V množství těch, kteří umírají, by neměly zapadnout osobnosti, které svými postoji, svědectvím, či žitím ukazovaly cestu. V redakci se sešly následující nekrology.
Ozvěny Miroslava Jirounka (1955–2020)
Národ se ještě nevzpamatoval z nevýslovné podlosti přepadení, mrtví a ranění nebyli ani sečteni a už jsme se dozvěděli, že nám byla poskytnuta bratrská pomoc. Tato lež se ovšem nechtěla vydávat za pravdu, nechtěla nikoho získat na svoji stranu, přesvědčit jej. Byla to otevřená arogance, šok, který měl národ omráčit, ponížit a zastrašit. Byla to lež nestoudná, která předznamenávala hlavní požadavek nastupujícího režimu: totiž ztrátu studu, ztrátu vlastní důstojnosti, zapření sebe sama a přijetí života ve lži jako samozřejmosti.
Těmito slovy se s padesátiletým odstupem ohlížel Miroslav Jirounek na okupaci r. ’68 a její normalizační důsledky. Ohlížel se jako ten, který tuto lež (i jiné, lži popřevratové) odmítal přijmout, byť si tím podle mínění mnoha vrstevníků zbytečně komplikoval život.
Narodil se v r. 1955 v Kladně, ale většinu života strávil v Mladé Boleslavi. Tady se s ním také jeho přátelé v sobotu 12. prosince 2020 v kostele sv. Havla rozloučili. Ne náhodou pohřeb vedl evangelický farář. Svou duchovní výbavu získával M. Jirounek v Mladé Boleslavi mj. od evangelického faráře Alfréda Kocába a jeho manželky Darji, s nímž ho seznámil jejich syn Michael, se nímž hrával v hudebním triu. Prostředí evangelické fary, kde se jednou měsíčně scházeli k rozhovorům mladí lidé z širokého okolí, bylo pro všechny v době tvrdé normalizace ostrovem orientace.
Miroslava Jirounka na celý život ovlivnila atmosféra 60. let 20. století, které vyvrcholily Pražským jarem 1968: „Byla to úžasná doba. V Mladé Boleslavi se v knihovně konaly koncerty, přednášky a besedy, na jejichž pořádání se podílel můj otec.“
Po sovětské okupaci v srpnu 1968 byla ovšem Mladá Boleslav poznamenána trvalou přítomností silné sovětské posádky. Už na základní škole si všiml změny postojů učitelů, kteří začali mít strach před nově dosazeným normalizačním ředitelem Sýkorou. Na gymnáziu (kam se dostal na poslední chvíli) zažil ředitele F. Nerada, jemuž se se ve škole podařilo vytvořit atmosféru, jež má v historii československého normalizačního školství sotva obdobu: „V sousedním čtvrťáku studoval nadaný matematik a fyzik Míťa Majer, který se pravidelně úspěšně umisťoval v celorepublikových soutěžích. Ředitel Nerad jeho třídnímu nařídil, že mu nesmí napsat doporučení ke studiu na vysoké škole. Ten to neunesl a oběsil se na klice svého kabinetu chemie. Záhy spáchal sebevraždu další z profesorů Vladimír Janus.“
Miroslav Jirounek přitom vděčně vzpomínal na profesora Jaroslava Kováře, starého komunistu s původními ideály a vězně nacistického koncentračního tábora. V 60. letech 20. století byl ředitelem mladoboleslavského gymnázia. „Byl to vynikající historik a zeměpisec. Nerad ho vyrazil rok před důchodem. Pravidelně jsem se s ním potom setkával v letech 1974–75, když jsme oba pracovali na Geodézii v Mladé Boleslavi. Vždy v pauze jsme kouřili na chodbě u okna a diskutovali o historii.“ Z mladoboleslavského (a krátce poté i mnichovohradišťského) gymnázia byl student Jirounek vyhozen půl roku před maturitou. Nakonec odmaturoval při zaměstnání na gymnáziu W. Piecka v Praze. Jako výborný houslista se dostal na pražskou konzervatoř, ale po půl roce byl navzdor výborným výsledkům na základě udání vyloučen. Nevzdal to, a komisi pro lidská práva OSN v Ženevě popsal okolnosti svého vyloučení s tím, že Československo nedodržuje právo svých občanů na vzdělání. Díky dopisu a následnému zásahu komise OSN mu na konzervatoři byl umožněn vystudovat dálkově obor dirigentství. Podařilo se mu to v letech 1981–1986. Na absolventský koncert se dostavil přímo z kotelny. Po převratu se aktivně věnoval hudbě a dirigentství. Spolupracoval s nedávno zemřelým mladoboleslavským skladatelem Jiřím Horáčkem, se skladatelem Petrem Hapkou a dalšími.
Osvobozující moment pro něj znamenal podpis Charty 77. Cítil to tak, že dal symbolicky „komunistům do čenichu“. Následovala řada různých zaměstnání. Kotelny, uklízení, práce v textilce, odečítání vodoměrů, úklid ve Vinohradském divadle za 800 Kč měsíčně. V těch letech byl už ženatý. Oženil se s Michaelou Mikšovskou, s níž navzdory chudobným příjmům vychoval pět dětí.
Iluze si nedělal ani o popřevratových poměrech. V eseji, z nějž jsme citovali v úvodu, píše: Bezprostředně po listopadu ’89 jsme byli svědky úšklebků Václava Klause a jeho zlehčování apelu na mravní základ demokracie, reprezentovaný především Václavem Havlem. … (V současnosti) se na vlivná místa se vracejí bizarní figury starého režimu, které přímo ztělesňují nomenklaturní pořádky. Mají-li tyto politické excesy společný leitmotiv, pak je to ztráta studu, ztráta pokory a arogance lidí, kteří se upsali moci za každou cenu. Toto je přímé dědictví normalizace a naší odpovědností je, že jsme takový stav věcí volbami vůbec připustili.
Vděčně ho připomínáme jako souputníka té tváře evangelické tradice, která nepropadla konformnímu přitakávání normalizačním poměrům, a především jako člověka, který v obzvláště náročných „mimopražských“ poměrech hledal, jak se nepřizpůsobit normalizační lži. On sám jako ovoce svého celoživotního přesvědčení odkazuje: Duchovní obnova společnosti je především zápasem o důstojnost každého z nás, o ochranu společných hodnot, na nichž je demokracie založena. Ta stojí na osobní odpovědnosti a odvaze občanů a jejich respektu k hodnotám, které nás přesahují.
Z podkladů Michala Šimka a eseje M. Jirounka red.
Podrobnější info viz https://www.pametnaroda.cz/cs/jirounek-miroslav-1955
Willem Balke (1933–2021)
V nizozemském Haagu zemřel 21. ledna 2021 Dr. Willem Balke, teolog, který se v 80. a 90. letech aktivně zapojil do budování vztahů mezi českými a nizozemskými protestanty. Teologii studoval v Utrechtu, poté pracoval jako farář v několika sborech Nizozemské reformované církve (dnes Protestantská církev v Nizozemí). Aktivně se podílel na debatách o směřování své církve, především jako obhájce její kalvinistické tradice. Na akademické úrovni se věnoval Janu Kalvínovi a významu kalvínské reformace pro nizozemský protestantismus. Jeho disertace z r. 1973 pojednávala o vztahu Kalvína k anabaptistům (německy vyšla v r. 1985 pod titulem Calvin und die Täufer: Evangelium oder religiöser Humanismus, anglicky v r. 1999). Psal ovšem také o Lutherovi a Zwinglim (Luther en het gereformeerd protestantisme, 1982, Zwingli in vierderlei perspectief, 1984).
Balkeho vědecký zájem byl zaměřen i na středoevropské reformované tradice. Přivedl ho do Československa už v 80. letech 20. století, kdy se podílel na neoficiálních kontaktech mezi nizozemskými a českými protestanty, které udržovali Hebe Kohlbrugge a Henri Veldhuis. Navštěvoval zde evangelické faráře a teology a dovážel jinak nedostupnou teologickou literaturu. Kontakty představovaly důležitou podporu v zápase o zachování teologické úrovně a překonání izolace, ve které se církve za komunistického režimu nacházely.
V r. 1991 byl jmenován mimořádným profesorem pro dějiny reformace na teologické fakultě amsterdamské univerzity. V rámci profesury se podílel na rozvíjení instituční spolupráce mezi fakultami v Amsterdamu a Praze, která vzešla z přednáškových aktivit Karla Deurloo v období před listopadem 1989. Na ETF vznikl Institut pro dějiny reformace, který měl zaštítit Balkeho působení. V rámci této spolupráce se Balke soustředil na význam Eduarda Böhla, kterému věnoval studii z r. 2001. Pod vedením spolupracovníka Martina Zlatohlávka a za spolupráce amsterdamského medievisty Burchta Prangera se uskutečnilo několik společných seminářů a studijních cest. Balkeho působení v Praze skončilo na podzim 1994.
Po svém odchodu z farářské služby do důchodu v r. 1998 učil opět dějiny reformace od r. 2001 do r. 2003, tentokrát na teologické fakultě Svobodné univerzity v Amsterdamu. V posledních letech svého života se badatelsky věnoval některým postavám soudobého nizozemského kalvinismu. Zemřel na následky nakažení koronavirem. Pohřeb proběhl 26. ledna v užším kruhu rodin jeho čtyř dětí.
Obšírnější informaci o zprostředkovatelských aktivitách Hebe Kohlbrugge a Henriho Veldhuise najdou zájemci v článku v Pt 9/1993 (http://protestant.evangnet.cz/kleych-20-stoleti-dostal-cenu-akademie-ved) nebo ve studii Klaase van der Horsta Trhlina v oponě. (red.)
Odešel Jan Pokorný (1918–2020)
Bylo to jediný den, co nasněžilo i v Brně: 3. 12. 2020. Sedím po velmi dlouhé době v prázdné prosklené kavárně uprostřed Slovanského náměstí, kolem bílo, přede mnou čokoláda s kopcem šlehačky. Zvoní mobil, na displeji vidím Jan Pokorný – to musím vzít. Přeruším pracovní jednání s kolegou archivářem a už slyším trochu zesláblý, ale typicky zvučný hlas: „Dobrý den, chtěl bych vám poděkovat za vaši pohlednici, velmi mne potěšila.“ Přes 100 let starý, duševně svěží pan farář mi pak líčí, jak čte každé ráno z Bible francouzsky, pak Písmákův deník a v televizi sleduje dokumenty – to až odpoledne (úplně vidím ten zdvižený ukazováček). Na můj dotaz, jak se mu daří, odpovídá jako vždy: „Výborně.“ V opuštěném parku se objevilo malé dítě s tatínkem a plácají sněhuláka. Hovor plyne a já se cítím ohromně obdarována.
20. 12. mi pak pípne SMS od Věry Osvaldové, že nejen Sváťa Karásek, ale i pan farář Pokorný slaví 4. adventní neděli již v nebi.