Na sklonku 20. století došlo k obnovení zájmu o mystické intelektuální návyky. Do češtiny byla přeložena některá zásadní díla nejen křesťanských mystiků, ale seznámili jsme se i s mystickou tradicí islámu, židovství i buddhismu. I. O. Štampach náleží k těm myslitelům 20. století, kteří dávají křesťanské mystice nový tvar, protože usilují o „neodtělesněnou“ spiritualitu (s. 111), nepočítají s institučním zaštítěním mocnou církví (s. 115), nechávají se inspirovat imaginativním, popř. „příčným“ myšlením (s. 76n), a tak prý nacházejí poetické jádro skutečnosti (s. 86). Matematizovatelný vesmír vidí jako jednu z typických novověkých redukcí skutečnosti, skutečnosti daleko bohatší, než se novověkým vědcům zdálo. Zklamání z novověku nutí hledat jinde a s pomocí Z. Neubauera a Z. Kratochvíla nachází Štampach inspiraci v hermetické literatuře starověku i novověku (s. 75n). Proto Štampach objevuje „božský“ rozměr člověka a Boha pojímá jako „vše ve všem“. Opouští proto i věky zavedenou symboliku: nahoře – dole; nebe – země – peklo; všemohoucí Pantokrator – člověk; instituce – pravda; očistec – svatí přímluvci (s. 115). S Janem od Kříže oznamuje čtenářům, že nahoře lze nalézt „nic“. Mystickou kategorií – nic – se Štampach odpoutává od antropomorfně chápaného Boha a otevírá si přístup k buddhistické mystické zkušenosti. Jde mu o nalezení kosmického rozměru člověka, což neznamená zaniknutí jedince v „sjednocení“. Proto nalezení takto pochopeného kosmického rozměru vede dle Štampacha k rozvíjení laskavosti a uskutečňování sebevýchovy, která se projevuje jako soucítění se všemi bytostmi (s. 62).
Štampachovi jde o to, aby přetransformoval některé intelektuální návyky novověku a umožnil znovuuvědomění si základních konstant života. Proto hledá inspiraci v určitém druhu magie, renesančním hermetismu, alchymii, starověké gnózi, středověké mystice a určitém typu buddhismu. Postmoderně vnímajícímu člověku tak nabízí paletu rozmanitých barev, na níž převládají mystické a gnostické tóny. Knihu završuje pozváním k hostině, inspirován Janem od Kříže. Hostinou zvýrazňuje „tělesné“, „každodenní“ rysy spirituality. Blíží se tak snaze jiného mystika 20. století – Anselma Grüna, ten ovšem rozvíjí benediktinskou tradici a též myšlenky autora blízkého i Štampachovi – Teilharda de Chardina.
Štampach nepředkládá jednu doktrínu. Poctivě připomíná, že každá spiritualita se nutně nemusí vázat na náboženství (s. 13). Upřednostňuje však archetypální svět, který podle něj sceluje vnitřní život a zapříčiňuje osobnostní dozrání člověka (s. 69). „Abrahamovskou“ zbožnost, a tedy celou specifickou tradici „bázně Hospodinovy“, vykračující z archetypálních intelektuálních návyků, ponechává Štampach do značné míry stranou. Nezamítá ji úplně, mluví raději o prorockém přístupu (s. 111), ale ten není pro něj příliš inspirativní. Prorockému přístupu přiznává demaskující roli a kladné zhodnocení světa. V prorocké spiritualitě však nenalézá mystické tóny, proto ji zřejmě příliš nerozvíjí. Přiznává jí však právo na život. Podobně ovšem přiznává rozměr duchovního života i některým ateistickým humanistům (s. 57–58). Jejich úsilí však také nepředkládá postmodernímu člověku jako zásadní a vábivou inspiraci. Stálo by za úvahu či alespoň otázku, proč Štampach nerozvíjí myšlenky Ericha Fromma (s. 57), neodmítá-li jeho vlastní zhodnocení své duchovní pozice jako „neteistické mystiky“?
Praha 1999