Inspirativní a poctivý komentář Jiřího Mrázka k biblické knize Zjevení sv. Jana nás přivedl k tomu, probírat Zjevení na biblických hodinách. Žánr apokalypsy není sice biblický mainstream, nicméně tu má své nezaměnitelné místo. A v době, kdy kdekdo vyhrožuje apokalypsou reálnou, ale zejména virtuální, je užitečné jít ke kořenům.
Mrázkův komentář učí čtenáře a vykladače číst Zjevení ve vší jeho barvité akčnosti jako poměrně promyšleně sestavený text. Nejenže má značnou vypovídací hodnotu, ale v určitých pasážích ho můžeme číst vpodstatě jako teologicky motivovanou politologickou analýzu. Analýzu nikoli nestrannou, ale s přiznanou perspektivou křesťanů, pronásledovaných jako kritiků a odpíračů císařského kultu. Analýzu, jejíž kořeny jsou srozumitelné, vidíme-li je vyrůstat z protimodlářského zaujetí Starého zákona.
Třináctá kapitola Zjevení líčí zrození šelmy z moře s deseti rohy a sedmi hlavami. Z moře, tedy sídla oblud, které mají za to, že jsou na Stvořiteli nezávislé (a věřící suchozemci jako Jonáš jsou o tom přesvědčeni ještě víc). Podobou ta potvora připomíná mutanta leoparda, medvěda a lva, tedy šelem, symbolizujících starověké říše v knize Daniel. Bestie z moře zrozená má ovšem evidentně „římské parametry“: Římané se tvářili jako nástupci všech předchozích říší a především, s poměry, které nastolili, se Zjevení vyrovnává. Jeho autor v této scéně pojmenovává, co prožívá církev v jeho době, tedy z čeho se zrodilo aktuální pronásledování.
Šelmě její moc předal drak svržený z nebe, neboť „nezahynul sviňák ten, ale pad na naši zem,“ jak zpíval Sváťa Karásek. Předal jí „sílu svou, trůn svůj a moc velikou“. Sice to zní pěkně liturgicky, ale když tuhle doxologii křesťan domyslí, je to všechno dokonalá blasfemie, urážlivé rouhání. To, co patří zbitému Beránkovi, tedy svrchovaná vláda, čest i moc, a oč sám drak chvíli předtím přišel, když ho z nebe Michael a jeho andělé vyhodili, tím obdarovává šelmu. Všechna tyranská moc, kterou bude šelma působit, nemá tedy legitimní zdroj.
Důležité v tento moment je, jak scéna pokračuje: obyvatelstvo vší země se touhle potvorou a jejím domnělým i reálným vlivem nechá totálně fascinovat a začne oslavovat její jedinečnost: „Kdo je jako ona? Kdo by se jí mohl postavit?“
Tohle politické „krédo“ všeho obyvatelstva má přitom nezanedbatelný vliv. Zní ze země, z prostoru obývaného lidmi, a jako reakce kombinující fascinaci („ona jediná…!“) i pocit bezmoci („předem jí vyklízíme pole“) pomáhá nastolit její vládu a legitimuje ji jako jedinou možnou.
Na zemi, obývané a obdělávané lidmi, kteří vliv a moc šelmy z moře upevňují svým přesvědčením „Kdo je jako ona?“, se posléze rodí druhá šelma, výkonný aparát, který „provozuje moc šelmy první“: organizuje jí marketingovou kampaň a vytváří působivý mediální obraz. Propaganda vytvořený obraz natolik „obživí“, že se stane alespoň v myslích lidí tou rozhodující realitou. A tak se nakonec nechají bez odporu označit jejím znamením, jakousi starověkou obdobou EET (neboť „bez něj nelze kupovati ani prodávati“). Prvními oběťmi takto nastoleného režimu se stávají „nepotřební podivíni“, za jaké byli v době sepsání Zjevení považováni křesťané (a svým způsobem i židé) – vyznavači protimodlářského náboženství a odmítači zbožštělé moci.
Apokalyptická literatura, alespoň ta biblická, nepředstavuje osudově daný jízdní řád, s nímž se můžeš leda tak seznámit, ale nic s ním nenaděláš. Čteme-li text jako svého druhu křesťanský komentář k společenské situaci, vidíme, že má ambici své čtenáře zároveň v dané situaci zorientovat. Upozornit, co zavádí a svádí, co je třeba překousnout, proti čemu se postavit. „Poměry šelmy“ podle autora nespadly z nebe ani se nevynořily z nějakého jiného náboženského lůna, třebas podsvětí. Jestliže se šelmě podařilo rozšířit svůj vliv a přesvědčit všechny o své jedinečnosti a autoritě, stalo se tak v interakci s těmi, kdo na ni zareagovali. Ono davové krédo „Kdo je jako ona?“ a nekritická fascinace, které šelma svým příchodem vyvolala, představuje zároveň výživu jejího sílícího vlivu a upevňující se moci.
Posvítíme-li si z této perspektivy na současné vlny populismu, převalující se zejména střední Evropou, umožňuje to střízlivý pohled a zároveň varuje. Způsob, jakým se velká část občanstva této země vztahuje k politickým představitelům, nemá zas tak daleko k fascinaci. Touha po jedinečném, nadprůměrném, mocném a autoritativním potentátovi připravila půdu pro zrození různých „šelmiček“, nad nimiž jejich obdivovatelé uchváceně vzdychají „Kdo se mu může rovnat?“ Konečně se prý objevují postavy, díky nimž můžeme zapomenout na vlastní voličskou soudnost a tu tak nepohodlnou občanskou střízlivost. Základní předpoklad šelmy populisty je přece kampaňovitě vzbuzený dojem, že rozumí našim obavám, osobním trápením i životním nesnázím. Kdo sleduje reakce občanů na volební kampaň řepkového magnáta, původně tunelátora Petrimexu, úspěšného manipulátora s dotacemi i likvidátora poctivých drobných živnostníků, odklaněče daní atd., ten potká ozvěny a varianty onoho „Kdo se mu může rovnat?“ v početné míře. Kam to ve skutečnosti povede, už málokoho z jeho vyznavačů zajímá.
O to víc je potřeba všímat klást otázky těm, kdo ho podporují, ale také si všímat, z čeho tato šelma povstala. Z divokých poměrů 90. let, z přehnaného moralizování politické sféry kvůli korupci, z neřešení neperspektivnosti života celých společenských vrstev i technokratického vztahu k společenským problémům, ať už jsou to životní podmínky ve vyloučených lokalitách nebo nárůst xenofobie.
Jiným signálem o působení „šelmy“ bývají oběti jejího vládnutí, neboť dříve či později morduje všechny, kdo se jí odmítají poddat. Zamíříme-li do Ruska, posledními obětmi tamějšího způsobu prosazování moci se stali Svědkové Jehovovi – typičtí „náboženští podivíni“, ovšem velice nepohodlní pro svou citlivost na zneužívání moci (kvůli odmítání přísahy aj.). Putinův režim je – za halasné podpory pravoslavných představitelů teď začal pronásledovat. Hlasitě se k tomu ozvat by měli především všichni křesťané, kterým záleží na autentičnosti jejich vyznání, že čest i moc a sílu je hoden přijmout jedině ten Jediný v nebesích.