Chceme vyučovat jiné kultury toleranci. Karatelsky zvedáme prst i hlas a vyčítáme jiným náboženstvím, že nepřinesla nic nového, kvalitního. Na adresu druhých dovedeme říci, že jsou stále stejně výbojní a nebezpeční. Strach z terorismu a islamizace Evropy dělá své. A militantní islám je jistě stejně nebezpečný jako militantní neonacisté, skinové, či rozzuřené divácké bestie, které jsou zklamané, že jejich fotbalové mužstvo prohrálo nebo právě prohrává. Neumíme komunikovat s jinak smýšlejícími. Jsme zaslepeni svou vlastní kvalitou a zdánlivou tolerantností, protože si nakonec ve všem vystačíme sami. Takže nevidíme vedle militantního islámu také mírumilovné příslušníky tohoto náboženství, kteří to mají ve svých východních zemích stejně těžké jako pronásledování a terorizování křesťané v téže oblasti. My, mnozí evropští intelektuálové, začínáme vidět nenormálně, černobíle, protože nakonec jenom my máme správné tradice a vůdce, a nebýt těch nepřátel zvenčí, kteří obléhají Evropu, bylo by na světě celkem slušně, a my bychom mohli nerušeně pěstovat naše bohulibé tradice. Dušan Třeštík tento jev kulturní slepoty a neschopnosti komunikovat analyzuje v Literárních novinách (2. 10. 2006, č. 40). Obzvláště této nenormálnosti vidění podléhají konzervativní křesťanští věřící. Správně podotýká, že nedovedou docenit hodnoty demokracie, protože stále pošilhávají po demokratické monarchii, národě sjednoceném jedním šlechetným vládcem – monarchou. Jde o černobílé vidění světa, o neschopnost komunikovat porozumivě s druhými. Papežovo vystoupení v Řezně v předvečer jeho listopadové cesty do Turecka – kritika islámu a vize křesťanské Evropy – proto není omylem, přeřeknutím, ale jedním z mnoha projevů tohoto konzervativního vidění světa.
Křesťanská nekomunikativnost má dlouhou tradici. Nejde jen o islám. Jistě máme velmi špatné svědomí a špinavé ruce ohledně židovství. Nemysleme ovšem jen na holocaust. To bychom stále proklínali jen ono podivné a prý i děsivě sekularizované 20. století a zapomněli bychom na nekřesťanské poměry starých zbožných časů, kdy všechno mělo řád. Každý prý měl své pevné místo, jak tvrdí ideologové obhajující zbožné monarchické poměry. Každý ovšem své pevné místo neměl, anebo byl o něj připraven. Pogromy ve středověku přece nebyly výsledkem náhodného řádění luzy, ale organizované a řízené masakry. Pogromy od 11. století byly plánovány městskými úředníky, církevními hodnostáři a vojevůdci křížových výprav. Nekonaly se většinou bez vědomí vládce, který svými listy zjednával takovému řádění legitimitu. Nejvýznamnější a nejpopulárnější Čech (podle novinové ankety z roku 2005), císař Karel IV., vládce z milosti Boží přece podepsal 6. 4. 1349 listinu, která určovala, které domy v říšském městě Norimberku připadnou po likvidaci jejich židovských obyvatel členům městské rady. Po osmi měsících se masakr uskutečnil (5. 12. 1349) a výnos vladaře byl naplněn. Nebyl to jediný případ tohoto vládce z milosti Boží. A činili se i jiní panovníci. V Míšni se konaly pogromy na rozkaz Fridricha II. – v květnu 1349 – „ke cti a chvále Boží a pro blaho křesťanství.“ Tito křesťané tehdy nejednali pod tlakem „tureckého“ nebezpečí a svá rozhodnutí považovali za legitimně křesťanská. Někteří z nich byli dokonce ovlivněni novou vlnou zbožnosti (devotio moderna) a někteří za pomocí církevních hodnostářů sepsali soubory práva pro lepší chod království, včetně zákona o nutnosti inkvizičního dozoru a šetření – Karel IV. Opravdu neobdivuhodné křesťanství, a podivná zbožnost, děsivá spravedlnost, a podivná kulturně náboženská nadřazenost.
Křesťané 21. století mají zřejmě krátkou paměť a zastánci monarchie, popř. demokratické monarchie též. To nás křesťany ovšem neomlouvá. Přinejmenším je zapotřebí si uvědomit, že ekumenické a mezináboženské vztahy nelze rozvíjet pomocí konzervativního vidění světa. Není jistě po ruce nějaký pohádkový proutek, kterým stačí mávnout a vše se změní k lepšímu. Ale nejsme bezmocní. Prvním krokem k dialogu, k otevřené komunikaci mezi věřícími, jinak věřícími, ale i nevěřícími – je jistě odvaha si nic nenalhávat, a proto ani nevytvářet černobílé karikatury světa.