Ve sbírce psaníček mezi Marií a Ludvíkem Vaculíkovými a Milenou a Janem Šimsovými (Vážený pane Mikule, nakladatelství Olomouc, 2003) považuji za svým způsobem špičkový dopis paní Marii Šimsové k osmdesátinám, ač se – přinejmenším adresátkou – vymyká všem ostatním. Je datován v Dobřichovicích 30. května 1986 a podepsán Ludvík Vaculík a Madla Vaculíková.
„Dnes víc než mnohdy dříve je velikým štěstím, má-li člověk dobrého přítele, protože „kdož ho má, má i veliký poklad“, jenž „není žádnými penězi zaplacen ani zlatem“, „věrný přítel jest potěšením života“ a „kdo se bojí Boha, ten takového přítele dojde“ … atd. (Eccle, VI. kap.) – Poslední částice citátu znamená… co ona znamená vlastně? Ona skoro znamená, že bez dobrého přítele by člověk snad Boha ani nesnesl (neunesl), a to je náš případ…“
Nad těmi řádky mne napadlo, že právě proto, že je nám Ježíš přítelem a že jsme o tomto štěstí mohli v dětství, ba ještě v dospívání zpívat, jsme snesli či unesli Boha. Nepřišel právě proto?
Proto také považuji za christologickou odpověď Frantíka O., který při bohoslužbách s dospělými na otázku, zda je větší Pán Bůh nebo hvězdičky, řekl, že hvězdičky. Přece Pán Bůh k nám přišel přátelsky v Ježíši, a ten je ve srovnání s vesmírem, planetami a mléčnými drahami docela malý, o málo větší než my, jeho děti. Díky Němu můžeme Boha snést či unést.
A tak „three cheers“ Frantíkovi i Ludvíkovi a Madle!
P. S. Citované verše nalezne pozorný čtenář v Sírachovci 6,14–17