Vše, co se dosud o Janu Husovi psalo, říkalo, učilo, byly jen mýty a klišé. Husův obraz degradoval, jak byl zneužíván různými režimy. Proto je třeba dát Husovi nový, živý obraz, odpovídající historickému kontextu, filosofické a teologické pravdě, očistit ho od všech historických nánosů, idealizujících nebo démonizujících, dojít k novému pohledu na Husův život a dílo. Tak aspoň tvrdí ThDr Zdeněk Kučera, děkan Husovy teologické fakulty a paulán ThDr František Jindřich Holeček (Hus byl jiný, Nedělní lidové noviny, 1. 7. 1995).
Poznání každé historické skutečnosti či osoby, tedy i Jana Husa, názor na ni, je třeba neustále doplňovat. Jenže k tomu nestačí prohlásit veškeré předchozí představy o nich, pohledy na ně za mýty a klišé, zneužívané různými režimy a říci, že teprve jejich nový obraz, tak jak já si ho představuji, bude odpovídat pravdě. A zejména o Janu Husovi, jemuž věnovali historici pozornost jako málokomu jinému, je v tomto směru třeba hovořit velmi skromně a opatrně. Na základě čeho chtějí pp. Kučera a Holeček pasovat sebe samy na první, kdož jsou schopni podat objektivní obraz Jana Husa, odpovídající historickému kontextu, historické a teologické pravdě, a všechny, kdož se o to dosud snažili, jen za tvůrce mýtů a klišé ve službách různých režimů? Např. Kašpar Royko, František Palacký, Vladimír Kybal, Jan Sedlák, František M. Bartoš, Robert Kalivoda, František Šmahel či nejnověji Jiří Kejř a Eva Kantůrková a jiní historici rozhodně nebyli a nejsou podvodníci, tvořící mýty a klišé jen proto, aby sloužili tomu či onomu režimu, který to na nich právě chce. Byť vyznávali různé názory, byť se jejich pohledy na Husa v lecčems lišily (což je ovšem ve vědě a v životě vůbec samozřejmé), byť byly dalším bádáním v něčem upřesněny či překonány, přece každý respektoval určité nesporné skutečnosti, aby přinesl něco, co sloužilo k objektivnímu poznání a posouzení Husa, jeho života, smyslu jeho díla, a co má – i při nových poznatcích a pohledech – stále trvalou platnost.
Pochyby je však možné mít spíš o názorech a záměrech pp. Kučery a Holečka. F. J. Holeček se dovolává papeže Jana Pavla II., který prohlásil, že bude úkolem českých filosofů a historiků dát Husovi místo, které mu přísluší mezi reformátory církve. Jenže tento úkol plní česká věda úspěšně od národního obrození, aniž by k tomu potřebovala papeže a jeho výzvy; výsledky, kterých při tom dosáhla, nebyly ovšem církvi často po chuti. I její představitelé nejednou přispěli se svým názorem na Husa, se zdůrazněním svého postoje vůči němu a nezdá se, že by to byl postoj, k němuž by se dnes chtěla církev příliš hlásit. Např. v r. 1889 pražský arcibiskup Schönborn pastýřským listem odmítl jakoukoli oslavu Jana Husa a prohlásil jeho učení za svrchovaně nebezpečné církvi i státu, obnovování jeho památky pak za zažehávání vzpoury proti vrchnosti Bohem ustavené, církvi i rakouskému státu. Měl zajisté pravdu, leč právě pro tyto přednosti Husa zavrhl. Mezi historiky, kteří se snažili čestně vyrovnat s Husovou osobností, však byl i římský katolík Jan Sedlák, který ve svém obsáhlém díle dospěl k závěru, že u Husa nebylo pravé lásky k církvi a zdůraznil cestu vedoucí od Husa k protestantismu a sociálně revoluční důsledky Husova kacířství. A pokud F. J. Holeček chce dojít k Husově… hluboké zakořeněnosti v pravdě, pak je třeba dodat, že ony Husovy pravdy, v nichž byl hluboce zakořeněn a které tak pobuřovaly církevní vrchnost, byly příliš často až příliš pozemské: např. že (špatný) papež je – s prominutím, ale doslova – vůl a bohatí preláti zloději a lotři, kteří jen neprávem užívají to, co vydřeli z věřících. A tak všelijak podobně.
Hrubě zkreslující je pak tvrzení F. J. Holečka, že Hus by byl dnes zděšen, že je vydáván za někoho, kdo rozděluje národ i lidi různých vyznání. Dle čeho soudí F. J. Holeček, že Hus je vydáván za někoho, kdo rozděluje národ, který se k němu ve své naprosté většině hlásí jako k jednomu z největších mužů svých dějin? A pak – skutečnost, že rozděluje lidi, nepřivedla Husa ke zděšení ani za jeho života, kdy se k ní naopak vědomě hlásil; když mu odpůrci vytýkali, že rozbíjí jednotu národa a vyvolává v něm rozbroje, odpověděl jim, že o takovou jednotu, jakou mají oni na mysli, nestojí, neboť nemůže být zajedno s nepřáteli zákona božího.
Takže z Jana Husa bude zatěžko udělat stoupence mírného pokroku v mezích zákona a cesty k jeho dalšímu poznání půjdou jinudy, nežli se domnívají pp. Z. Kučera a F. J. Holeček.