V Lidových novinách a Protestantu probíhá s přestávkami převážně vnitroevangelická diskuze o vztahu křesťanského a židovského společenství. Specifikem této diskuze je značná míra filosemitismu takřka u všech diskutujících, projevující se až nechutným lichocením ve směru k české Židovské náboženské obci. Za obvinění z antijudaistických postojů se evangelíci obvykle mají ve zvyku omlouvat.
Šíře názorů různých představitelů evangelické církve vypovídá především o její pluralitě, schopnosti koexistence věřících s různými názory v rámci jednoho církevního společenství. Svědčí ale také o tom, že vztah k židovství je v evangelické církvi živým tématem.
Zatímco někteří drží ve vztahu k Židům vlajku tradicionalismu, jenž usiloval o jejich obrácení na křesťanství, jiní se snaží svůj vztah k židovskému společenství nově promyslet. Výsledkem je jejich zájem o judaismus, jeho studium, v menší míře i poměrně dobré osobní kontakty se členy židovských obcí, například na takových platformách, jako jsou Společnost přátel Izraele a Společnost Židů a křesťanů (ICCJ). Není náhodou, že na Evangelické teologické fakultě je jedním z výběrových seminářů také čtení Talmudu a midrašů v hebrejskoaramejském originále.
Domnívám se, že nedostatečně diskutovaným tématem je vztah k misii Židů a snaha o to, postihnout jak jejich právo na jedinečnost, tak i odpovědnost církve ve vztahu k židovskému společenství.
K evangelickému pojetí patří ovšem také pochopení sebe jako těch, kteří jsou povinni vydávat ostatním svědectví o hodnotách, jimž věří a jež pokládají za důležité. Toto svědectví, založené ve vystoupení Žida (!) Ježíše z Nazaretu, se modifikuje v závislosti na tom, do jakého prostředí je vydáváno. Současnou evangelickou modifikací v českém prostředí je především orientace dovnitř vlastního společenství a snaha vydávat hodnověrné svědectví nastupující generaci svých vlastních členů, což v praxi znamená, že o misii mimo vlastní řady evangelická církev nejeví (ke své škodě, protože má společnosti co nabídnout) větší zájem, a tak i diskuze o židovské misii zůstává spíše teoretickou. K diskuzi přispěl výrazným způsobem výrok synodního seniora ČCE ThDr. Pavla Smetany, který v rozhovoru pro Lidové noviny prohlásil, že je mu líto, že Židé nenašli cestu k našemu i svému mesiáši. Nejen Židy (viz reakce Leo Pavláta v LN), ale i některé evangelíky jím poněkud pohoršil, zatímco jiní se ho snažili z různých pozic hájit.
Protože evangelíci u nás patří k těm, kdo si přiznávají svůj podíl viny na špatných vztazích mezi Židy a křesťany v minulosti, dospívají často ke kladení otazníků nad tím, zda a jakým způsobem dnes křesťané mají vydávat svědectví o své víře Židům. Někteří se židovské misie zříkají na základě názoru, že judaismus představuje pro své zastánce stejně dobrou cestu k Bohu, jako je tomu u křesťanství. Jejich zastánci argumentují hlavně názory židovských filosofů Martina Bubera a Franze Rosenzweiga. Přesvědčovat Židy ke konverzi by znamenalo nutit je opouštět jejich vlastní tradici, jež je dána Bohem specificky jim. Na základě tohoto uvažování se zřekla misijního nároku ve vztahu k židovskému společenství např. celá řada německých evangelických církví.
V českém prostředí je však situace víceznačnější. Evangelíci jsou zde konzervativnější, mají jinou historickou zkušenost než jejich němečtí souvěrci a navíc je evangelická církev, podobně jako jiné, ohrožena evangelikálně-charismatickým fundamentalismem, jehož zastánci se snaží předělat všechny, ať křesťany, nebo nekřesťany, do jedné formy podle svého vzoru. Pokud by se těmto fundamentalistům podařily splnit jejich plány ve vztahu k Židům a pokřesťanštili je, nejen že by tím naplnili nacistické heslo o „očištění kultury od židovského vlivu“, ale paganizovali by také křesťanství, jemuž by nadále chyběl židovský partner a protihráč.
Většina členů církve se k fundamentalistickým proudům naštěstí nepřipojuje, výrazněji se však nestaví ani ke snahám některých svých členů o mezináboženský dialog.
Právě snaha o rozhovor s judaismem může představovat zásadnější impuls, který u evangelíků povede k novému promýšlení vztahu k Židům. Vždyť k rovnoprávné diskuzi patří ochota brát druhého takového, jaký je, bez toho, že by jedna strana chtěla připravit druhou o její identitu.
V evangelické církvi je na církevní průměr nezvyklý prostor otevřenosti a demokracie a tak budoucnost ukáže, zda ti, kdo se křesťansko-židovským dialogem zabývají, dokáží o svých názorech přesvědčit i ostatní.
Domnívám se, že novou formou svědectví křesťanů (tedy nejen evangelíků) vůči Židům by mohlo být například toto: „Jsme za vás vděčni, že jste ve své víře takoví, jací jste. Pro náš dobrý vztah k vám se nemusíte stávat křesťany.“ O zásadním kroku k očištění vztahů potom bude možno mluvit ve chvíli, kdy tento nový přístup dokáží křesťané projevovat stejně dlouho, jako projevovali ten starý – tj. další dvě tisíciletí.