Historik materiál shromažďuje, třídí, vybírá, hodnotí. – Publicista zná pouze starost, jak jej interesantně a čtivě reprodukovat.
Jedním z témat čs. politiky let 1918–1926 byl spor mezi Masarykem (Benešem) a Kramářem. Ant. Klimek (Boj o hrad, Praha 1996) ve spoustě údajů čtenáři neusnadnil rozpoznat následující:
1. Kramář se nesmířil s tím, že z centra české politiky před válkou se po ní octl na jejím okraji, zatímco Masarykova cesta vedla směrem opačným.
2. Kramář podlehl ilusi, že čs. legie na Sibiři by mohly podstatně přispět ke svržení sovětské vlády, zatímco legionáři sami toužili již jen po jediném, vrátit se konečně domů, do osvobozené vlasti.
3. Po odchodu z místa ministerského předsedy Kramář vsadil na kartu živení protiněmeckého nacionalismu, čímž republiku podkopával.
Tam, kde autor opouští jevovou scénu, dopadá jeho soud následovně :
Masaryk viděl ve světové válce boj reakční, v podstatě katolické a germánské theokracie s pokrokovou demokracií .. V nejlepší víře hodlal budovat svůj stát na několika mylných základních kamenech. Neexistoval jediný národ československý, převážně katolický a především slovenský národ neměly své historické kořeny v českobratrském učení, ani Tábor nebyl jejich program a československý stát (s čtvrtinou německého obyvatelstva) netvořil odvěkou a trvalou hráz proti germánstvu, čímž by se navíc, logicky domyšleno, ve střední Evropě stával ne poslední baštou Západu, nýbrž nejzápadnější výspou Východu.
Jakkoliv Masarykův termín theokracie nebyl šťastný, je dobře si všimnout, že tím myslel vládu, jež se odvolává na boha a sama sebe zbožšťuje. To druhé vyznačuje moderní diktatury ještě více než tradiční absolutistické monarchie. Masaryk sám za nositele theokracie považoval v prvé řadě pravoslavné Romanovce a s katolickými Habsburky i luterské Hohenmzollerny.
K myšlence československého národa se při vzniku republiky hlásili všichni slovenští vlastenci, s Andrejem Hlinkou v neposlední řadě. Pochopitelně. Vedle strukturovaného již českého národa tvořili pouhou hrstku v moři neuvědomělého lidu, do poslední chvíle objektu stupňující se maďarisace. Stejně jako Masaryk sám, neviděli v myšlence československého národa popření, ale naopak realisaci národa slovenského.
Místo kuriosního Klimkova termínu českobratrské učení by bylo případnější citovat Masaryka, v čem pokládal ve své době zápas české reformace za inspirující.
Hlubšího rozboru by zasluhovala otázka, zda Masarykovo vystupování proti klerikalismu musilo (a musí) být pokládáno za protikatolické.
Tábor je náš program a tomuto programu zůstaneme věrni, řekl Masaryk 21. 12. 1918 na cestě z Washingtonu do Prahy. Převedemeli heslo do Masarykova politického programu, pak nejspíše jej lze vyjádřit požadavkem dovršení demokracie politické demokracií hospodářskou.
Protigermánská hráz byla programem spíše právě Kramářovým. Masaryk hned 29. 10. 1918 telegrafoval z Ameriky: Musí se vyjednávat s našimi Němci, aby přijali náš stát, který nebude výtvorem nacionalistickým, ale moderní, pokrokovou demokracií.“
Klimek pochopitelně mezi mylnými Masarykovými základními kameny nejmenuje demokracii. Lze však potom vůbec o nějakých základech Masarykova díla mluvit? Československá demokracie byla výspou Západu v době, kdy Rakousko a Německo se tomu ještě vzpíraly.
Klimkova kritika mylných základů je ve skutečnosti odmítáním ustavení Československé republiky vůbec. V tom případě je na historikovi, aby ukázal na jiné, lepší, tehdejší snahy, jak čelit rozpadu habsburské monarchie, jež se zahájením světové války dala do služeb pangermanismu.
Srovnámeli současné dílo s jeho předchůdcem před šedesáti lety, vidíme, že Peroutkovo Budování státu odkázané na soudobý tisk a poplatné tedy značně jevové stránce věci, bystrostí úsudku i zřetelem k podstatnému předstihuje autora, který již měl k disposici materiál mnohem širší.
22. 7.1997