Astrid Lindgrenová, Stockholm 1964; český překlad Jana Svatošová, Albatros 1994, cena váz. výtisku 89,– Kč
Knížky švédské spisovatelky patří dnes mezi klasiku dětské literatury. Počítám, že Děti z Bullerbynu nečetl v posledních dvou generacích opravdu jen málokdo, a znáte-li navíc ještě něco dalšího, kupříkladu tři „dětské detektivky“ o Kalle Blomkvistovi, pak je vám jasné, že před dílem autorky nezbývá než smeknout.
Naposled česky vydaná knížka My z ostrova Saltkråkan je ve Švédsku – podle propagačních letáků Albatrosu – nejoblíbenější knihou autorky vůbec. Těžko říci, proč v češtině vychází až po třiceti letech – snad jsou zde reálie kapitalismu příjemnější než jinde, snad by v pionýrech mohlo zahlodat lecjaké podezření. Anebo jsou pravým důvodem dvě málo lichotivé věty o Rusech?
Rodinka nešikovného, ale sympaticky klukovského spisovatele Melkera sebere úspory a pronajme si letní byt na ostrově Saltkråkan. Děti ze Stockholmu se ocitají v novém prostředí a prožívají slasti i strasti venkovského života, navazují nové vztahy. Zvláštnost, která od počátku udržuje (i dospělého) čtenáře v napětí, spočívá v tom, že rodina není úplná – maminka umřela při porodu nejmladšího dítěte a její roli musí zastat nejstarší dcera Malin. Tímto literárně poněkud riskantním tahem se Lindgrenové otevřel prostor, aby příběh mohl promlouvat o podstatě rodiny a vzájemné solidaritě v mnohem větších hloubkách, než bývá u dětských knížek zvykem. V pohodově humorných, ale občas i citově vypjatých peripetiích čtenáři poznávají, co to znamená mít rád, kolik váží lidská odpovědnost, a především – že se dá žít s druhými, ba pro ně.
Forma příběhu je kombinovaná. Vyprávění ve třetí osobě se střídá s deníkovými zápisky Malin, která si coby očitý svědek (a dívka v maturitním věku) může dovolit značnou míru sentimentu, aniž by se kniha červenala. Scéna se hemží zajímavými, vesměs sympatickými typy; záporných postav není mnoho a všechny nakonec utrpí strašlivou porážku. Na jednu knihu je tu možná až dost všelijaké lásky ke zvířatům, ale nutno vidět, že právě přes tento motiv se v závěru vrací obloukem téma smrti. Považuji za mistrné, jak nenásilně autorka toto téma zvládá a dětem předkládá: o smrti maminky se na začátku suše informuje, v průběhu knihy se děti nad ní zamyslí jen jedinkrát, a přece (když liška roztrhá milovaného králíka) je naprosto jasně v pozadí dětského pláče – zároveň však i jeho překonání. „Nevím… možná. Ale velikej smutek se dlouho vydržet nedá.“