Nedialogické symposium

Číslo

Ve dnech 3. a 4. 12. 1999 uspořádala Evangelická teologická fakulty UK a synodní rada ČCE mezinárodní symposium k 110. výročí narození a 30. výročí smrti prof. Dr. Josefa Lukla Hromádky. Snad všichni z devíti referentů, čtyř zahraničních a pěti domácích, zdůraznili dialogický charakter jubilantovy teologie. Ale symposium samotné bylo parodií dialogu.

Naplnily se obavy, že půjde o další nekritickou glorifikaci J. L. Hromádky; že kritiku některých jubilantových postojů a činů předloží referenti jen proto, aby ji vzápětí zbagatelizovali; že ti, kdo vidí jubilanta kritičtěji než ohlášení referenti, budou odsouzeni k tomu, aby naslouchali dlouhým chvalořečem na jubilanta, sami v nerovnoprávném postavení pouhých „hlasů z pléna“.

Jubilantovi ctitelé měli v sboru referentů drtivou převahu nad Hromádkovými kritiky, devět k nule. Navíc byli referenti „panelisty“, takže byli průběžně vybízeni, aby projevy z pléna komentovali, což i činili. Z referentů byl k jubilantovi nejkritičtější Zoltán Balog. Připomenul, jak různě Hromádka reagoval na vojenský zákrok proti Maďarsku v r. 1956 a proti Československu v r. 1968. Jenže i tento referent vzal jubilanta v ochranu. Varoval totiž před „bipolárním viděním“, což znamenalo: Kdo by se snad odvážil upozornit na to, že se Hromádka tragicky zmýlil ve věcech nejzákladnějších a že tím způsobil hrozné, dosud nezastavené neštěstí, prokázal by svou nevěrohodnost už takovým svým zřetelně „bipolárním viděním“.

Z Čechů referovali Martin Zikmund, Pavel Filipi, Karel Floss, Jan Šimsa a Jakub S. Trojan. Z těch, kdo byli požádáni o referát, prý mnoho odmítlo. Ale tím spíš měli svolavatelé požádat o referát také ty, o nichž věděli, že mají k jubilantovi kritický postoj. Nestalo se. O referát nebyli požádáni (například) Milan Balabán, Bohumil Doležal, Pavel Hlaváč, Alfréd Kocáb, Emanuel Mandler, Miloš Rejchrt. Takže iniciátoři a organizátoři konference mohli být spokojeni. Pokud totiž Nedialogické symposiumNedialogické symposiumbyly příspěvky z pléna k jubilantovi kritičtější než oslavné přednášky pěti českých referentů, byly těmi selektivně vybranými řečníky okomentovány tak, že symposium vyznělo pro jubilanta: Kdo Hromádku neadoruje, ve směru naznačeném českými referenty, jistě mu křivdí, přičemž sám sobě vystavuje vysvědčení nevědomosti a nedostatečné duchovní hloubky. Na symposium nebyla pozvána veřejnost a nedozvěděl se o něm ani bývalý synodní kurátor ČCE.