah ke Kristu. Jen co se o tom lidé přesvědčí, najdou taky cestu k sobě navzájem. Kruno se domnívá, že v srbské pravoslavné církvi to nebude jednoduché, protože ta je založena jenom na tradici. Chybí jí prostě živá víra: proto v ní má myšlenka na smíření tak malý ohlas.
Odpustit těm, kdo zavinili násilí války, pro něj osobně není obtížné: jen když oni nejdřív přiznají vinu. A „oni“ – to jsou Srbové, kteří válku začali. Chorvati se jenom bránili. Kruno má s válkou své zkušenosti, to se nedá popřít. V jeho bezprostředním okolí byli lidé zabíjeni granáty a kulkami ostřelovačů. Jeho dům byl pobořen výbuchem miny dopadlé na místo, kde Kruno sám stál ještě před malou chvílí. Je prostě úžasné, že necítí nenávist k Srbům a nepomýšlí na pomstu. A přece mu jeho představa o církvi a víře brání dospět k takovému autentickému názoru na smíření, jaký zaujímají Vanja a Katarina.
Rozpolcené společenství
Je třeba říci, že tento problém není živý jenom v církvích. Podobně reaguje i Kornelija Staricová, asi dvacetiletá žena z Vinkovci nedaleko Vukovaru. V době války jí bylo asi šestnáct. Z válečné zóny neutekla – moc by se jí stýskalo po domově –, a tak zůstala se svou babičkou v jedné vesnici poblíž Vinkovci. Když už se všude střílelo a zdržovat se ve vesnici bylo životu nebezpečné, schovávaly se celé dny a týdny v lese. Prý je schopna odpustit – a chce odpustit, protože musí jít v životě dál. Ztratila mládí – říká bez trpkosti – a nebylo jí dopřáno užít si dospívání v bezstarostném věku. Uprostřed násilí a etnických čistek nemohla svobodně hledat svou cestu a odpovědnost. Teď vydělává peníze pro své rodiče, protože její otec ztratil práci. Jí se sice podařilo najít zaměstnání, ale pracovní podmínky jsou velmi těžké. Chtěla by do Záhřebu, tam se jí snad povede líp.
I když od daytonských dohod uplynulo šest let, je ve východní Slavonii válka stále přítomná. Neuplyne jediný den, vypráví Kornelija, že by někdo v jejím okolí nehovořil o válce. Nemá skoro žádné opravdové přátele. Tehdejší hrdinové, mladící s černými šátky na hlavách, kteří v rambovském stylu bojovali za chorvatskou věc, se teď pustili do mafiánských kšeftů a rychle si nadělali jmění. Všude je plno traumat a frustrací, hlavně mezi muži, protože těm hrdost brání o nich hovořit. Mladí lidé se nemají kde sejít, protože na kavárnu či diskotéku se jim nedostává peněz: tu trochu, co mají, rychle propijí.
Kornelija ve Vinkovci necítí už naději, že se něco v dohledné době zlepší. Chce si konečně užít trochu normálního života. Svou šanci cítí v Záhřebu, jehož mentalita je od východní Slavonie na hony vzdálená. Jistě, smíření a nový počátek jsou možné, jenže první krok musí udělat druhá strana. Vanja ve Vukovaru usilovně pracuje pro svou organizaci Proni. Naději a inspiraci čerpá z vývoje v Severním Irsku, kde se přes veškeré násilí a beznaděj přece jen podařilo překlenout mosty mezi válčícími stranami. Pokud to záleží na těch dvou ženách, bude Vukovar jistě znovu vybudován. Ale asi až v příští generaci.
Přeložil Jan A. Dus