Genesis 11,1–9
Skutky 2,4–13
Čím dál víc pociťujeme na vlastní kůži, že něco znamená příslušnost k určitému národu a jazyku. Začínáme zjišťovat – především u svých spoluobčanů směrem na východ – že pro člověka může být velice důležitou, ne-li nejdůležitější věcí v životě to, že mluví stejným jazykem jako ti okolo něj. Jako by sdílený jazyk a příslušnost k národu, který tímto jazykem mluví, teprve dávaly životu člověka tu pravou váhu a hloubku.
Avšak – platí, že mému osobnímu příběhu dává tu pravou a jedinečnou tvář zrovna to, že mluvím spolu se svými bližšími či vzdálenějšími sousedy česky, slovensky, maďarsky, německy nebo pygmejsky? Samozřejmě, lze vysledovat, odkud vane tenhleten vítr obecně probuzeného zájmu o vlastní jazyk a národnost: žili jsme po dlouhá desetiletí pod příkrovem režimu, který by nejraději ze všech lidí učinil vzájemně zaměnitelné součástky jednoho velkého stroje, součástky zbavené čehokoli zvláštního, jedinečného, odlišujícího. A tak, když příkrov tohoto dusícího a zestejňujícího režimu praskl, začali jsme se všichni tak či onak poohlížet po něčem zvláštním, co nás od druhých odlišuje – a jazyk a národnost jsou v takovém případě hned po ruce. Po velice krátké době však už začínáme poznávat, že vydělovat se a odlišovat od druhých takovýmto způsobem příliš daleko nevede. Můžeme se stát obětí lidí, kteří touhy po sebepotvrzení pomocí jazyka a národnosti lehce dokáží zneužít především k prosazení vlastní osoby a získání moci a postavení pro sebe.
Obracíme-li se v této situaci k biblické zvěsti, musíme mít na paměti, že národnostní cítění je vynález minulého století a bibličtí svědkové ho byli ušetřeni. Přesto vědí o tom, že svět je zaplněn národy, které se odlišují rozmanitými jazyky, zvyky, náboženstvím, kulturou. Ovšem – tuhle rozmanitost nevidí biblická zvěst jako ovoce dobré touhy, ale jako ovoce pýchy doslova a do písmene nebetyčné. Takhle to přece čteme v Genesi: ve chvíli, kdy si lidstvo jednotné v řeči a činech řekne – já jsem člověk a kdo je víc – a začne této pýše stavět pomník – v této chvíli si chystá vlastní pád. Pád do rozmanitosti, kde ovšem čím dál míň budou jedni rozumět druhým a čím dál víc budou jedni druhé podezírat, nedůvěřovat jim a ohrožovat je.
Závažnost tohoto vyprávění je o to větší, že tu biblický svědek nevypráví historii jakéhosi šerého dávnověku, ale daleko spíš nám tento příběh předkládá jako modelovou situaci, v které se ocitá člověk (či národ) vždycky znova, když si myslí, že nad něj není a když této omezenosti a pýše začne stavět pomník. Je to zajímavé: ti, co si dávají práci zjišťovat, proč teď tolik kvete ta zvláštní věc jménem nacionalismus a proč často nese velice hořké plody, přicházejí na to, že je to často právě díky této lidské pýše a také touze po moci, která vychytrale staví jedny proti druhým, namlouvajíc Jim přitom, že jen tak naleznou skutečnou svobodu, štěstí, blahobyt a pokoj.
Víra se však nemůže spokojit jen se zjištěním, že to tak mezi lidmi a národy prostě teď chodí, že se s tím nedá nic dělat a že tedy nejlepší bude najít si vlastní škatulku českých či moravských zájmů a svébytností. Biblická zvěst nám totiž dosvědčuje, že nezůstává jen u tohoto tragického rozdělení: součástí svatodušní zvěsti je příběh téměř zrcadlově obrácený. Příběh o tom, jak apoštolskému kázání rozumí - všichni pohromadě! - příslušníci kdejakého i zapomenutého národa a jazyka. Najednou a nečekaně se rozezní zpráva, které rozuměj( všichni, napříč jazykovým bariérám a národnostním rozdílům, Najednou zní zvěst, která jedny od druhých nevzdaluje, ale oslovuje všechny bez rozdílu, Najednou už nemusí jedni hledět nevraživě na druhé, zdali jim náhodou nepřekážejí – ale smějí se všichni dohromady nechat oslovit a pozvat.
Jaká to zpráva ovšem teď zní? ''„…všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“'' (Sk 2,11b). Není slyšet svůdný projev mocichtivého vůdce, který brnká na struny národnostního cítění, neslyšíme laciné sliby těch, kdo se chtěj( zalíbit co nejširšímu okruhu lidí. Tahle řeč se nepodbízí ani nenahání strach, ale vypráví o velikých skutcích Božích! A když se o letnicích vypráví o velikých skutcích Božích, znamená to, že zní kázání o Ježíši Kristu. K jeho dílu jsou všichni zváni jako ke zdroji pravé svobody, U něj nalézáme dostatek prostoru pro život, který za něco stojí. U něj nalézáme důvod pro své žití, aniž bychom si ho museli vybojovat na těch ostatních. A u něj smíme i ty druhé - jiné v jejich jazyku, národnosti, rase a vyznání – vidět nově: už ne jako nepříjemné konkurenty, kterým je potřeba ukázat, ale jako darované bližní, kterým zrovna tak jako nám platí vysvobozující moc Božího milosrdenství. Takhle i naší víře otevírá Duch Boží oči pro ty druhé.
Na žebříčku národnostního uvědomění si my, obyvatelé těchto krajů, naštěstí nestojíme moc vysoko. Neznamená to ovšem, že by se nás dnešní zvěst přímo netýkala. I my jsme totiž národnostními sváry ohroženi. Ne sice přímo, ale prostředkovaně - máme strach z toho, co by takové třenice mohly přinést, nelíbí se nám to a hledíme na ty ostatní s hněvem, se strachem, nebo s přezíráním. Svatodušní příběh nám ovšem připomíná, který duch chce i tady a teď vést naše kroky: ten, díky němuž padají ony jinak těžko překročitelné bariéry mezi národy a národnostmi, ten, který ruší přehrady vystavěně lidskou pýchou, sobectvím a nesnášenlivostí.
Pustit tohoto ducha ke slovu – to neznamená, že se hned setkáme s všeobecným nadšením. Nakonec, i na apoštolské zvěstováni leckteří zareagovali nepochopením nebo rovnou posměšným odmítnutím: ''„opili se mladým vínem.“'' Vskutku, člověka zpitého a blábolícího nebere nikdo vážně – a právě tak neberou vážně dílo Božího Ducha kdo se pohodlně zabydleli ve své nesnášenlivosti či ve svých předsudcích. Žít vírou tam, kde ostatní žijí lhostejností, žít pokojem a důvěrou tam, kde vládne strach a nenávist, žít nadějí tam, kde většina odevzdaně složila ruce v klín, žít milosrdenstvím uprostřed národního sobectví a nesnášenlivosti – to může vést k tomu, že nás ti druzí označí za blázny, blábolící nesmysly a provádějíc( jakási nezvyklá alotria. Ale přesto se právě takto smíme dnešní zvěstí nechat oslovit a vést. Zve nás na cestu, kde už nebudeme poddáni strachu ani lidské nesnášenlivosti, na cestu, kde můžeme kráčet bez pýchy, která si potřebuje stavět pomníky, na cestu, jež vposledu bude k užitku i těm okolo.
Náš Pane - ty jsi nám skrze Ducha svatého přítomen jako dárce svobody, spravedlnosti, pokoje a naděje. Povoláváš nás uprostřed této země a svěřuješ nám svou osvobodivou moc. Prosíme buď s námi, ať toto vyvolení a poslán( nepromarníme, nýbrž naplňujeme zde, kam jsme byli postaveni.
Amen