Číslo
jsou noci bože můj v nichž hejno černých vran
svým rvavým krákáním se rouhá nebesům
úlisným mácháním se blíží nad můj dům
ze sladké tíhy mdlob vždy znovu procitám
když slunce odchází na lože do chaluh
a temný vodopád důl světa zatopí
světlem svých tušení si svítím na stopy
což nikdy nenajdu cestu po níž jde bůh?
jsou noci usínám vidím květ jabloní
pak kola na vodách a zdi se zatočí
plášť blahé únavy mi padá na oči
vše kolem tiše spí nic smrtí nevoní
však náhle z klidných snů divoký požár vzplá
teď sbohem úsměvy a měkká náručí
jsem věčně hloupý žák ó kdo mne poučí
vyhnul se zemi bůh? odkud jen tolik zla?
Viktor Fischl, rkp. 1933