Tentokrát napsal Pavel Otter celkem čtivý fejeton (Nekrolog, Protestant 9/97). Odvolal se v něm jako na inspirativní autoritu na chronického traviče studní.
Jen tak mimochodem ho napadlo, že pro spravedlnost napadne i vydávání spisů Boženy Komárkové, ačkoliv ji jako osobnost poznal již jako chlapec, ještě v době než znal práci Hromádky, Rádla a Masaryka, nehledě k vděčnosti za pletení svetrů.
Tím však zastřel hlavní brumendo svého fejetonu, tj. jakousi zdánlivou nekrózu (odtud titul Nekrolog) pražské theologie, a to jak v její karolínské podobě, tak i v podobě neoficiální. Proč však nevyzývá k zásadnímu rozhovoru? Proč nenapadne nějakou tezi, stanovisko, publikaci a takto neprokáže „mrtvost“ této theologie?
V jednom podletním dni v roce 1989, tedy ještě za vlády jedné strany, jsem byl pozván na recepci švýcarským velvyslancem, nejspíš péčí Miloše Rejchrta. Tam jsem měl – konečně – možnost mluvit s tehdejším koryfejem pražské theologie a děkanem Luďkem Brožem.
Položil jsem mu podobnou otázku, tj. proč celá, tehdy ještě Komenského, fakulta dělá mrtvého brouka a nemá žádnou autoritu, nejen u studentů, ale celé církve. Vzal po svém způsobu mou otázku vážně, s tím, že se o tom hovoří i na dalších evropských (nevím, zda nemluvil i o mimoevropských) protestantských theologických fakultách. Je to hluboká krize, řekl. Těžiště se přeneslo na katolické fakulty. Strašně se hádají, ale cosi se tam řeší. U nás se mele naprázdno.
Přiznám se, že mne tím odzbrojil, takže jsem mu ani neřekl o ohavných, blasfemických tezích, o jejichž předmluvě dodnes jejich signatář Petr Pokorný tvrdí, že s nimi sice souhlasil, ale předmluvu, která je zaměřila proti Chartě v roce 1977, že tehdy ani neviděl (!). Chtěl jsem Luďkovi Brožovi tehdy také říci, jak mi o těch tezích řekl Amedeo Molnár (v roce 1977 děkan), že snad nebudu po něm chtít, abychom nad takovým cárem papíru vedli dialog, že by to bylo k smíchu. „Psali jsme to jen pro ministeráky.“ Slávek Ondra se o těch tezích vyjádřil ještě pregnantněji, v souvislosti s hygienickým užitím tohoto flagrantního přestoupení Ex 20,7 i 16.
Není však vyloučeno, že právě těmito tezemi skončila pro toto století pražská theologie. Zdálo se však, že statečné přiznání viny Amedea Molnára v prosinci 1989 i obnovení habilitačních řízení fakultě z hrobu pomůže.
Pavel Otter však přece jen jakousi naději projevuje, když připouští, že nemůže „vědět, co theologického probíhá přímo v útrobách evangelické bohoslovecké fakulty“ (s. 9). Myslím, že zde je na stopě zvláštního úsilí většiny badatelů se profesionalizovat ve svém oboru, aby byli srovnatelní s evropskou a katolickou theologickou tvorbou a prací. Co když za zbabělým podlézáním pekařovským a barokizujícím historikům se skrývá úctyhodná snaha pokusit se o pokračování ve vynikající historické práci F. M. Bartoše a Rudolfa Říčana, popřípadě historika dogmatu i první reformace Amedea Molnára? Co když za marginalizující novozákonickou exegezí se skrývá pokračování v linii největšího novozákoníka své doby J. B. Součka? Co když za apartními kuriozitami starozákoníků se skrývá nový Slavomil Daněk, nad jehož pozůstalostí bude žasnout v XXI. století nový Jiří Němec této doby?
A tak bych mohl pokračovat; o sociální etice a dogmatice raději pomlčím. Ale co když? Co když tito adepti theologických disciplín prokáží, že pražská theologie nezemřela, ale pouze spí?