Zjištění STÁTO-právní:
Ta věc mě zdaleka nepálí tolik, jako by pálila ještě před rokem. Je to jen proto, že máme za sebou horké léto a olympiádu? Je okurková sezóna natolik mocná, že ani taková věc jako zřetelné kroky k rozpadu našeho tradičního životního prostoru příliš člověka nevzruší?
Snad se tu projevuje jiná sila. Troufám sám sobě odpovědět, že se tu projevuje upokojující síla života v režimu, který má přece jen ze všeho nejblíž k demokracii. Začali jsem si prostě zvykat (nebo aspoň já jsem začal), že stát už není všemocná a všepronikající hydra, na jejíž rozmarech či potížích bezprostředně závisí naše (moje) každodenní žití, naděje a radosti. Stát se v našem (mém) povědomí přece jen dostává na patřičnější příčku v pořadí hodnot, určujících obsah a i kvalitu života. A tak – když jde jen o STÁTO-právní problémy, nemusím už kvůli tomu v noci nespat a ve dne pobíhat od novin k rádiu a zpátky. A už vůbec se nemusím zlobit na ty, kdo tu věc vidí jinak než já.
Zjištěni státo-PRÁVNÍ
Nemrzí mne výhled, že padesát kilometrů východně od domu bude stát celnice. Ale trápí mne výhled k tornu, co se za touto celnícl ve více či méně hrozivé podobě rýsuje: národnostně socializující konsolidace, národně realisticky futrovaná kultura, vláda nár.-soc. hnutí, stále víc si osobující monopol na koryta i na pravdu, informační blokáda, vymývání mozků, prováděné rozhlasem, Tv a neustále shora rozšiřovanou většinou tisku. Jak dlouho potrvá, než za celnicemi vyrostou rušičky?
Vadí mi – a to zásadně – že podstatná část mých spoluobčanů může zanedlouho zase potkávat stát jako veličinu příliš mocnou a přespříliš rozhodující. Vadí mi, že potkávají stát stále méně jako zařízení, které se drží svých úkolů trestat ty, kdo jednají zle a zabezpečovat prostor těm, kdo jednají dobře – a stále víc jako mocnost, která svévolně určuje, jak mají smýšlet a jednat ti, kdo ve vymezeném rajónu chtějí kupovat a prodávat (ať už jsou malí čí velcí, bohatí či chudí).
Zjišťuji-li tedy, jaký má moje víra vztah k Československu, Česko-slovensku a Česku a Slovensku – nemá k nim jako ke státům přímý vztah vlastně žádný. Daleko bezprostředněji tady působí historické ponětí o těch věcech, sympatie k politickým stranám a jednotlivcům, míra vzdělání, informovanosti a vůbec osobního zájmu i všelijaké instinkty, nechuti či osobní zášti. Přesto nejen mému politickému ladění není lhostejné, jakou míru politické svobody zažívají a budou zažívat moji stále ještě spoluobčané. Tím se nakonec – a snad poprávu – znepokojuje nejen bezprostředně politická část mé bytosti, ale – jak zjišťuji – spolu s ní i víra, když si nechce nechat rozdělit svět okolo sebe zase znova na bližní a nebližní.