Během sedmdesátých až devadesátých let vzniklo bezpočet nových písní. Ve zpěvníku, který teprve vyjde, je nashromážděno přes pět set titulů, a i to je jen výběr. Ne všechny jsou stejně dobré kvality. Ne všechny jsou využitelné pro chrámové bohoslužby. Ale mnohé se pro bohoslužebné užití hodí. Některé nám připomínají, že naše bohoslužba by měla nabýt nových forem a větší otevřenosti než naše dnešní klasická liturgie připouští a tuší. V době husitské také písně napomohly tomu, že bohoslužby pozbyly mešní ráz. Tajemství Boží přítomnosti se již neskrývalo jen v obřadu, ale zejména ve slovu. Od 15. století k tomu přispívaly svým dílem i písně a katechetické pomůcky.
V padesátých a šedesátých letech našeho století se v katechetické tvorbě evangelické církve neodehrálo nic převratného. Ke konci let šedesátých vznikají prvé zpěvníčky spirituálů a překladů německých a francouzských písní. Na počátku let sedmdesátých se setkáváme již také s původní tvorbou českých autorů. Texty písní svědčí o tom, že civilně-interpretační úsilí přináší své prvé chutné plody.
Autoři písni žijí uprostřed zneklidňujících civilizačních a kulturních změn, uprostřed politických a hospodářských zvratů. Rozhoduje se o budoucí tváři tohoto světa. Ale církev jako by byla přešlá mrazem. Veze se s proudem a k nové odpovědnosti neburcuje. Je to mladické rozhorlení nebo odvážné rozpoznáni přímo prorocké, že církev selhává? „Proč zvykli jsme si snadno žít a málo přemýšlet? Oč v budoucnosti má nám jít a jak se změnil svět?“ Zatím je ještě čas, ještě nepřichází zhroucení. „Proto přemýšlej, proto díky vzdej a všem lidem pomoz rád, zkus jednou vážně víru brát, člověkem se stát.“ Autora textu Karla Trusinu bych z mladické nerozvážnosti nepodezíral, text spíše svědčí o odvaze vyslovit nepopulární přesvědčení, že si svůj život víry rádi usnadňujeme a zříkáme se úkolu stát se člověkem. Proto církve prožívají permanentní krizi. Jsou kultickými nebo přátelskými společenstvími, ale svůj úkol plní jen skrze nemnohé.
Nejsme dospělí a hotovi lidé. Tak jako budoucnost, o niž nám má jít, není hotová a předem narýsována nějakým úřadem pro věci církevní nebo světské. Budoucnost není naplánovatelná tak jako dovolená u moře, nebo rozvrh práce pro příští týden. Nemá předem stanovené menu, a ani statistika či prognostika nám příliš nenapoví. O budoucnosti světa rozhodují tak neviditelné a nenaplánovatelné věci jako je víra, jako je důvěra Božím zaslíbením. „OČ v budoucnosti má nám jít“ se dozvídáme prostřednictvím údivu (že jsme si na snadnost žití již zvykli) a důvěry (že nové myšlení nás postaví před důležité otázky a problémy). Tak se ptáme a hledáme budoucnost. A teprve tázáním po budoucím se nám Kristus stává pravým obrazem lidství. Zlomek toho obrazu poznáváme již ve svědectví našich předchůdců, proto můžeme zpívat, že „Bůh přišel v Kristu na dotek, jak máme děkovat. Kdo poznal, že je Kristus rek, ten umí díky vzdát“.
Bůh nezmizel z tohoto světa. Nevyklidil pozice, není mrtev. Ani se nevytratil spolu s odcházejícím starým věkem. Skutečně vstupujeme do nového věku, jehož horizontem není pocit zbytečnosti, nesmyslnosti. Bůh je přítomen skrze každý čin lásky, pravdy a naděje, který se děje skrze věřící i nevěřící. Proto lidé získávají zvláštní důstojnost: „kdo o Bohu jen vypráví a nesplácí mu dluh, ten o tajemství sotva ví, že v bližních je skryt Bůh.“ Bůh není ohraničen našimi možnostmi, zůstává v Ježíši Kristu horizontem, k němuž směřujeme. Jde nám vstříc a zároveň je nedosažitelný. Je horizontem a zároveň někým nesmírně blízkým, kdo nás Uschopňuje a dává sílu k pomoci. Teprve pomocí, službou se stává ze sebespokojeného živočicha Člověk. A veškeré doposud získané vzdělání najednou dostává smysl a cíl. Stojíme na prahu nového věku. Svět se mění, i když ne překotně. A písně zde mají své zvláštní „uvědomovací“ poslání. Kromě chvály Boha zvou k překonání nedostatků, které vznikají absencí přemýšlení. Tak jako česká reformace vede k odpovědnosti, k požadavku svobody svědomí a husitské písně jsou toho dokladem, tak také nové písně nás učí pravému lidství, protože nás učí přemýšlet, chválit Boha, vzít vážně dějinnou situaci bližního a tedy nás učí i účinné pomoci, tj. odpovědné víře.
Analogie s dobou husitskou není náhodná: „Angažované písně hledaly co nejkratší cestu k širokému posluchačstvu. Inspirovaly se hovorovým jazykem a slovní zásobou všední řeči. Tvůrci písní nebyli však anonymní lidoví autoři, ale většinou vzdělanci, prošlí univerzitou. Jako revoluční intelektuálové prožívali revoluční otřesy zvláště citlivě písňová tvorba se vyslovovala k nejrůznějším dobovým problémům. Zajímala se o denní aktuality, ale sledovala i širší a vzdálenější cíle. Eticky kladla důraz na sebezdokonalování, na pevnou důvěru v Boha. Písně spolu i polemizovaly, snášely argumenty, udivovaly svým učeným zázemím, opřeným o znalost Písma a autorit… politická aktualita však nebyla jedinou legitimní inspirací básnictví. Udržel se zájem i o niternější duchovní lyriku, přezírající denní bouře a mířící k vnitřnímu obrození člověka. Byla tak potřebná a žádoucí, že vytlačovala latinské liturgické písně a sama vstupovala do bohoslužby“ (Pavel Spunar, Kultura českého středověku, Praha 1987,s. 492).
Jde pouze o analogii. Nové písně v žádném případě nečerpají inspiraci z husitských písní. Ale jako ony promlouvají do současnosti. Zvěstují pro dnešního člověka. Jsou stavebními kameny pro novou liturgii uvnitř i vně církve. Učí nás odpovědnosti za tento svět. Není nám lhostejné, co se kolem nás děje. Zároveň odpovědnost není neúnosné břemeno, nejsme štvanci neviditelného nebeského policajta, který na nás útrpně pohlíží. My skutečně nespasíme tento svět, ale Spasitelem je Kristus. My o tom svědčíme, radujeme se z toho, a jak je jen možné, pomáháme každému, kdo je ohrožený lhostejností druhých nebo snadností svého žití.
Písně nám ukazují směr. Jsou pozváním. Čekají na nás, že budou zpívány, dotvořeny naším vnitřním přitakáním. Připojíme-li se k melodii a textu písně i svým vlastním zpěvem, dostáváme odvahu a chuť vykročit naznačeným směrem.