Kdo je náš? Ukrajinský kapitán a dagestánský taxikář

Číslo

Vzpomínka na záškoláctví spojené s úrazem našeho nejmladšího syna v Glasgow mně připomenuly mé nečekané a zcela ojedinělé koktání v ruštině. V ruštině? Ano! Jako bych ve Skotsku neměl dost trápení se svým jazykovým česko-skotským handikapem. Co jsem tehdy stihl vykoktat, si sotva pamatuji. Nemohu ani s čistým svědomím tvrdit, že mi můj rusky mluvící protějšek dobře rozuměl. Znovu jsem si uvědomil rozdíl mezi pasivní a aktivní znalostí cizího jazyka.

Ale po pořádku: Zvoní telefon: „Tady Glasgow Royal Infirmary (nemocnice). Jste farář Bísek? Právě jsme přijali k ošetření vašeho syna Benjamina. Poranil se na ruce. Prosil nás, abychom vám to oznámili. Pokud chcete, můžete za ním přijít.“

Vydávám se do nemocnice, kterou znám ze svých pastoračních návštěv. Sestra vysvětluje, že Benjamin má zlomené zápěstí. Pak již vstupuji do viktoriánsky rozsáhlé místnosti s řadou postelí, volně přehlédnutelných. Oddělují se zavěšenými plentami, jen když je to nutné. Jdu k posteli, kde leží náš Benjamin. Jeho obličej prozrazuje bolestivé nepohodlí, ale také omluvnou grimasu.

„Jak jsi k tomu, Beny, přišel?“

Po krátkém váhání Benjamin vysvětluje: „To jsem to vyvedl! Šli jsme se Samem za školu. Zašli jsme si na kluziště u obchoďáku. Chtěl jsem se naučit bruslit pozpátku. Ale spadl jsem. A odneslo to zápěstí.“

Prohlížím si sádru na Benjaminově ruce: „Hned jak odejdu, popros sestru, ať ti to uvolni. Už ti to začíná otékat, jak to máš těsně!“

Čekám, že v té chvíli začne Benjamin vysvětlovat podrobnosti. A přidá omluvu, proč nebyl ve škole. Místo toho naslouchám nečekanému příkazu právě od něho – provinilce:

„Tati, počkej! Tamhle naproti přes dvě řady postelí leží chlap, který přišel o nohu. Je to kapitán z ruský lodi, která najela na skálu na Vnějších Hebridech. Nemá tady vůbec nikoho, kdo by s ním mohl mluvit. Tys’ měl ve škole ruštinu po celou dobu! Musíš za ním jít!“

Zděšeně reaguji: „Vždyť víš, Beny, že jsme ruštinu naprosto bojkotovali. Teď mě to hrozně mrzí. Copak jazyk a ti, kteří jím mluví, můžou za mocipány? Houby umím! Nikdy jsem rusky nemluvil.“

„Ne, tati, musíš jít! Není možný ho nechat. Vůbec nikoho tu nemá.“

Naslouchám a zoufám si: Co je tohle za situaci? Já se mám místo napomínání a starostí o syna bavit s Rusákem, kterej mě vůbec nezajímá! Co s tím?

To už vím, že nemám jak utéct. Synovo pokračující naléhání je už jenom podtext. Snažím se vyhrabat z mysli cokoliv, co by mohlo znít jako představení se v ruštině a vyjádření starosti nad tím, co těžce raněného potkalo.

Přistupuji k posteli neznámého urostlého muže. Je zřetelně postižený hrůznou ztrátou. Vnímám jeho nejistotu a snahu uhýbat pohledům z okolních lůžek. Uvědomuji si, že vůbec nemůže slovně reagovat na gesta účasti. Vše je umocněno neznámým prostředím.

Pokouším se ho nějak rusky pozdravit a představit se. Muž na to živě reaguje s neskrývaným potěšením. Konečně má komu povědět, co ho potkalo: „Ztroskotali jsme v bouřlivém počasí po ztrátě navigace. Došlo přitom k výbuchu, který zabil mé tři kamarády. Copak já? Vždyť jsem ztratil jenom nohu! Už vím, že tady dostanu protézu a budu zase chodit. Doma bych si tím nebyl jistý.“

„A co jste na lodi dělal?“

„Já jsem, kapitán.“

„A z které části Sovětského svazu jste?“

„Já nejsem Rus!“ vzepřel se muž v loktech a povysedl na lůžku: „Já jsem Ukrajinec!“

„Máte rodinu?“

„Ano, mám doma manželku a tři syny.“

Bylo zřejmé, že nemluví anglicky, přestože tráví mnoho času v cizině, zpravidla v mezinárodních vodách. Rovnám si pro sebe, že to byla asi podmínka pro udělení takové funkce. Kdyby se v cizině domluvil, mohly by ho nakazit „nebezpečné názory“.

Opatrně zkoumám jeho pocity: „A jste tu takhle docela sám.“

Reakce je překvapivě potěšující: „Ale ne. Přijde za mnou ruský fotbalista, který hraje za Glasgow Rangers. Na to se moc těším.“

Tak vida, co dělá sdílený jazyk a nečekaná blízkost.

Jak je ten svět propletený a popletený, říkám si a vracím se k Benjaminovi. Bolestivá grimasa je překryta. Září spokojeností, že táta pomohl. Jak mu mám teď vynadat? A jestlipak se mu to ještě někdy poštěstí být s tátou spokojený?

Tolik z ještě z druhé části roztržené Evropy.

O několik let později Evropa srostla. To však potrhalo naši rodinu. My tu, děti tam. Co to pro nás znamená? Nízkonákladové lety mezi Prahou a Británií, které někdy končívají cestou noční Prahou. Domů dojíždíme taxíkem. Snažíme se navázat hovor s pocitem, že je to snad pro řidiče překonatelnější. Při jednom návratu jsme vnímali, že taxikář je asi Rus. Mluvil česky velmi potěšujícím způsobem.

„To jste se ještě v Rusku učil česky?“

„Ne, až tady u vás. Ale já nejsem Rus. Jsem Dagestánec! Jenomže my jsme malý národ (pozn. kolem tří milionů). Nemůžeme ani pomyslet na samostatnost.“

Tak je to s tou širou Rusí! A podobně i jinde po světě s řadou menších národních celků bez naděje na svéprávnost a svébytnost. Napadá mě prostá, ale dráždivá otázka: „Opravdu? No jo, proč jste se nenarodil na Baltu.“

Někteří by dodali: Má smůlu. Narodil se na špatném místě.

Leden 2020