Zřetele hebrejského člověkosloví
B. Výzva se děje Slovem
Stvořitelská výzva se děje Slovem. Strukturálně liturgicky a kérygmaticky je základní ono „I řekl Bůh“ (Gn 1,3). Tady není sice užito slovesa „mluviti“ (dbr), nýbrž výrazu „říkati“ (’mr), ale na meritu věci to nic nemění. Je tornu možná tak proto, že se podání Gn 1 chtělo distancovat od egyptského stvořitelského mýtu, v němž figurovalo s primární významností právě slovo (srv. Žába aj.). Avšak v jiných vrstvách podání se mluví přímo o Slovu. „Slovem Hospodinovým nebesa učiněna jsou“ (Ž 33,6). Proto je v prologu Janově slyšet (v navázáni na Gn 1): „Na počátku bylo Slovo“ (J 1,1).
Toto SLOVO (DÁBÁR) není nějaký princip, samostatně figurující a operující veličina zprostředkovatelského charakteru ve smyslu mýtickém, gnostickém, či filosofickém. DÁBÁR je oslovení-dění-činění-skutkování.
S tvořící Pravdou se setkávám tak, že mě zastaví výzva, tím, že mě Pravda osloví. Obrat „zastaví mne výzva“ je ovšem neadekvátní, odpovídá spíše řeckému způsobu myšlení. Spíše bychom měli říci: „rozběhne mne výzva.“ OSLOVENÍ VÝZVOU se děje tak, že jsem odhalen ve své anonymitě: že mi dojde, že jsem jen „anonym“, člověk beze jména, bez vlasti, bez domova. Oslovení mne tedy vytrhuje z bezejmenosti, z bezdomoví. Stará vlast se mi objeví jako cizina, Otčina se mi otvírá „vpředu“, v budoucnosti. To je smysl příběhů Abrahamových. OSLOVENÍ mne vytrhuje z pasivity, s níž dřepím v tohújsoucnosti, ve statu quo, jehož charakterem je Nihil. OSLOVENÍ ze mne činí ADAMA se všemi nároky a jistotami, které mi byly Pravdou darovány. Oslovení mne odhalí jako beznadějně privátní bytost izolovanou od druhých lidí i od všeho mimolidského stvoření a orientuje mne na Budoucnost. Osloven stávám se kvasem v těstě svého okolí (srv. Mt 13,33). Předurčenosti padají. Závory nejsou věčné. Pravda dělá, i já dělám. Jsa osloven oslovuji, vytrhuji z hluchoty a němoty, anonymity, pseudoprivátna, vyvolávám ven ze stara a zakleta, zaktivňuji, zdějinňuji, otvírám výhled, vedu od pohledu „Lotovy ženy“ k abrahamovskému výhledu k „zemi zaslíbené“. Stávaje se SLOVEM beru na sebe tíhu, „křiž světa.“ Stávám se ADAMEM kultivujícím „daný“ svět k budoucnosti a střežícím rodící se NOVÉ před útoky nicoty, ať už bere na sebe jakoukoli podobu: náboženskou, politickou, ekonomickou či jinou. Stávám-li se silou Slova slovem, vystavuji se ovšem útokům protislova a protislov. Schytávám rány, které míří na Pravdu. Jsi Boží podoba, tak tě fackujou – jako fackovali Jeremjáše a jiné proroky. Boží podoba, Slovo v těle vždy současném a konkrétním, bylo mnohokrát vyfackováno z vnějšně významných a úctyhodných pozic a postů, ale nepodařilo se je nikdy úplně dofackovat. ADAM jako inkarnace Výzvy-Slova-Oslovení nemůže nikdy podlehnout Zmaru a Nicu. Život v něm sídlí pevně jako v Bohu, jehož „tváří“ (= jednou z tváří) se stal.