(Mlýn 1994, Třebenice, cena 59 Kč) je souběžně vykládáno s vyznáním Nicejsko-cařihradským. Autor výkladu Petr Pokorný poměřuje dogmatické výpovědi biblickými texty a hermeneutikou, která nedemytologizuje, ale ptá se po významu jednotlivých výpovědí a titulů. „Titul Syn Boží vyjadřoval Ježíšovo postavení, jeho význam tím, že jej charakterizoval ve vztahu k Bohu. Titul Pán (řecky kyrios) jej charakterizuje ve vztahu k lidem… titul Pán je často spojován s přivlastňovacím zájmenem: můj Pán, náš Pán (1Te 1,3; J 20,28). Nelze povědět ’můj Boží Syn’, ale je třeba vyznat ’náš Pán’, jak to činí Apoštolské vyznání víry.“ (s. 57n)
Autor se soustavně vyrovnává s předsudky dnešních lidí. Např. Ježíšovo božství – způsob vyjádření připomíná, že „běžná představa zůstává někdy stát na půl cestě a naznačuje, že Ježíš byl polobohem a nadčlověkem, například, že věděl všechno, ale nebyl všudypřítomný a podobně“ (s. 62). Proti tomu staví interpretaci, která se opírá o biblické zázemí: „Ježíš byl jako člověk plně Bohem právě proto, že se Bohu jako Otci plně odevzdal, včetně relativizace vlastních představ (ne, co já chci, ale co ty chceš – Mk 14,36par.) a za cenu strachu (Mk 14,33; 15,34; J 12,27) v důvěře a poslušnosti (Fp 2,8; Žd 5,8). Na Boží stvořitelské moci se podílel svou bytostnou poslušností. V ní se v lidském vědomí ztotožnil s odvěkým synovstvím Božím, které od věků tíhlo k tomuto vstupu do lidských dějin.“ (s. 62)
Je si vědom, že stará vyznání opouštějí biblický způsob vyjadřování a vstupují na půdu řecké filosofické metafyziky, která předpokládá určitý obraz světa. Máme-li porozumět záměru těchto vyznání, je zapotřebí vykládat jednotlivé výroky „v souladu s jejich původní funkcí – jako vyjádření biblických souvislostí tehdy aktuální řečí“ (s. 63).
Srovnáním s knihou J. L. Hromádky Křesťanství v myšlení a životě (který na počátku třicátých let interpretoval podnětně pro svou dobu tatáž vyznání) vynikne posun v biblistice i systematice. Biblistika 20. století se stala postupem času důležitým ukazatelem, když reformační a starocírkevní vyznání nebyla interpretována srozumitelným jazykem. Kniha Petra Pokorného pokračuje v této konfesně strážné úloze biblistiky a ukazuje směrem, který je podnětný právě proto, že z biblického stanoviště zkoumá směr, kterým se vyznavačské úsilí vydalo, navazuje na něj a ukazuje k východiskům zřetelným dnešnímu člověku. „Věřící člověk odhaluje jako své spojence za hranicemi církve všechny lidi skromné, lidi, kteří mají odstup od sebe sama a kteří ve své pokoře vydávají nepřímé svědectví o tajemství života jako tajemství daru. Zato v náboženské výlučnosti poznává víra stopy nebezpečného modlářství, i když taková výlučnost užívá jednotlivá biblická slova.“ (s. 29)
PK