Fialovy Hrozné doby protireformace (Eman 1997) – titul je vzat od Jaroslava Golla – chtějí podat ucelenější pohled na protireformaci v českých zemích, nikoliv snad být dějinami pobělohorského období vůbec. Práce nevychází z prvotních pramenů a nepřináší nové poznatky a údaje. Opírá se o literaturu. (s. 17) Autor připomíná, že by téma nebylo třeba příliš připomínat, kdyby vedle slov např. Jana Pavla II. z 13. 6. 1994 o temné stránce historie církve, nezaznívaly hlasy ospravedlňující rekatolisační teror. (s. 15) V této souvislosti stojí za povšimnutí výrok kardinála Vlka 14. 1. 1995: Tehdy neexistovala lidská práva a svobody a my nesmíme pokrytecky přenášet naše měřítka do minulosti. (s. 16) Jistěže by český kardinál měl vědět o měřítcích z roku 1485 a 1609.
Začněme s připomínkou k termínu rekatolisace. Navozuje to představu o návratu českého lidu ke katolictví, jako k něčemu neměnnému, zatímco křesťanství vůbec existuje vždy znovu se vynořujícími snahami o obrodu, při čemž jde o to, zda se etablovaná církev dá jimi oslovit, či je vymítá. V 17. století šlo již o jiné katolictví, než jaké bylo ve století 14. Výstižnější je proto termín pokatoličťování.
Asi základní výhrada k Fialově práci bude znít, že nebere dostatečně vážně důraz katolické kritiky, že nešlo o pouhou protireformaci, nýbrž o katolickou reformaci, stejně jako si nevšímá tehdejší slabosti protestantů. Pokatoličťování nebylo jistě jen důsledkem násilí, ale i obětavosti jeho nositelů, působivosti metod a také vnitřní síly katolické zbožnosti tam, kde reformace trvale oslovovat nedovedla.
Nicméně zůstává v platnosti již Pekařův soud, že na Bílé hoře nezvítězila kultura vyšší. Fiala to případně dokumentu je kontraposicí Hus – Ignác z Loyoly (s. 20) K tématu je nezbytné říci to podstatné o českých zemích předbělohorských, otázkou zůstává, proč autor tomu věnoval takřka polovinu knihy. Nadbytečné jsou odstavce rozvádějící dílo Komenského.
Termín Temno se již stal předmětem polemiky. Snad stojí za připomenutí, že historie stojí na konkrétních událostech a jejich zobecnění jsou sice nutná, avšak již druhotná. Platí, že každá doba má své jasné a stinné stránky, rozhoduje, které hodnoty postavíme na prvé místo. Jde-li nám o život v odpovědné svobodě, pak asi budeme souhlasit s autorem, že pobělohorské období není především dobou baroka, baroko není pro jeho posuzování rozhodující. (s. 13)
Cena práce je v uvádění dobových svědectví (a také v citacích charakteristik z pera historiků), čímž se naplňuje vlastní autorův záměr.
(Např. Balbínovo líčení: Brzo po vítězství pražském všechny knihy psané českým jazykem pokládány právě proto za kacířské… a bez rozdílu… na zapálených hranicích páleny (např. v Praze uprostřed náměstí)… po tisících byly spáleny knihy, do nichž se nikdo ani nepodíval. (s. 108) Nebo o sedlácích na Bechyňsku r. 1697, kteří o uctívání Jana Nepomuckého řekli: Ó hlupáci, jest to Jan Hus, jejž kdysi jako mučedníka ctili Čechové. Ale již ti vaši kněží jméno sv. Jana Husa změnili na sv. Jana Nepomuckého. (s. 96) Méně šťastné jsou četné parafráse těchto svědectví (např. s. 15)
Výmluvná je zpráva P. Zelechovského z r. 1697: Prostí rolníci pilně čítali bibli bez patřičných výkladů, vykládali ji tudíž po svém rozumu a chuti. Odtud… bylo tolik planých hádek a rozepří o věci náboženské mezi venkovany v hospodách, při nichž jeden nad druhého zdál se být moudřejším. Na čtení bible velice si zakládali. (s. 106) Proti tomu lze postavit nejvydávanější spis Svatováclavského dědictví, Věčný pekelný žalář. Ilustrace z něj je na obálce Fialovy knihy.
Ta svůj výklad končí začátkem 18. století, nezahrnuje již vystupňování persekuce za Karla V., tedy dobu Koniášovu. Je tedy otázkou, proč je řeč o zrušení jesuitského řádu 1773, nebo o úsudu Jeníka z Bratřic o něm.
Celkově knize škodí vyostřeně polemický tón. (s. 85, 143 aj.) Jest si přát, aby zřejmě zamýšlené pokračování, týkající se 18. století, se co nejvíce soustředilo na podstatné – předvedení svědků dokládajících zápas o důstojnost života člověka v podmínkách totalitního nároku státu a církve na rozhodování o tom, čemu se má věřit.