Konferenci o životním prostředí a rozvoji, která se konala v červnu t. r. v Rio de Janeiru, připravovali odborníci z celého světa více než dva roky; pracovali se 24 miliony stran dokumentace. Už během přípravné fáze narazili na četné neshody. Kořeny nesouladu ležely hluboko – v příslušnosti členů přípravného výboru k zemím Severu či Jihu a v zásadně různém pohledu na možnosti řešení ekologické krize.
Po této zkušenosti nikdo z okruhu lidí zasvěcených do ekologické politiky nečekal od jednání v Riu zásadní obrat. Dopředu bylo zřejmé, že nedohodl-li se přípravný výbor, svázaný společným ústředním zájmem a koneckonců i příbuzným odborným zaměřením, tím menší je pravděpodobnost shody mezi šéfy států a vlád, jejichž vůle a motivace je v nejlepším případě řízena optikou popularity u aktuálních voličů a kteří uvažují v časovém horizontu volebního období.
A skutečně, během vlastního jednání konference se ukázaly jako sporné tytéž body, na nichž klopýtala už příprava: principy lesního hospodaření, změny globálního klimatu v důsledku spalování fosilních paliv, problémy biotechnologií, bída a konzumerismus. Jde vesměs o oblasti, jejichž řešení by vyžadovalo revoluční změny dosavadního chování v politice, ekonomice i v každodenním životě.
Společným jmenovatelem většiny sporných bodů konference byl kontrast mezi situací zemí bohatých a chudých. Z něj dále vyplývá i názor na hlavního viníka ekologické krize a představa o řešení: Chudý Jih zdůrazňuje podíl Severu na znečištění planety. Malajský premiér Datuk Seri Mahathir prohlásil, že v ochraně životního prostředí naprosto není důležité, co udělají chudé země – „i kdyby chudí zcela zmizeli z povrchu Země, snížilo by se znečištění jen o deset procent“, – neboť devadesát procent znečištění připadá na země industriálně rozvinuté. Také představitelé většiny afrických zemí považují za základní příčinu ekologické krize nespravedlivý světový hospodářský řád. S pověstným rétorickým důrazem a patrně i s efektem medvědí služby vyjádřil tento názor i Fidel Castro. Představitelé Severu naopak poukazují na přelidnění zemí třetího světa, jako na hlavní a nejobtížnější problém.
Optika hledající příčiny sváru u druhého je vždycky špatným základem pro řešení. A tak chudé země tvrdí, že mohou omezit těžbu globálně významných tropických pralesů jen dostanou-li rozsáhlou finanční pomoc a budou-li jim odepsány dluhy. Takový požadavek považují někteří evropští státníci, ale především George Bush, za vydírání. Poukazují na dosavadní neblahé zkušenosti s konkrétními osudy své finanční pomoci a také na to, že bez snížení populačních přírůstků je každá částka směšnou kapkou, která má hasit obrovský požár.
Korunním argumentem rozvojových zemí, které stály v Riu v roli žalobce, je nepřiměřená úroveň spotřeby v nejbohatších státech. Právě ona je podle nich hlavním činitelem, který devastuje Zemi. První krok musí udělat právě bohatí tím, že změní dosavadní orientaci na hmotný blahobyt. K této argumentaci se připojila také řada představitelů nevládních organizací a ekologických aktivistů z celého světa, vyzbrojená názory filozoficky orientovaných autorů – kritiků spotřební mentality.
Postoj zemí Třetího světa je však v mnoha případech vystavěn na rozporném základu: kritizují rozmařilý způsob života Američanů a Evropanů jako zdroj ekologické tísně a zároveň požadují finanční podporu, aby mohly následovat jejich vývojovou dráhu.
Na tento rozpor poukazuje radikální a podle mého názoru přesvědčivý argument mnoha ekologů. Upozorňují na úskalí všeobecně sdíleného západního modelu ekonomického rozvoje, hluboce vkořeněného do obrazu světa. Je dobrou živnou půdou pro prolongování aktivit Světové banky a jiných ekonomických institucí, které svým principem fatálně směřují k ekologickému kolapsu, nechť se tváří jakkoli pro-ekologicky. (Ukázkou tradičního ekonomistického přístupu, který se vydává za ekologický, může být hrubě zjednodušující a ekologicky nevzdělaný článek v našem RESPEKTU z 8. 6.)
Je jistě pošetilost myslet si, že chudé země, navíc prudce demograficky rostoucí, by reálně mohly docílit spotřební úrovně zemí bohatých. Futurologové spočítali, že pokud by se celé lidstvo chtělo dostat na hmotnou úroveň průmyslově rozvinutých zemí v 70. letech, muselo by současnou výrobu zvýšit jednadvacetkrát. Politolog Andrew Dobson vychází z matematického konstatování, že tříprocentní růst vyžaduje zdvojnásobit míru výroby a konzumu vždy po pětadvaceti letech a vyvozuje z něho obzvlášť dramatickou ilustraci: „Rozšířit špičkovou úroveň konzumu (o niž, jak se zdá, lidem jde – pozn HL) na celý Svět by vyžadovalo znásobit stotřicetkrát průmyslovou výrobu z roku 1979“ (Green Political Thought, London 1991). Bud jak bud, není sporu, '''že '''kapacita Země by tu nestačila. Pro názornost se uvádí, že pro dosažení takových cílů by bylo potřeba kolonizovat v dohledné době pět až šest planet podobných vlastností jako je Země, které by byly zdrojem surovin a odkladištěm odpadů pro pozemšťany.
Dosavadní model vývoje ekonomicky bohatých společností se tedy ukázal být slepou uličkou. Mezi ekologicky orientovanými ekonomy existuje hrubá představa o možné alternativě. Nejčastěji zde bývá citována klasická kniha E. F. Schumachera „Small Is Beautifull“ (v dohledné době má s historickým zpožděním vyjít v češtině), méně jsou známé novější práce J. Robertsona či M. Jacobse a dalších autorů. Takovou alternativou rozhodně není dosavadní ekonomika zkrášlená některými ekologicky příznivými technologiemi. Nový model by se vyznačoval zásadně jinými přístupy: hledáním bohatého života s použitím skromných prostředků, popřením dosavadního modelu neomezeného růstu, elegantními, vůči přírodě šetrnými technologiemi, výraznou decentralizací, preferencí lokálních ekonomik, samozásobitelstvím, respektem k vlastnostem území včetně renesance a podpory místní kultury.
Faktem však je, že tato linie zůstává spíš na okraji ekonomické vědy. Je to patrně důsledek její praktické nepoužitelnosti v kontextu současného politického vývoje. Evropu nyní děsí ekonomická recese. Zajímá ji, jak se ekonomicky sjednotit a unifikovat, ba jak se napojit na světové trhy, jak dále zvýšit mobilitu (cílem je dopravit v Evropě během 24 hodin cokoliv kamkoliv), rozhodně ne, jak své území decentralizovat a diverzifikovat. Marně francouzští rolníci blokují dálniční vjezd do Paříže ve snaze ubránit své hospodaření i ráz svého kraje před konkurenčními produkty vypěstovanými na amerických monokulturních lánech.
Finanční pomoc rozvojovým zemím, která by měla napomoci jejich ekonomickému rozvoji v dosavadním, tj. ekologicky zhoubném, duchu, se stala paradoxně hlavním bodem jednání v Riu. Mnozí státníci odjeli z Brazílie posíleni ve svém přesvědčení, že vše záleží na penězích a ty lze získat jen stupňující se výrobou.
Konference v Rio de Janeiru se tedy dohadovala o nerovných šancích běžců na dráze, která vede k ekologické záhubě. Je možné, že slíbená finanční pomoc zmírní aktuální strádání tisíců lidí v nejchudších zemích světa. Je možné, že v některých oblastech zmírní tempo kácení pralesů. Je možné, že přispěje k vývoji a šíření tzv. čistých technologií. Na druhé straně však tím, že stimuluje dosavadní směr vývoje civilizace, přinese zřejmě důsledky docela negativní. Hlouběji uvažujícím ekologům se nepodařilo to podstatné: přehodit výhybku dosavadnímu vývoji. Ostatně, šlo by o čin nadlidský – od konference jej sotva kdo mohl čekat. A tak dostal v ochranářských kruzích summit v Riu přízvisko koncert na Titaniku“ nebo „cirkus na Titaniku“.
Vyznění konference, stejně jako vyznění jiných současných ekologických akcí hodnotících vývoj, se dostává svou vnitřní logikou a eschatologickými souvislostmi mimo rámec uvažování ekologů. Lidskými silami již patrně planetu zachránit nelze. To je názor, který mezi světovými i našimi odborníky slyšíme čím dál tím častěji. Nejautoritativněji jej vyjadřuje slavný oceánolog J. Y. Cousteau, který po padesát let střízlivým exaktním okem a s rostoucím zármutkem sleduje vývoj života v mořích. Lidstvo může nasazením svých nejlepších ochranářských sil jedině smlouvat s časem, jazykem smrtelníků řečeno. Myslím to v pozitivním smyslu. Život na Zemi je velká hodnota a má smysl každá chvíle, po kterou tu může dýchat živočich a růst strom či bylina.
Mnozí informovaní a vnímaví lidé se však zároveň domnívají, že přišla chvíle, kdy bychom měli přemýšlet nikoliv jen o cestách fyzické nápravy, ale také o způsobu, jak v důstojnosti i v pokání očekávat den zúčtování. Docela v chiliastickém duchu soudí, že je na čase vytvářet osobní postoje i společenskou kulturu nespoléhající na fyzické přežiti lidstva, ale počítající se skutečností blížícího se zániku. Pro křesťana není takový zorný úhel nic nového. Ekologicky angažovaní věcně uvažující lidé, kteří po léta žili představou o faktickém významu své práce na záchraně planety, však náhle stojí uprostřed trpké bezradnosti, z níž hledají východisko.
Čím dál tím víc z nich se v takovém hledání potkává, vedle jiných věr, s křesťanskou vírou. Už nejsem překvapená, když opět slyším z úst některého kolegy – ekologa takové vyznání. A vím také, že nejde vždy o víru založenou jen na úzkosti ze zániku. Sama vím něco o „zvěstovatelské službě přírody“ (M. Balabán, Křest. revue 1992, č. 4). Může ji užít a ocenit právě ten, kdo si k přírodě vytvořil pevný vztah, nejintenzivněji v dlouhodobých pokusech o její záchranu.
Někdo ovšem může klást otázku, kolik váží křesťanská víra, váhající často mezi Východními naukami a křesťanstvím, mířící někdy spíše do sekt nebo do osobního soukromí než do „seriosních“ církevních společenství. Nejsem kompetentní ji posuzovat. Domnívám se jen, že zmíněná společenství by měla vzít nové cesty k víře na vědomí, že by je měla brát vážně, snad i vstřícně.