Mystické motivy v křesťanské zbožnosti

Číslo

Karl Rahner, významný katolický teolog 20. století, tvrdí, že křesťan budoucnosti bude především mystik, anebo nebude. Je to tvrzení odvážné, ale zároveň podnětné, neboť až provokativně nastoluje otázku po místě mystiky v křesťanské zbožnosti. Pokusme se tedy seřadit některé mystické důrazy a ptejme se, zda nám pomohou v kritickém přehodnocení typů tradiční zbožnosti.

Cílem křesťanské mystiky je jednota s Bohem. Mystik se ptá především po Bohu: jak dosáhnout jednoty s Nejvyšším. Tato touha vyrůstá z hlubin lidské duše, která prožívá tu vzdálenost od Boha, svého prazákladu, často velmi bolestně.

Tato jednota je prvořadým a ničím nenahraditelným cílem. Proto je třeba se připravit k běhu na dlouhou vzdálenost, cestou se nezastavovat, ani na dílčích etapových cílech či na místech úspěšně vybojovaných zápasů. Platí zde heslo dál a dál, nespat, ani nedřímat, dokud jsme nedosáhli vytčeného cíle. Tato přísná bohostřednost umožňuje i usnadňuje rozhovor s judaismem a islámem.

Člověk, který je zasažen „šípem božské lásky“, sice onemocní a churaví, ale ví, že ho může uzdravit jen blízkost božského lékaře. Boží blízkost nám v této fázi dějin spásy prostředkuje Ježíš Kristus. On je Prostředník mezi Bohem a člověkem, mezi Bohem a jeho lidem i světem. On je dveřmi, jimiž lze projít na cestu do ztraceného ráje. Pouze mystika soustřeďující se na tohoto Mesiáše má právo nazývat se křesťanskou a má legitimní místo v církvi. Je ovšem třeba dbát, abychom osobu Ježíše Krista neupřednostňovali natolik, že by nám zakrývala Otce. Uvědomíme-li si toto nebezpečí, tím více oceníme jeho nenahraditelnou prostřednickou funkci, která je nejen symbolem nového věku lidstva, ale i jejím reálným dějinným obsahem. Toto soustředění na jedinečnou prostřednickou funkci Ježíšovu usnadňuje mezidenominační rozhovor a vede k snazšímu sblížení křesťanů mezi sebou.

Tvrzení, že Ježíš Kristus je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi, nepotřebuje další zdůvodnění, ale je třeba dodat, že mystická tradice podtrhuje, že jde o poznání osobní, intimní, vztahové a zkušenostní. Tato blízkost umožňuje vzájemně se ovlivňovat a „obdarovávat“. Zmíním jen to nejdůležitější: Ježíš Kristus přejímá náš hřích a smrtelnost a my – jaký paradox – jeho svatost a věčnost (nevinnost a plnost života). Z toho plyne, že blízkost Ježíšova, jeho přebývání v nás, proměňuje náš hodnotový systém, stanoví nové priority a chrání nás, abychom nezůstali či neskončili jen u neosobního pojetí Boha či síly, nebo u blíže nedefinovaného vyššího mravního řádu (principu). Vyhnout se tomuto pokušení, ale i nebezpečí, že se soustředíme jen na některý aspekt Kristova díla a života, znamená, že budeme pečlivě dbát zásady, že nevynecháme při svých meditacích žádné ze základních témat, jež nám pomáhají poznat jeho osobu, myšlení, postoje a základní směr jeho spasitelného úsilí.

Pokusme se seřadit hlavní důrazy Kristova poselství:

1. Slovo, které bylo na počátku u Boha (J 1,1).

2. Slovo, skrze něž povstalo vše (J 1,2–3; Ko 1,16).

3. Slovo se stává tělem a přebývá mezi námi a nese jméno Ježíš (J 1,14).

4. Ježíš hlásá zvěst o příchodu království, odpouští hříchy a uzdravuje nemocné (Mk 1,14; 2,1–14).

5. Nedbá na hrozby a úklady a zůstává věrný svému poslání až po smrt na kříži (F 2,5–11).

6. Otec ho vyvádí z hrobu a Zmrtvýchvstalý se zjevuje svým věrným (1 K 15,20; J 20,19–26).

7. Vstupuje na nebesa a posílá slíbeného Ducha svatého o letnicích (Sk 1,9; 2,1–4).

8. Přejímá vládu na nebi i na zemi a uvádí ve známost poselství o království Božím (Mt 28,18).

9. Druhý příchod ve slávě a poslední soud (Mt 25,31–46).

10. Abdikace Ježíše Krista a vrácení mesiášského mandátu do rukou Otce a Bůh bude všecko ve všech (1 K 15,28).

Meditací přistupujeme k jednotlivým biblickým tématům. Přemýšlíme o nich, rozjímáme a otevíráme se jim, až nám vydají svá tajemství, a my pochopíme, uchopíme a vstřebáme jejich obsah. Tím jsme připraveni pro další aspekty bohatství Kristova díla. Smíme tak pokračovat dál a dál, kráčet od jednoho tajemství k druhému, vstupovat do rozjímavé řady setkávání s živým Pánem v nejrůznějších aspektech jeho povahy, pohnutek, slov i činů.

Buďme o něco konkrétnější: poselství o Slovu, kterým Bůh stvořil celý vesmír, se nás bytostně týká nejen proto, že odhaluje původ našeho života, ale obsahuje i překvapivé poznání, že si nás Hospodin před stvořením světa vyvolil, abychom měli podíl na jeho díle (Ef 1, 3–4). Tehdy i tam, kdy vše začalo, je třeba hledat nejen zdůvodnění naší existence, ale i její skrytý smysl.

To se má pak dle Ježíšova vzoru zcela osobitým způsobem projevit i ztělesnit v našem životě. Trpící a ukřižovaný Pán nás ujišťuje, že již nestojí nic v cestě k Bohu, že je za naše hříchy zaplaceno a že nyní smíme vnést do světa poselství pokoje a smíření, i když nebude v církvích i ve světě vždy plně akceptováno. Obtíže či protivenství s tím spojené smíme nést ochotně i trpělivě po vzoru našeho Pána. Ten nás zároveň učí, že utrpení, jež vyrůstá z jiných kořenů, není beze smyslu, ale je očistným plamenem, který v nás spaluje mnohé, co brání v cestě vpřed.

Tak bychom mohli pokračovat. Vzkříšený Pán nás osvobozuje od strachu z nepřátel i smrti. Duch svatý nám dává sílu nepolevovat v úsilí nést evangelium všem národům. Meditace textu posledních dnů i slavného návratu Kristova na tuto zem uvádí naši mysl do bolestí posledních dnů, do velikého dramatu Posledního soudu i všeobjímající milosti Boží. Vede nás konečně tam, kde Ježíš Kristus své dílo ukončí, svůj mesiášský mandát Bohu vrátí a Bůh bude všecko ve všech. Dá nám jistě sílu, abychom v turbulencích posledního času nejen obstáli, ale střízlivě a bděle hleděli vstříc časům ještě těžším, po nichž teprve přijde Pán.

Tyto pravdy neleží na stole, ani je není možno lehce získat; teoreticky snad ano, ale není v lidské moci, aby nás uchopily a proměnily, neboť člověk, jak křesťanská mystika dobře ví, zůstává natrvalo tím, kdo je Bohem obdarováván, a to znovu a znovu, a to jediné, co může aktivně dělat, je Boha očekávat. Teprve až on řekne své slovo a přikročí k činu, se děje něco podstatného – a může se dít i s námi. Bůh je svrchovaný a nikdo ho nemá v moci, ani se nesmíme domnívat, že je nám vždy k dispozici, kdykoli se nám zachce. Není divu, že toto očekávání je provázeno ztišením a mlčením. Máme-li zaslechnout hlas Boží, musíme mlčet a toto mlčení má dle Jana od Kříže specifický charakter. Smysly, ale i rozum, vůle, představivost a paměť se „ukládají ke spánku“ a duše soustředěně očekává Hospodina s bázní, aby nezmeškala jeho příchod, až půjde kolem.

V tušení, že svatý Bůh je blízko, prožívá člověk něco podobného jako Mojžíš před hořícím keřem či apoštol Petr při zázračném rybolovu. Je naplněn bázní, ale i vědomím naprosté nehodnosti a bezmocnosti. Toto poznání může člověka demobilizovat, ale i probudit v něm nové síly. Čekání na Hospodina nemusí mít vždy charakter „vznešeného mlčení“, může být i velmi bolestné.

Člověk zasažený „šípem božské lásky“ touží po Boží blízkosti do té míry, že si už život bez spojení s Bohem nedovede představit. Tyto chvíle, mystikům dobře známé, signalizují neuhasitelnou duchovní žízeň, mohou však být i stavem velké netrpělivosti, která může vyústit v krok falešným směrem. Je to nebezpečné místo v duchovní krajině, kdy horlivci začínají slyšet všelijaké hlasy, mají vidění, nebo se po nich pachtí, a kdy se náboženská představivost dostává mimo biblickou kontrolu. Tyto i jiné úkazy nemusí být vždy od zlého, ale jen těžko lze rozeznat, přicházejí-li od Boha, či ne. Odvádějí-li od prosté víry v Krista a od služby bližním, je třeba se od těchto „mimořádných“ úkazů distancovat. Mystikové mají velkou zkušenost s náboženskou přebujelostí, kde pro samé „náboženství“ už není vidět Krista v centru všeho dění. To je velké pokušení nejen tradičních etablovaných církví, ale i tzv. elitních společenství i mnoha sekt a vší té esoteriky, která číhá na okrajích střízlivé biblické zkušenosti.

Tato náboženská košatost ukájí odvěkou touhu nahlédnout do zakázané rajské zahrady, za hranice smrti, za rámec toho, co nám Bůh zjevil, abychom došli spásy. Mystika Jana od Kříže nás varuje, abychom se zde nezastavovali, protože bychom v těchto nepřehledných náboženských houštinách mohli natrvalo zabloudit. Je třeba jít dál, vzdávat se stále víc viditelných projevů náboženství či získat alespoň patřičný odstup, abychom nepropadli omylu, že jsme už došli a dosáhli, čeho je třeba, a tak se vlastně zastavili, a tím vytvořili předpoklady pro náboženské rutinérství.

Na cestě k Bohu se někdy dostáváme i do situace, kdy nás z oblasti náboženství i víry už skoro nic neoslovuje. Liturgie, teologie, skutky, vize biblické i nebiblické, připomínání činů mučedníků, světců, reformátorů, nic z toho nám neposkytuje útěchu či inspiraci, ani slova či skutky blízkých. Je to chvíle duchovní vyprahlosti a nesnesitelné žízně po Bohu. Bůh neodpovídá, mlčí, je vzdálen. – Bůh je přítomen, ale i skryt v Ježíši Kristu, někdy v jeho jednotlivém slově, ve svátosti, v aktu víry, v činu lásky, jindy v bližním, i v tom, kdo upadl mezi lotry, ale někdy není k nalezení ani tam. Zůstává jen žízeň a hlad po Bohu, někdy jen ta žízeň. Jan od Kříže říká, že když je temnota nejvyšší a noc nejtemnější, je jediným světlem právě ta žízeň po Bohu. Doplnil bych: Bůh se obléká do šatu temnoty a noci, abychom konečně pochopili, že ani tělesné oči a uši, ani rozum nemohou Boha vnímat, ani chápat, neboť Bůh bydlí ve světle nepřístupném. – Tento stav prožívali mnozí před námi. U Jeremiáše (Jr 23, 23–24) čteme slovo Nejvyššího:

Jsem Bůh, jenom když jsem blízko?

je výrok Hospodinův;

jsemli daleko, Bůh nejsem?

Může se někdo skrýt ve skrýších

a já ho neuvidím? je výrok Hospodinův.

Nenaplňuji snad nebe i zemi? je výrok Hospodinův.

Hospodin zde kárá naši malověrnost a otvírá nám oči, abychom viděli, co obyčejnýma očima vidět nelze, totiž že Bůh naplňuje nebe i zemi, a i když je daleko, je velmi blízko. Zda to cítíme a prožíváme, není tak důležité, o ten prožitek ochuzeni nebudeme.

Zde začíná nová kapitola duchovní cesty, osvícení: vidět duchovním zrakem tento svět, člověka i přírodu ve světle Hospodinově, který naplňuje nebe i zemi. Jsme svědky toho, jak nestvořené Světlo proniká vším, a my jsme zváni, abychom Boha hledali ve všech lidech, ve všech tvorech, v celém stvoření.

Otištěno též v Perspektivách, příloze Katolického týdeníku.