V roce 1991 navrhl Václav Havel paní Aung San Suu Kyi, generální tajemnici Národní ligy pro demokracii v Burmě na Nobelovu cenu a ona ji vskutku dostala. A tak na slavnostním zasedání vědecké rady Karlovy univerzity v Betlémské kapli 10. ledna 1997, věnovaném 20. výročí vyhlášení Charty 77, byla této bojovnici za lidská práva udělena hodnost doktora honoris causa právních věd. Přišli rektoři, profesoři a pedelové. Příslušnou listinu přijal Sein Win, bratranec paní Suu Kyi a předseda exilové burmské vlády.
Promluvil Ladislav Hejdánek. A jak napsal Petr Uhl „v Betlémské kapli netřeba se báti mluviti pravdu“, pronesl nekonformní polemiku nejen s přítomným rektorem, s ing. Battěkem a se všemi, kdo zapomněli na základní myšlenky Charty. Udělal i kritickou poznámku na okraj shovívavého postoje“ k zápasům o lidská práva v jiných zemích – jako bychom byli lepší nebo na tom byli lépe.
Tím posadil laťku slavnostního dne Charty „ještě po dvaceti letech“ pořádně vysoko.
Málem ji skočil Petr Pithart, který v Rudolfinu na mezinárodní konferenci „Odkaz Charty 77 a globální perspektivy otevřené společnosti“ pronesl kázání o tom, že chartisté neodhadovali správně budoucí vývoj, a tak se neorientovali na brzké politické změny, ale „pohledem vzhůru“, ke vzdáleným horizontům, podle rozumu a svědomí.
Promluvil výborný Ind George Fernandes a vyvolal bouři potlesku. Indický odborář už v roce 1952 protestoval proti popravám Vlado Clementise a Rudolfa Slánského a v roce 1968 byl uvězněn po protestech proti obsazení naší země před sovětským velvyslanectvím v Dillí.
O Nigerii, boji za lidská práva tam, vyprávěl pan Kayode Faemi, o Burmě referoval Thaung Htun, promluvil mecenáš Charty George Soros, a to velmi tvrdě o Burmě a sobectví finančních kruhů.
Paní Soňa Lichtová z Bělehradu a Zvonimír Čičak ze Záhřebu podali aktuální zprávu o svých zemích. Zaujal polský Adam Michnik, který byl nedávno v Burmě a omládl tam o dvacet let – i zde v pouhé flanelové košili působil jako Pavel Kohout v březnu 1968; rozumně promluvil i Saša Vondra.
Mělo to švih a spád. O Chartě se mluvilo jako inspirátorce obdobných nenásilných hnutí, jimž jde o lidská práva, svobodu a demokracii v různých koutech světa. O internacionalizaci našeho zápasu jsme snili počátkem osmdesátých let a hle: je to tady.
Večer na Hradě byl ohromný. Zasněžený a osvětlený Hrad byl krásný, Španělský sál byl vytopen, byli jsme hlídáni esenbáky v „historických krojích“; byli to žáci policejní školy převlečení za esenbáky 70. a 80. let, pohupovali pendreky, které ochotně půjčovali a žádnou legraci nezkazili.
Z mluveného programu stál za řeč jen proslov Václava Havla ze záznamu a projev Michnikův. Návrh Dany Němcové jaksi zanikl – nešťastný byl dlouhý docentský (nic proti docentům!) výklad Viléma Prečana, historika a znalce, který vykládal zkušeným Eskymákům o sněhu a ledu z pozice obyvatele tropických krajů. Nepostřehl, ke komu bude mluvit a udělal přednášku pro učitele, aby věděli, co mají o Chartě, lidských právech a boji za demokracii vykládat na obecné škole. Cháska chartovní se vydala do přilehlých sálů a chodeb, setkávali se spoluvězni, přátelé a bylo veselo, rušno a živo. Další se bavili přímo v sále.
Písně: dobrý Sváťa Karásek, slušný Jaroslav Hutka a další, zlatý hřeb však byli Plastic People of the Universe – „roztančili Španělský sál“, takže bylo možno vidět tančícího knížete Schwarzenberga, ministra Rumla, miliardáře Sorose, o chartovních dámách ani nemluvě. Paní Kubišová byla u zubaře, ale ostatních chartovních dam všech kategorií tam bylo hodně. Početně byli zastoupeni i nechartisti – z řad novinářů, ze zaměstnanců Hradu, z různých nadací, diplomatického sboru. Evangelíků tam bylo hojně, pravých chartistů i jejich přátel – pořadatelé pozvali jen asi třetinu chartistů, ale večer před svátkem vyhlásili v televizi amnestii a pustili každého.
Byl to svátek. Podávala se lidová strava, lidové nápoje. A nebyla to jen vzpomínka na staré zlaté časy, „kdy jsme si byli – my všichni – tak blízko“ (P. Pithart), vzpomínalo se na zemřelé, ale s humorem a hrdostí, že k nám patří (a my k nim).
Mohl jsem si promluvit s arcibiskupem a kardinálem. Byli tam i noví disidentští biskupové. Hejdánkem nastavenou laťku už nikdo neskočil, ale jinak se skákalo a křepčilo úspěšně, takže jsme se rozcházeli kolem půlnoci spokojeni silným pocitem toho, čemu se říká obecenství, společenství, ač se dá vystačit s výrazem „dobrá parta“, která aktuální výzvy, problémy a úkoly bere vážně.
Jan Šimsa,
takymušketýr