Na mnohé ochránce přírody a ekology doléhá pocit beznaděje: ozónová díra se zvětšuje, lidská populace roste, nové deklarace a nové technologie nepřinášejí očekávaný obrat. Poslední, snad pošetilou, nadějí v našich „zelených hlavách“ je změna lidských hodnot, nastolení ekologické etiky a změna způsobu života. Zapomínáme přitom ovšem na jedno – změna způsobu života je věc převratného charakteru. Orientace společnosti na rostoucí spotřebu kotví hluboko v lidské podstatě i historii. Můžeme se domnívat, že lze tyto kořeny rychle zpřetrhat?
Tu a tam slyšíme, že někteří lidé skutečně začínají žít jiným způsobem. Méně a jinak jedí, nakupují a cestují. Skeptikové z řad sociologů říkají, že se tyto pokusy týkají jen společností přesycených konzumem a že ani zde rozšíření ve větší části populace není pravděpodobné. Může také jít o pouhou módní vinu.
Někteří filosofové a jiní badatelé (Illich, Capra, Metzner) považují naopak takové jevy za projev zásadního obratu ve vývoji lidské kultury. Hovoří o ekologické globální revoluci, která se dá svým významem srovnat s revolucí neolitickou. Píše se o nové spiritualitě, nebo jindy s vědeckým odstupem o idealistickém konceptu evoluce. Ze zorného úhlu, na který jsme byli zvyklí, je to čekání na zázrak.
Mezi ochránci přírody se šíří literatura, která patří do této oblasti naděje. Mám na mysli například krátký text „Staň se stou opicí“. Jde o to, že jedna opice si začala před jídlem prát brambory. Naučila to své příbuzné a návyk se pomalu šířil dál. Jakmile tuto dovednost-získala x-tá, -připusťme stá opice, došlo k zázraku: brambory si před jídlem začaly prát všechny opice na ostrovech i na pevnině. Stá opice uvedla do pohybu spoustu energie, která zasáhla velkou oblast Odborně lze princip sté opice nazvat morfickou rezonancí či efektem kolektivní akumulativní paměti (R. Sheldrake).
Spisek „Staň se stou opicí“ povzbudil řadu deprimovaných ochránců přírody. Vždyť připustíme i logiku tohoto pohledu, pak by se změna ve způsobu života mohla rozšířit skokem.
* * *
O těchto věcech se již dost teoretizovat. Pokusili jsme se o konkrétnější krok. Díky projektu, který zadal bývalý Federální výbor pro životní prostředí, jsme provedli sociologický výzkum, jehož základní otázka zněla: Existuje v naší zemi zárodek pro šíření ekologicky příznivého způsobu života? Kdo tento zárodek tvoří a jak takový život vypadá?
Za ekologicky příznivý způsob života jsme v tomto případě nepovažovali přímé angažmá v ochraně přírody, ani chování podle poradenských návodů, jak je známe z různých „Desater ekologického chování v domácnosti“. Výběrovým kritériem byla snaha respondenta o záměrnou skromnost. žijí v takových podmínkách, které se většině lidi jeví jako materiálně nevýhodné. Naše šetření rezignovalo na jinak vysoce zajímavou problematiku způsobu života v komunách. Do souboru nebyly zařazeny ani osoby, které nemají volbu – dlouhodobě nezaměstnaní apod. Uskutečnili jsme hloubkové rozhovory se sedmdesáti osobami. Od počátku bylo zřejmé, že kardinálním problémem celého výzkumu je vlastní metoda vyhledávání zkoumaných osob. Tento problém zde nechávám stranou.
Co jsme v našem výzkumu zjistili? Máme k dispozici téměř sto hodin magnetofonového a filmového záznamu. Zde je kaleidoskop prvních poznatků:
– V naší společnosti skutečně žijí lidé, kteří se vzpírají orientaci na dosažení vysoké spotřeby. Záměrně vedou skromný život. Často nevlastní programově automobil a televizor. Aby však nedošlo k nedorozumění: Lidé, s nimiž jsme hovořili, nejsou zásadními odpůrci technického pokroku – mnozí z nich například rádi v zaměstnání užívají počítač. Většinou nejezdí často do zahraničí na dovolené a vůbec málo cestují. Opakovaně jsme se setkávali s lidmi, kteří se odstěhovali z pohodlných podmínek ve městě na venkov – často na úplnou samotu. (Pozitivní vztah k venkovu je příznačný pro všechny dotázané.)
– Počet lidí, kteří se orientují na záměrnou skromnost, se dá obtížně odhadnout. Jistě není velký, nejde však pouze o rarity. Podstatnější než počet je však postavení těchto lidí ve společnosti. Naprosto nežijí v izolaci. Mnozí naopak zastávají ve svém okolí roli názorového vůdce či roli neformální (příp. i formální) autority. šance na šíření jejich způsobu života je poměrně značná.
Kdo jsou tito lidé?
– Věková struktura našeho souboru se pohybovala od 20 do 63 let s vrcholem kolem pětatřicátého roku. Rodiny mají více dětí než bývá průměr a často žijí více-generačně.
– Ve velké většině se jedná o osoby se středoškolským vzděláním, případně vysokoškolským, které nicméně není profesně využíváno (výtvarník vzděláním stavební inženýr apod). Unik od technického vzdělání je běžný.
– Potvrzují se hypotézy, že ekologicky příznivý způsob života nemůže znamenat pouhou rezignaci na konzumní chování. Ani jeden z respondentů nebyl asketa, který by žil s vědomím odříkání. V piné míře platí pro náš soubor Naessova představa o bohatém životě, jehož docilujeme skrovnými prostředky.
Co činí svět těchto lidí bohatý?
– Na rozdíl od 60. let, kdy se alternativní způsob života chtěl osvobodit od závazků vůči společnosti i vůči rodině, stavějí dnes tito lidé vědomě na altruismu, na pomoci okolnímu světu. Jde výrazně o sociálně angažovaný způsob života.
– Velmi častým zájmem a aktivitou těchto lidí jsou pokusy o probuzení života v lokálních komunitách. Díky jejich práci se staví na nohy život v některých vesnicích a zejména v malých městech. Vzácné nebyly ani případy, kdy respondenti, často z hlediska příjmů na hranici existenčního minima, dopláceli ze svého na akce, které pořádali v rámci své obce.
– Za významné považujeme, že ti, kteří se podílejí na rozhodování v obcích, ovlivňují chod obcí právě v ekologickém smyslu.
– Častou aktivitou je obnova domu, zahrady, pole, často rodového majetku získaného v restitucích, který má historickou nebo krajinotvornou hodnotu.
– Charakteristický je zájem o život rodiny, což platí i pro mužské respondenty. Typická je však otevřenost rodin pro širší sociální okolí.
– Nápadná je spontánnost, nerigorosnost v přístupu k životu. Na rozdíl od způsobu života v komunách nebo života pod vlivem sekta hnutí vyplývá tu způsob života z vnitřního ustrojení. Je pravděpodobné, že tato klíčová okolnost zakládá ’šanci na trvalost těchto forem (oproti pomíjivosti komun).
– Je zajímavé, že v našem souboru se jako motiv výrazněji neprojevila system atická péče°vlastní zdraví. Relativně zdravý život je tu spíš důsledkem. (Mýlí se lidé, včetně novinářů, kteří chápou ekologický způsob života jako existenci zaměřenou na péči o zdravé tělo.) Starost o zdraví dětí v rodině však určitou roli hraje (např. v migracích na venkov).
– Mnozí respondenti inklinují k vegetariánství, typické ’však je, že jsme se v celém souboru nesetkali ani s jedním striktním vegetariánem či vegetariánským agitátorem.
– V souvislosti s otázkami zdraví je možno zmínit se o jednom neobyčejně pozoruhodném jevu, který palmě nebude náhodný: v našem adresáři se vyskytlo několik případů tělesně či duševně postižených dětí. Jejich rodiče nereagují na těžkou životní situaci tím, že se uzavírají do rodiny, naopak výrazně se angažují v životě obce, pracují pro ostatní lidi.
– Podle rozhovorů je pravděpodobné, že důvody pro takový způsob života jsou uloženy hluboko v lidské osobnosti. Dotázaní z mladších věkových skupin se však většinou nedomnívají, že by na jejich životní postoj měli vliv rodiče. V mnoha případech se zmiňují o prarodičích, které vidí jako učitele hodnot a dovedností.
– Značně nepříznivě, nechceme-li říci přímo s ostudou, vychází z našeho pozorování škola, zejména základní. V celém souboru jenom dvě respondentky s láskou vzpomínají na své učitele a základní školu jako na něco, co je v životě ovlivnilo. Nejzajímavější na tom je, že obě navštěvovaly venkovskou jednotřídku!
– Na sport se většina respondentů dívá bud jako na ztrátu času, nebo jako na něco, čeho smysl jim uniká. Vyjma turistiky a vodáctví.
– V souboru jsme narazili na řadu věřících a praktikujících křesťanů. Většinu však tvořili ti, kteří se nám svěřili s neurčitým pocitem víry v existenci nějakého vyššího principu. Tento princip téměř vždy spojovali s velikostí, krásou a rozmanitostí přírody. Poněkud nás překvapilo, že jsme se nesetkali s jednoznačnými vyznavači východních náboženství, jakkoli stopy těchto vlivů byly z rozhovorů zřejmé.
– Zda respondenti vůbec o ekologických důsledcích svého „vzorového“ chování vědí a uvažují, není jednoznačné. Někteří dotázaní tuto vazbu reflektují, jiní nikoliv. V žádném případě však nemůžeme říci, že by ekologicky motiv byl primární.
– O ekologických problémech jsou poměrně dobře informováni, přestože většina z nich aktivně ekologickou literaturu nevyhledává. Intuitivní přístup ke světu jim zřejmě umožňuje orientovat se bez obsáhlých speciálních vědomostí. Způsob, jak nakládají např. s odpady svých domácností, však svědčí jak o dobré informovanosti, tak o vysoké ekologické citlivosti.
– Pokud jde o osud Světa, téměř všichni respondenti vyjádřili krajní skepsi. Situace je katastrofická, ba neřešitelná! Křesťané v souboru svůj pesimismus zmírňovali vesměs shodným způsobem. Hovořili o existenci naděje, o víře v boží pomoc.
– Výzkum nebyl speciálně zaměřen na soubor lidí zapojených do ekologických hnutí. Cílem bylo najít jiné, doposud neidentifikované skupiny obyvatelstva, s nimiž by bylo možné při ekologické nápravě počítat. Je škoda, že je doposud ekologické hnutí nebralo na vědomí.
Ekologicky příznivý způsob života respondentů je spontánní osobní řešení situace v tomto světě. My se však můžeme ptát, zda náš nález ekologicky příznivých forem života není onou skulinou v globální beznaději. A protože jsme zkoumali situaci v naší poměrně chudé společnosti, můžeme se navíc ptát, zda náš soubor není dokladem, že přeskok přes stádium přesycení rovnou do stadia post-materialismu je možný. Jinými slovy, pokud bychom přistoupili na idealistickou metaforu sté opice: Nejsou tito lidé, kteří žijí kolem nás, skupinou opic, která čeká na tu stou?
Zkrácené znění referátu, který byl přednesen na semináři o ekologické etice, pořádaném Společností pro trvale udržitelný život v Praze 8. XII. 1992