Smyslem mandátu „Ať panují“… není zotročování přírody, člověk tu neni pasován do role „homo brutalis“. Chce se povědět, že příroda na člověka čeká, „vyhlíží zjevení synů božích“, že mimolidské tvorstvo tak, jak jest, je ve stavu naprosto neuspokojivém, že bez člověka je toliko trapným torzem a že se odcizuje samo sobě. (Něco podobného říká ostatně i „hrnčířská“ zpráva Jahvistova, kde Adam dává všem tvorům ŠEM, ale ne jako uzurpátor, ale jako laskavý správce – vždyť mezi těmi němými tvory si hledal družku.)
Ale formální vyjádření člověkova správcovského mandátu je příliš zatíženo polemickým patosem, takže je pro nás (kteří žijeme mimo kontext tehdejší náboženské situace) značně zatemňující.
Zvěstná metafora ČLOVĚK = OBRAZ BOŽÍ připomíná člověkův vztah k Bohu, vztah jedinečný a personálně angažovaný. Tento vztah není ovšem „vyrostlý sama ze sebe“ (imanentního rázu), nýbrž je zodpovědným odpovídáním na Boží „chování se“ k člověku.
Orientální panovníci byli „obrazem“ svých božstev nejen proto, že byli povinni lidem i přírodě (pokud ovšem nebyla božstvem či jeho součástí), nýbrž i – a snad především – kvůli svému specifickému personálnímu vztahu ke svému „otcovskému“ božstvu. Orientální panovník byl božím synem. To se obráží i v tzv. královských žalmech (především Ž 2 a 100), kdy je král, zastupující Izrael a v širším smyslu celé lidstvo, vyhlášen za syna Hospodinova.
Tak jako „zplodil Adam syna ke své podobě“ (Gn 5,3), tak je – alespoň cílově – každý člověk boží „podobou“. Izrael si to směl uvědomit na celé řadě vyvolených vůdčích či smírčích postav, „podob Božích v místě našeho pobytu“: Mojžíš, David, Jeremjáš, Druhý Izajáš postavou Služebníka Hospodinova a jiní. Tyto postavy byly do Boží podoby ve svém světě „zvláštněny“, tříbeny ohněm krizí a katartických zkoušek, a tím vstupoval Hospodin „do těla’ Izraele a světa, byla to jakási pokračující Boží inkarnace, smysluplný sled Hospodinových inkarnací, orientujících se a orientujících jiné z egyptsky zotročujícího“ daného stavu „k tomu, co být má a bude. Tak každý z těchto velilkých „vyzvláštněných Jedinců“ ozřejmoval pravé lidství rozkvétajíc (dechem pravdy a milosrdenství. Zároveň však byly životní příběhy a zvěstná vystoupení těchto božích Podob nepostačivé, ba troskotavě. Světlem (vnášená jejich životy do životaběhu Izraele a světa byla jakoby notoricky temněna nedopravdivostí jejich postojů, neboť i tyto postavy propadaly dobovým naladěním. Jen Hospodinova pravda prosazovala a prosadila, že světlení nebylo nikdy zcela pohlceno tmou (hříchem). Připadá mi to jako dlouhá řada experimentů Pravdy, jež se znovu a znovu pokoušela vy-světlit pravou povahu lidského pobytu.
Podle svědectví Nového zákona se Boží experiment zdařil až v Ježíši z Nazaréta. Na tomto Muži, který v procesu zvláštnění dostál záměru Pravdy, je člověk vyveden (exodován) ke své autenticitě. Na Ježíši spatřujeme, co to znamená, že člověk je Boží obraz. Až okaté je to (jakoby gnosticky) vyjeveno v evangeliu Janově. V J 3,35 slyšíme, že Otec miluje Syna a všechnu moc dal do jeho rukou. Ohlas Gn 1,27n je tu zřetelný. Ježíš jako autentický člověk je suverén. Autorita Pravdy je tu zjednána vztahem lásky (AGAPÉ).
Otec – Živá suverénní Pravda manifestuje svou nezávislost na čemkoli a zároveň pastýřskou péči o Vše (PAN) suverenitou a „pastorací“ svého „syna“, jímž má být pod zorným úhlem eschatologie každý člověk. - Podle J 14,9 říká Ježíš Filipovi: Kdo vidí mne, vidí Otce. Znát, vidět – znamená tu okoušet, vnitřně se přesvědčit, nechat se usvědčit. Stáčet, třebas i religiózně, zrak k abstraktnímu, izolujícímu se Bohu a pomíjet tohoto vpravdě konkrétního Člověka, je slepota, omyl, blud. – J 5,1 svědčí: Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji (ČEP). Ergo Boží stvořitelské dílo není ještě u konce. Sobota nesobota, svátek nesvátek, Boží tvoření, vysvobozující působení Živé Pravdy, pokračuje. ÁDÁM není dotvořen – vždyť jsou tu slepí, kulhaví atd. Celý „adam“ je nemocen, ohrožen „tehomem“. Zápas Pravdy s temnotami odcizení (tělesného i duchovního) je stále „tady.“ Stvoření pokračuje, ergo: člověk ještě není docela tady, pracuje se na něm. A pro Pravdu, jejíž podobou je tu Ježíš, je to záležitost piná rizika, není tu žádné archetypoidně předzjednané vítězství v urputném zápase o člověka. – J 5,19 káže, že „Syn nemůže sám od sebe činit (POIEIN) nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn.“ Podobné i na jiných místech u Jana má sloveso „činit“ význam interpretačního klíče Božího tvoření, jak bylo klasicky vysloveno v Genesi. – Týká se to i činění (J 3,20; 14,12; 15,24). Ježíšovo uzdravování lidských těl a myslí, exorcismus, léčení a mocně kázané Slovo otvírajíc (přístup k eschatologické dimenzi lidského života – to vše je „creatio continua“, zápas proti Tehomu, Chaosu, Propasti, Bezřádnosti a Bezcílnosti.
Z těchto úhlů pohledu je tedy nutno posoudit ono „Učiňme člověka“… (Gn 1). Musíme opustit představu, že člověk byl stvořen ve smyslu: supranaturálně vyroben, mirakulózně vyhotoven podle předem daného, jednou provždy ustáleného Vzoru, nepohnutelného Schématu, tedy podle utkvělé myšlenky Boží, podle věčné Ideje. Není tornu tak, že člověk byl předem a neměnné dán v Boží mysli a že stvoření bylo jen realizací odvěké Boží myšlenky. Je vpodstatě jedno, zda Bůh člověka „uplácal z hlíny“, nebo si ho vymyslel, když si ho byl předtím důkladně promyslel. To by byl Bůh odvždy dovždy stejnou, neměnnou, statickou substancí a byl by docela dobře srovnatelný s věčnými Ideami platónské koncepce, jež nebyla s to překonat orientální mýtus. Boží dílo by pak bylo jen explikací Božího metastabilně daného myšlení, nebylo by to nic nového, VEDLE Boha a MIMO Boha. Stvoření by odpovídalo gnostickým spekulativním teoriím o Božstvu, které sice sestupuje k lidem, ale neposkvrní se stykem s nimi – bere na sebe jen vnější podobu člověka, v jeho těle by pak Božstvo sídlilo jako v dočasné schráně; po uplynutí určitého času by pak Božské Já vystoupilo zpět „domů“, do echtbožských Nebes. Kdyby to vše bylo plánováno a řízeno vzorcem, který má absolutní platnost, kdyby vše bylo pre-destinováno, pak by musil být pre-destinován i hřích, pád, vina, a ovšem i vykoupen(– ve smyslu šťastného skoncování s pozemským životem. Kdyby byl člověk vytvořen podle předem daného Modelu, nebyl by odpovědný za své činy a jeho život by byl jen projevem podivného exhibicionismu. Argumenty z katolické strany, že Bůh chtěl člověka svobodného, a proto ho vystavil i negativním možnostem, jsou vratké. To nedělá ani řádný rodič svým dětem, této logice bychom se měli učit u samého Ježíše (srv. jeho podobenstevní výrok Mt 7,9–11!). Svoboda k (!) dobrému není svázána se svobodou ke zlému. Atd.
Všechnu váhu musíme položit na ono UČIŇME (Gn 1) a interpretovat je jako rozhodnutí začít s dílem, které se nakonec i bude jmenovat člověk. Jestliže zvěstné legendy o stvoření (Gn 1–3) uvozují celý Pentateuch, ba všechno starozákonní písemnictví a jestliže v čele Gn 1 stojí NA POČÁTKU, znamená to, že STVOŘENÍ je klíčem k celým DĚJINÁM IZRAELE, ba celého lidstva (poněvadž Izrael, Juda, Židovstvo jsou chápány jako eschatologizujícf předvoj celého lidstva).
Přitom i pojem samého „začátku“ není možno chápat Qen) historicky, jako jakýsi nehybný časový bod (prvobod) kdesi v dávnověku, poněvadž tento začátek by zase musil být chápán archetypicky, a tedy myticky. Bůh Starého zákona není „deus faber“, jehož objektem stále neukončené metavýroby by byl člověk. „Počátek“ znamená, že „dílo“ stvoření (=vytváření, protváření, přitváření a zatvářen() se neomezuje jen na mě: I ti přede mnou, ti, co šli cestou víry, zanechali podobnou svědeckou zprávu. „Přede mnou“ není „pusto a prázdno“.
Gn 1 máme pochopit jako existenciál. „Konstatovat“ stvoření mohu jen tak, že je na sobě zakouším, že jsem svědkem, jak se Pravda o mě bere a pere. Což je pro mě signálem, abych se i já o Pravdu bral a pral. Jen v tomto dvojjediném zápase se vyjevuje, CO JE ČLOVĚK.
Proto dáváme zapravdu Jaspersovi, že člověk je skutečnost neobjektivovatelná, protože až v lidském rozhodování, činu, kroku vpřed, se vyjevuje, co člověk je. Toto je „už není pouhá existence, jež by splývala s fakticitou. Bytí jakožto člověku nadřazenou a na něm nezávislou skutečnost (srv. Heidegger) odmítáme, s Merleau Pontym máme obavu, že u Heideggera se objevuje“ kult bytí.“ Pokud bychom chtěli o JHVH (Hospodinu) mluvit jako o Bytí, pak pouze ve smyslu Stávání se (Ehjé ašer ehjé – Ex 3), tedy ve smyslu konkrétní otevřenosti budoucnosti. Toto bytí nemůže být nikdy pochopeno jako nějaké jsoucno, fakticita, konstatovatelnost, vsebeuzavřenost Je to BYTÍ PRO DRUHÉ A S DRUHYMI a to, jak slyšíme z Druhého lzajáše (lz 53: Ebed JHVH) a v listech Pavlových (Fp 2,6–11), až do sebezmaru, kenóze.
Stvoření stojí tedy „před člověkem“, nikoli „za ním“. „Stvořil“ (BÁRA – Gn 1,1) je sice gramaticky perfektum, ale teologicky spíše futurum. Člověk jakožto ÁDÁM spěje-nebo: má spět – k tomu, aby byl stvořen. Začátek (BEREŠíT) je tam a tehdy, když se mocí Pravdy prosazuje v životě člověka a v běhu světa NOVÉ, to, co tu „přirozeně“ není, k čemu musí dát povel „fiat lux“ sama přítomná Pravda. Toto nové nás od-stavuje od radikální Starosti a hlubinné nouze, a signalizuje TO, CO PŘICHÁZÍ: věk zdraví, radosti, pokoje, spravedlnosti a pravdy.
Pročítáme-li kázání Druhého lzajáše (lz 40nn) a sledujeme-li, jak tento novátor judského myšlení rozumí pojmu stvoření, pochopíme, že stvoření je Dynamis, jet vyvádí lidi z Beznaděje. Navrátilci z babylonského zajetí, osvobození judejci utváření nadějí a rašící vpravdé budovatelskou silou (restaurace chrámu, obnovení náboženského a národního života pod prorockou inspirací Ezdrášovou, nové mesiánské naděje) reprezentují eschatologicky profilovaný komunitní obra; Boží – CELEM JHVH. Proto pojmy stvoření, vykoupení a rehabilitace splývají.
Počátek – to tedy není prvotní rajská dokonalost, nýbrž obrácení srdcí a myslí k přicházející budoucnosti. Počátek je prokrvování budoucností. V lz 46,10 ohlašuje Adonaj: „Od počátku (REŠÍT) oznamuji, co se v budoucnu (ACHARÍT) stane.“ (ACHARIT – to, co je vzadu, označení eschatu.) Rekurs k nějaké, byť ideální minulosti, kde „to všechno už bylo“, je útěkem od stvořitelské práce Pravdy. Kdo si dá líbit stvořitelskou ruku Pravdy, poznává, že ona jakobyminulost se děje TEĎ: „Od nynějška (M E ATTÁ) chci ohlašovat nové věci .(CHADÁŠOT)… Právě teď (ATTÁ) jsou stvořeny, nikoli předtím, přede dneškem (LIFNÉ JOM) jsi o nich neslyšel a říci nemůžeš: Hle, já to znám.“ Podložím stvoření je očekávání, předpokládající „brain washing“, tj. vymyt (všech starých představ svazujících s minulostí, člověk impregnovaný stvořením dokáže být v hledání budoucnosti a jejího přicházeni úpiné „blbý“, nic nevědět a jít vstříc radikálnímu překvapení.
Toto je tedy ÁDÁM – PODOBA BOŽÍ: člověk vášnivé směřující k budoucnosti charakterizované spravedlností a pokojem, a to po úzké cestě nepochybující víry. Jakkoli jakoby neúprosné jsou retardační síly a moci obracející naši pozornost k jakémusi pochybnému zlatému věku, jakkoli totalitní mohou být režimy a rozdíravé třídní zápasy infikované nenávistí a resentimentem, pro adama víry je to jen MIN – Nic, jež je suverénně přemáháno tvořitelskou, regenerační a inspirující Pravdou (srv. lz 40,12; 41,11n).
DÁBAR (LOGOS) Pravdy nás vysazuje na břeh budoucnosti.